Křičme: „Bijí naše matky, otce a děti! A co na to média? Politici? Člověk…?“

ÚHEL POHLEDU

Křičme: „Bijí naše matky, otce a děti! A co na to média? Politici? Člověk…?“
Drsný zásah strážníků v Uherském Hradišti. Foto: Thomas-Georg Poehlmann
Úhel pohledu

Michal Klíma

Právě sleduji videa na zpravodajských serverech: V Uherském Hradišti policisté napadají tatínka, povalí ho, zaklekají mu na krk a vedle pláče jeho tříletý synek. V Ostravě stejným způsobem „zpacifikují“ maminku jiného malého děcka. V Českých Budějovicích sedm policistů „hrdinně“ obkličuje mladíka, jeden z nich ho chvatem skolí a zakleká mu na krk.

Zaklekávání na krk je zdraví a životu nebezpečné. Kvůli tomu je zakázali v USA. Jak to, že v Česku je to přípustné? Jak to, že v Česku se kvůli tomu nebouří novináři, široká veřejnost a všichni, kterým není lhostejné surové násilí?

Jsem zdrcen policejní zvůlí v zemi, kde snad máme demokracii, nicméně svoboda je očividně každodenně znásilňována.

Jsem znechucen tím, že vy, novináři, neprotestujete proti bezpráví, které nelze ospravedlnit nenošením respirátoru v poloprázdných ulicích. Cožpak vám nevadí ty na smrt vyděšené děti, které jsou svědky násilí páchaného na rodičích?

Novináři! Ozvěte se!

Jsem znechucen tím, že vy, jako novináři demokratické země, zobrazujete otevřené policejní násilí na občanech jako nezaujatí a nestranní pozorovatelé, jako by se vás to netýkalo. Jak je možné, že takové policejní praktiky neodsoudíte a nevoláte k odpovědnosti ty bezduché policisty, jejich nadřízené, příslušné politiky a nepožadujete jejich odstoupení?

Jsem znechucen z toho, co se v těchto dnech děje na českých ulicích a náměstích. Cožpak vám, redakcím novinářů, je to skutečně jedno?

To vy jste přispěli k vytvoření atmosféry, kdy je „normální“ tolerovat policejní bezpráví. Neustálým chrlením textů a obrazů, šířících strach a paniku, jste přispěli k nepřátelskému rozdělení společnosti na „my“ a „oni“.

Jsme spolupachatelé

Je strašné, že lidé v sobě uzamkli elementární lidství. Je strašné, že v sobě potlačili soucit s napadenými rodiči a zoufale plačícími dětmi. Svým mlčením jsme se stali spolupachateli.

Selhala většinově novinářská obec, která jako první měla bít na poplach.

Selhali většinově demokratické strany a politici, kteří k těmto událostem nevydali odsuzující prohlášení.

Selhala pandemií zdecimovaná a unavená občanská společnost a její lídři, kteří neprotestovali proti neomalené surovosti policie.

Ostrůvky pozitivního jednání zůstaly nebezpečně malé. Mezi nimi iniciativa Zdravé fórum. Můžeme si být jisti, že dříve nebo později se nám naše lhostejnost a zavírání očí před násilím vrátí jako bumerang.

Kam jsme se to dostali 31 let po Listopadu 1989? Zatím ještě davy netleskají policejní zvůli, ale už se zveřejňují první dopisy uvědomělých spoluobčanů, kteří píší, že oběti násilí si za své napadení mohou samy.

Svatá válka proti koronaviru – selhala!

Na jaký okraj propasti nás dovedla 12 měsíců trvající pandemie a s tím spojená všudypřítomná hysterie a médii vyvolávané vlny strachu a paniky?

Násilí na bezbranných lidech nelze svádět na pandemii, nelze svádět na potřebu ochránit zdraví a životy lidí. Jak absurdní! Policejní napadení rodičů s dětmi v poloprázdných ulicích je neomluvitelné. Kdo další – a kdy – přijde řadu? A pod jakou záminkou?

Svatá válka proti koronaviru selhala.

Proticovidová opatření ve svém celku a způsobu uplatňování začínají „požírat“ ty, které měla chránit. Místo toho způsobují všem věkovým skupinám nadměrnou strast a nevratné škody, a to i na zdraví a životech.

Kolikrát se již stalo v dějinách, že šíření všeobecného blaha za pomoci násilných prostředků končilo obrovskými tragédiemi? Dnes je v ulicích 20 000 policistů a 5 000 vojáků a celníků, dohlížejících na „neposlušné“ občany. A pořád je to málo. Co bude dál? Milicionáři, nebo snad vodní děla?

Jsme na rozcestí. Je třeba se naučit s viry žít a neničit přitom základy naší civilizace, v první řadě naše lidství. Že to jde, ukazuje nejen Švédsko, ale i sousední Rakousko.

Každý neseme svůj díl spoluzodpovědnosti za stav naší země.

P.S. Sice nejde na prvním místě o právní záležitost, přesto je následující argumentace právníka Jindřicha Rajchla důležitá: „Všechny tyto tři zákroky nelze hodnotit jinak než jako zcela nezákonné. Naprosto neakceptovatelná je pak brutalita zákroku v Českých Budějovicích, kde mohlo opravdu dojít k vážnému zranění osoby, vůči níž se zákrok vedl, a úplně za hranou je zcela zbytečný zákrok strážníků vůči otci v přítomnosti jeho malého dítěte, které nadto strážníci nechali bez dozoru na ulici, a ještě o této skutečnosti flagrantně lhali.“

Podle právníka J. Rajchla musí být zákrok adekvátní dané situaci a strážník nebo policista musí dbát, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.

„Donucovací prostředky (hmaty, chvaty, kopy) pak může policista použít výhradně k ochraně jiné osoby nebo své vlastní, k ochraně majetku či veřejného pořádku (například při rvačce nebo rozbíjení výloh),“ vyjmenoval právník.

Autor je profesor politologie, rektor Metropolitní univerzity Praha.