Za koho se generál Pavel neschová

V průzkumu Medianu by do druhého kola prezidentských voleb postoupil s Andrejem Babišem generál Petr Pavel a v něm by oligarchu předhonil a porazil. Kritiky generála v.v. Pavla irituje především jeho komunistická minulost. Pavel nebyl jen řadovým členem KSČ, byl předsedou místní organizace, kromě toho studoval na Zpravodajském institutu spadajícím pod vojenskou rozvědku, aby byl vysazen do zahraničí, ať už jako agent, nebo jako parašutista, obojí by znamenalo škodit za železnou oponou.

Dosud měli Pavlovi fanoušci protiargument, že generálovu minulost smyla jeho polistopadová kariéra a v ní především tři roky ve funkci předsedy vojenského výboru NATO. Tento protiargument teď zásadně zpochybnil článek v Hospodářských novinách upozorňující, že žádné NATO, žádní spojenci si českého důstojníka sami neproklepávali, že prověrka spočívala na posudku našeho NBÚ.

Byl tedy nasazen druhý stupeň argumentace: Mrky mrk, snad si nemyslíte, že by si ho spojenci neproklepli neoficiálně. Na Pavlově Facebooku visí toto prohlášení jiného našeho delegáta u spojeneckých struktur, bývalého náměstka generálního tajemníka NATO Jiřího Šedivého: „Minulost generála Pavla, včetně té komunistické, před jeho zvolením do funkce bezpochyby prozkoumaly příslušné zpravodajské služby přinejmenším v klíčových zemích Aliance –⁠ US, Británie, Francie, Polsko, Německo...“

A sám generál tamtéž: „Jak by si Američané nebo například Britové vybrali někoho, kdo se bude seznamovat v NATO s těmi nejtajnějšími informacemi včetně jaderných zbraní bez toho, aniž by si ho sami důkladně prověřili, a spolehli se přitom pouze na národní orgány?“

Těžko říct, jestli si to on sám nebo lidé z jeho týmu uvědomují, ale generál se ocitá v nedůstojné poloze. Místo aby odpověděl na úplně normální otázky ze svého života, schovává se za úsudek spojenců.

Zastavme se u toho. Prezident republiky je pořád nejvyšší ústavní činitel, i v okoralé době by měl splňovat nějaké mravní nároky. Například Miloš Zeman nikdy nevzbuzoval tolik vášní, často i záštiplných, dokud byl „jen“ předsedou vlády. Proč bychom měli svou schopnost posoudit způsobilost prezidenta předávat někam jinam, outsourcovat za hranice? Je to mírně řečeno zastydlý postoj. Proč by nějaký, třeba jakkoli kvalitní Američan, u kterého musíme předpokládat, že jsme mu v zásadě lhostejní, měl vědět víc než my o generálu Pavlovi, uměl lépe posoudit, jestli se tento voják prvními 28 lety svého života probíjel se ctí? Proč by od nás tento fiktivní Američan (Brit, Francouz, Polák, Němec) takovou úlohu přijímal?

Sovětský disident Vladimir Bukovský řekl jednou svému českému kamarádovi, diplomatu z nové várky raných 90. let, člověku, který planul po co největším spojenectví Prahy s Washingtonem: „Nečekej, že vám Amerika pomůže, že za vás něco udělá. Nakonec si vždycky musíte pomoct hlavně sami.“

Kandidatura generála Pavla stojí na dvou pilířích: na jeho nesporném osobním kouzlu a na autoritě spojeneckého boha, za kterého se generál schovává, který však z podstaty věci zůstává němý. Nemáme 32 let po dosažení zahraničněpolitické plnoletosti na víc?