Západ se stává klinikou pro pacienty a chovance

Dva muži, které lze bez rizika urážet, si píší dopisy. Jeden je přeceňovaný autor bez vkusu, navíc reakcionář, druhý trouba bez myšlenek, zato s kontakty. Dnes se tomuto maléru říká „filozof“. Takové zhodnocení Michela Houellebecqa (1956) a Bernarda-Henriho Lévyho (1948) nabízejí média, nejen francouzská. V korespondenci, kterou tito páriové v roce 2008 vedli, došlo na novináře, Putina i potraty. Pod názvem Veřejní nepřátelé ji v překladu Alana Beguivina vydal Vyšehrad.

Byl rok 2005 a Houellebecq vystoupal za vyšňořeným Markem Ebenem na pódium pražského divadla Minor. V ruce měl igelitku, odmítl se bavit anglicky, sedl a začal číst z díla Rozšíření bitevního pole (česky 2004). V předsálí se rozdávaly letáky s autorovou biografií a seznamem pobuřujících výroků. Sice se tipovalo, jestli literární hvězda dorazí střízlivá, ale na skandály nakonec nedošlo.

Uplynulo sedmnáct let a Houellebecq na sobě zapracoval: igelitka by nyní působila jako nóbl doplněk. Autor si zakládá na tom, že chřadnutí nemaskuje. Ostatně v korespondenci s Lévym zmiňuje, že chce být přijatý, dokonce milovaný takový, jaký je. Média mezitím několikrát změnila jeho ideologické zařazení. Na základě knihy, kterou četl v Praze, jej intelektuálové mezi sebe přijali jako levičáka. A pak se začalo všechno sypat.

Celý text Terezy Matějčkové si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.