A za šest let oslaví Pavel Kohout stovku

KOMENTÁŘ

A za šest let oslaví Pavel Kohout stovku
Pavel Kohout Foto: Jan Kurel
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Na 20. července, což je dneska, se v různých historických časech nakumulovalo několik kosmologických událostí, třeba v roce 1936 začala válka ve Španělsku, v roce 1944 se pokusil zabít Hitlera hrabě Stauffenberg a v roce 1969 vyslovil na Měsíci Neil Armstrong svou větu o tom, že je to malý krok pro člověka, ale skok pro lidstvo. Tu větu jako by mu napsal člověk, který má v ten den, tedy dneska, narozeniny, Pavel Kohout. Je to typicky věta kohoutovská: krátká, úsečná, efektní až nabubřelá. A vlastně geniální. Jako autor (který ji ovšem nevymyslel).

Takže ještě jednou: Toho dne, 20. července 1928, se Ludvice Kohoutové, jež si pořídila růžovou výbavu pro holčičku, aby byl její muž Otomar připraven na zklamání, narodil chlapeček Pavlík. – Tohle už je jeho věta a taky docela typická.

 

Kohout psal o sobě už mnohokrát, on sám je vlastně svá nejlepší postava, ale důležité je, že tahle pochází z textu, který je úplně nový, tedy pár měsíců vytištěný v knize, kterou si Kohout dal ke svým čtyřiadevadesátým narozeninám. Ty má, jak už víme, dneska.

A ta kniha, která se jmenuje Letorosty samomluv (Legendy i pravda o rocích 1928–2022), je tak invenční, nápaditá a vtipná (a zároveň smutná), že by ji mohl tomu čtyřiadevadesátníkovi závidět kdejaký literární hipster, kdejaká přebornice knižních čtvrtků. Protože tento muž je ve formě, která naprosto popírá představy, jak by asi spisovatel v takovým letech měl psát – a mohl psát.

Protože Kohout ví, že génius se pozná v omezení, tak pro každý rok vymyslí jiný monolog, jinou formu zpovědi, kterou glosuje běh světa, běh téhle země i běh svůj. Je to čtyřiadevadesát variací na různá historická, kulturní, politická etc. témata, jak je přinášely roky jeho života, je to tedy Kohoutovo století (lehce inspirované Mým stoletím Güntera Grasse) ve čtyřiadevadesáti variovaných samomluvách, z nichž ani jedna není stejná jako ta druhá, vždy jsou to nějak ozvláštněné, dobře vymyšlené a vtipně vystavěné scénky a anekdoty z dějin blízkých i vzdálenějších. Kohout byl vždycky nápaditý, to je známá věc, ale tohle je často velmi vtipné, často velmi smutné a někdy i velmi ostré. Jsou to skeče psané lehkou rukou a přitom mrazivě ironickým dechem, jako hořké caprichos, které uměl Goya a které umí málokdo. Kohout ano.

V té jedné, obzvláště osobní, která je datovaná rokem 2020, píše, že právě 20. července 2020, o svých devadesátých druhých narozeninách, v sázavské „kapesní vilce“ (čtenáři vědí, o jak důležitou stavbu jde) zemřel. „Tak jsem to vnímal, když jsem týden se zavřenýma očima jevil jen fyzické známky života. (…) Pak jsem začal fungovat, v mnohém normálně, ale brzy mně došlo, že jsem tak úplně neožil. Po třiceti letech jsem přestal denně cvičit, po šedesáti letech vést si deník, po sedmdesáti ztratil chuť i potřebu psát. (…) 20. července 2020 jsem skončil jako spisovatel, neboť mám chuť a sílu už jenom na doslov v podobě této knihy-neknihy.“

Osobně tomu nevěřím a věřím a doufám, že už tu chuť mezitím zase nabral. Za pouhých šest let mu bude sto a bylo by velmi nekohoutovské, kdyby na to neměl už něco přichystáno. Nějakou frajeřinu v gaskoňském stylu.

 

×

Podobné články