„Každá generace má svou představu svobody. Neškodilo by nám víc pokory a vzdělanosti“

Patří ke stěžejním tvůrcům tradice českého ústavního soudu položené v 90. letech. Jako veterána posledních 32 českých a československých let se svobodou se Týdeník Echo ptá Pavla Holländera na to, jestli se boj za svobodu za tu dobu nepřesunul do jiných poloh.

Co je podle vás 17. listopad? Připomínka svobody obecně, nebo konkrétní dějinné situace, kdy jsme se zbavili jedné skupiny uzurpátorů?

Je to připomínka obojího a důležitá věc – ta připomínka vzešla ze dvou historických momentů našich dějin.

Dokážeme tu připomínku svobody z událostí let 1939 a 1989 vydestilovat správným způsobem?

Tady jsem ve své odpovědi opatrný. Ona ta odpověď má totiž dvě stránky: mluvíme-li o svobodě v obecném významu, nutno přičinit dovětek, že žádný obecný význam pojmu svobody provázející dějiny západní civilizace neexistuje. Onen význam se měnil, a to nejen když porovnáme antiku a středověk. Měnil a mění se v průběhu 19., 20. a 21. století. Každá generace do něj tudíž projektuje vlastní dobovou představu svobody. Na tomto faktu není nic špatného ani neobvyklého. Problém se vynořuje pouze tehdy, pokud okamžiku naší existence začneme přisuzovat povahu věčnosti, a tím i dějinně obecnou platnost... No jo, neškodilo by nám tudíž trochu víc pokory a trochu víc vzdělanosti. A myslím, že naléhavost připomínání si obecného významu a obecné hodnoty svobody narůstá úměrně s pocitem jejího omezování, respektive hrozby jejího omezování. Druhou stránku odpovědi na vaši otázku představuje historická paměť. Ta se odvíjí od mezigeneračního přesvědčení o významu historické paměti pro naše životy, od intenzity vzájemného předávání této paměti spjatého s důvěrou, či dokonce láskou a úctou k předávajícímu. Odvíjí se i od obecné úrovně vzdělanosti.

Den po 17. listopadu česká vláda oznámila další přitvrzení pravidel pro jednu skupinu občanů. Nechci teď jít do diskuse, jestli to dává nějaký smysl epidemiologicky a jestli se virová nálož u očkovaných a neočkovaných liší, chtěl bych se vás zeptat coby ústavního právníka: Je to obecně vzato útok na svobodu?

Ne, není. Ostatně, tato opatření nijak nevybočují z rámce obdobných opatření přijímaných evropskými zeměmi, kupříkladu Rakouskem.

A to je platný argument? Myslel jsem, že když žijeme v České republice, musíme si rovnováhu mezi veřejným zdravím a dodržením základních občanských práv nacházet sami.

Tak teď jste mě potěšil, tuto otázku určitě budu dávat k lepšímu svým přátelům. Vynořují se mi v této souvislosti dvě asociace. První mne vrací do druhé poloviny 19. století: potom, co čeští poslanci zahájili pasivní rezistenci neboli bojkot rakouské říšské rady, nechal se František Ladislav Rieger vozit po Praze v kočáře a mával z něj na shromážděné davy na znamení velikého politického vítězství kusem balustrády utrženým z jednací místnosti vídeňské říšské rady. Druhá asociace je o něco novější: slovenský film Martina Ťapáka Pacho, hybský zbojník. Ano, určitě nemá žádný smysl ohlížet se na úvahy a rozhodnutí našich evropských sousedů, zvažovat jejich argumenty, konzultovat s nimi vztah mezi sledovanými cíli a použitými prostředky. Vždyť jsou to hlupáci, vystačíme si sami! Držím palce. Dobře, sarkasmus stranou. Vaše původní otázka se netýkala epidemiologické stránky přijímaných opatření, nýbrž možných nepřijatelných omezení svobody. V takovýchto případech, pokud nechceme být hrdým Kocourkovem, by stálo za to, poohlédnout se po standardech úvah v demokratických zemích světa. Určitě se mnou budete souhlasit, že rakouský kancléř Schallenberg či bavorský ministerský předseda Söder nejsou Lukašenkova přízeň.

Celý rozhovor Daniela Kaisera s Pavlem Holländerem si můžete přečíst v EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.