Bude se mezinárodní politika dělat přes drony?

Světové politice neustále dominuje zabití generála íránských milicí Kuds Kásima Solejmáního americkým dronem u letiště v Bagdádu. Spory se přelévají i k nám. Na ty členy české vlády, kteří se v první reakci na nečekaný tah prezidenta Trumpa vyslovili zdrženlivě – především šéf diplomacie Tomáš Petříček a kultury Lubomír Zaorálek –, se snesla vlna kritiky, která by se dala shrnout do slov: červi a zbabělci. Což třeba i jsou v domácí politice, když jejich ČSSD dělá stafáž trestně stíhanému oligarchovi, ale v tomto konkrétním bodě je od nich projevená zdrženlivost hlasem zdravého rozumu. Což vynikne na pozadí výroků, které k témuž učinil například europoslanec Jan Zahradil z ODS a koneckonců i můj kolega Ondřej Šmigol na tomto místě včera („O jednoho parchanta méně. Solejmání jako Heydrich, tady.)

K velké části argumentů, které dnes mají sloužit pro ospravedlnění atentátu na Solejmáního, se dá obratem postavit protiargument. Přípravy na útoky proti americkým cílům? Prý to tvrdí tajné služby, což ve světě po 11. pořád ještě zní jako výsměch. Agrese Íránu v posledních měsících? Ta následovala po znovuzavedení amerických sankcí, které dusí íránskou ekonomiku a které například kvůli americké dominanci v bankovnictví a na internetu znemožňují íránské diaspoře po světě posílat příbuzným domů peníze, když se v Íránu uděje nějaká přírodní katastrofa.

Pak je tu dosti fantastická představa o snahách Teheránu stát se hegemonem na Blízkém východě. Íránci jsou šíité, ale šíité tvoří jen asi 20 procent světového muslimstva, na Blízkém východě je převaha sunnitů samozřejmost. I kdyby ajatolláhové chtěli, mají jejich ambice velmi nízko položený strop.

Vliv Solejmáního brigád v Libanonu a především v Sýrii by byl řádově menší, kdyby se tam brzy po arabském jaru námi, tedy Západem, podporovaná opozice vůči diktátoru Asadovi (varianta šíitismu) nevyhranila jako sunnitský džihád, s nímž alavité a šíité obecně, ovšem i blízkovýchodní křesťané, musejí vést doslova válku o život. Zlobit se na Teherán, že uplatňuje vliv v Bagdádu, je pak příkladem akutní ztráty paměti. Nebýt americké (a opět, v malé míře i naší, české) invaze do Iráku v roce 2003, nebyla by v Iráku demokracie. A protože v demokracii se prosadí většina, vládnou v Iráku šíité. Nebýt Bushovy invaze, Solejmání by se v Bagdádu ani neotočil. A sejmout ho tam během oficiální návštěvy u spřátelené irácké vlády, sejmout ho navíc spolu s velitelem milicí, které jsou oficiálně začleněny do irácké vlády, může vést k tomu, že Američanům irácký parlament nařídí opustit zemi. Což přesně Solejmání chtěl.

Tvrzení o brutalitě zabitého generála jsou nepochybně pravdivá, nicméně na Blízkém východě neorganizujeme soutěž o Cenu Václava Havla za šíření lidských práv, ale přihlížíme zápasu mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Ten je geopolitický a současně náboženský – je to náš, tedy západní, byznys, plést se do historického, z našeho pohledu směšného sporu, v němž jde o nástupnictví po Mohamedovi na konci 7. století? Pokoušet se ho pískat? Jedna věc je povinnost udělat všechno proto, aby Írán neměl jadernou zbraň, spjatá se starostí o Izrael, to je v pořádku. Nicméně zrovna Solejmání nebyl za před lety zastavený jaderný program Íránu zodpovědný. Mluvit v souvislosti s ním o tom, že Írán je hlavní světový podněcovatel terorismu, taky nejde. Írán je v krvavém zápase s Izraelem a obě strany si navzájem vraždí představitele, diplomaty, vědce (íránské) a někdy bohužel i občany (izraelské). Na druhou stranu všechny islamistické atentáty v západních městech od 11. září výš, přes Londýn 7/7 po pařížský Bataclan, mají na svědomí extremističtí sunnité, zpravidla salafisti a wahhábisté. Wahhábismus je oficiální náboženská doktrína Saúdské Arábie. Z arabských ropných monarchií desítky let tečou peníze na provoz téměř každé mešity, v níž se radikalizovali „evropští“ džihádisté.

Účelem dosud napsaných řádek nebylo hledat pravdu ve sporu Amerika–Írán, respektive Saúdi–Írán, jen připomenout, že rozdělení na hodné a zlé tu zdaleka není tak jednoznačné, jak by si myslel europoslanec Zahradil. Podstatné je něco jiného, něco, co přesahuje Blízký východ i Donalda Trumpa. Totiž to, že vláda, která tento atentát na představitele země, s níž není právně ve válečném stavu, který provedla na půdě spojenecké země a v rozporu s pravidly, která s tou spojeneckou zemí měla dohodnuta, se takovou akcí veřejně chlubí.

Nassim Nicholas Taleb, autor slavné Černé labuti, vydal předloni další knihu, Nasadit vlastní kůži (v originále Skin in the Game), k jejímž centrálním tezím patří absence rizika a odpovědnosti u lidí, kteří v dnešním světě přijímají zásadní rozhodnutí. Autor tu myslel stejně na bankéře, jejichž eskamotérštinu před deseti lety sanovali daňoví poplatníci, tak i na státníky, kteří spouštějí zahraniční intervence. Dnes už samozřejmě žádný vojevůdce sám nechodí do války, nežijeme ve středověku, ale v drtivé většině ani žádnou válku neviděl na vlastní oči, dokonce ani často nebyl na vojně. Zabití íránského generála přes dálkové ovládání je další stupeň tohoto odosobnění v otázkách války a míru. Skutečně někdo chce, aby se mezinárodní politika zvrhla v jakousi počítačovou hru, kdy skrze klávesnici zabíjíme svého protivníka, jen s tím rozdílem, že při tomto počítačovém úkonu je ta krev skutečná? Kovbojové před monitorem, jistěže za předpokladu odpovídající technologické převahy, nebudou riskovat ani už ty rakve vojáků, které zatím bohužel pořád ještě vojenská letadla vozí domů. Potenciálně tu mizí poslední limit, na který bylo politicky třeba brát zřetel. A jediným limitem zůstanou ještě krvavější odplaty od poníženého nepřítele. V uplynulých dnech jako bychom nahlédli do šílené budoucnosti, v němž se obloha nad hlavami vysokých činitelů státu, který má své nepřátele, stává střelnicí. Kéž by to byl jen dystopický moment.

Další texty Daniela Kaisera čtěte zde.