Bůh v Železném Městě

Město Eisenstadt leží za Litavou, větším potokem, který tvořil hranici s uherským královstvím. Rakousko tam po staletí plynule přecházelo v Panonii a Němci, kteří tam však vždy převládali, se pomalu měnili v Maďary, přičemž pominout nelze ani Chorvaty, Romy, Židy, Armény, Slováky a jinou lidskou havěť.

V roce 1919 byl tento nejzápadnější kousek Translajtánie Uhersku ušmiknut a předán pod rakouskou správu. Ta z něj udělala spolkovou zemi Burgenlandsko, což lze přeložit jako Hradsko, neboť je tam prý dost hradů a několik měst končí na „burg“. S jedním z nich, konkrétně s Ödenburgem, se počítalo jako s hlavním městem, jenže tam v roce 1920 dovolili Maďarům uspořádat referendum, takže se pod jménem Šoproň vrátilo do Lajtántúlu, tedy Maďarska. Hlavním městem Burgenlandu se proto stalo desetitisícové městečko, které s tím asi nepočítalo, Eisenstadt, což by šlo přeložit jako Železňákov.

Po zániku Východních Prus na severu Evropy je Burgenland nejvýchodnějším krajem, kam zasahuje německý kulturní element. Je to pořád pěkné a upravené Rakousko, ale už tady na víčka přece jen padá lehká otupělost a balkánsko-asijská fatalita. Nízké domky s doškovými střechami, čapí hnízda na rákosových střechách (těch bohužel už moc není), mírná a příjemná malátnost, která nutí k zívání. Zkrátka vlídná ospalost, jež vane z bahnivé vody blízkého Neziderského jezera, o němž jsem tedy psal před měsícem. Eisenstadt je od něj vzdálen asi patnáct kilometrů, jezdí tam jednou za dvě hodiny autobus, kterým jsem od toho jezera přijel do města, vystoupil na náměstí u dómu, což je takový větší kostel, který vypadá trochu jako stodola, rozhlédl se dokonala – a to bylo všechno. Podlouhlé náměstí s nízkými domy, nějaké to střídmé středoevropské měšťanské baroko, morový sloup a bizarní stará radnice s vymalovanými alegoriemi ctností, z nichž mně nejsympatičtější, Temperantia, střídmost či uměřenost, je znázorněna jako žena, které přelévá vodu z jedné konve do druhé. Klidnou atmosféru města dotvářelo několik cukráren, pizzerií a jeden kebab, který vypadal zcela integrovaně. Ráz byl zcela maloměstský, připomínající uklizenější a spravenější Pelhřimov či možná Humpolec, takže kdybych nevěděl, proč jsem sem přijel, velmi bych se podivil, co tu vlastně hledám.

Ale já jsem to věděl. Ty důvody byly dva a souvisí spolu: palác Esterházy a Haydn. Palác a kapelník. Oba jsou vyvrcholením a chloubou Eisenstadtu a důvodem pro jeho existenci. Oba, geniální skladatel i zámek, přesahují skromné rozměry městečka a dělají ho významným, ba světovým. Palác, který s parkem a konírnami zabírá tak čtvrtinu města, byl několik století sídlem nejvýznamnějšího uherského aristokratického rodu v monarchii, císaři vždy věrných Esterházyů. Na rozdíl od tradičně vzpurných a odbojných maďarských grófů tento rod, jehož kořeny sahají do slovenské Galanty, stál vždy věrně při Habsburcích a Vídeň se na něj mohla vždy spolehnout. Bránili ji před Osmany, Prusy i Francouzi, kdyby mohli, jistě by to dělali i před Rusy. Odměněni za to byli dědičným knížecím titulem, císařskou přízní a Řádem zlatého rouna, kterým je i ozdoben jejich erb se zlatým gryfem s napřaženým mečem. Na něj byl ještě v rámci liberálního světonázoru střídmě hrdý poslední velký potomek rodu, oddaný ctitel Bohumila Hrabala, předloni zesnulý spisovatel Péter Esterházy. Česky vyšlo mimo jiné jeho postmoderní veledílo Harmonia caelestis, historie rodiny vkomponovaná do barokně komplikované textové struktury na osmi stech stranách, k jejichž konzumaci se léta odhodlávám.

Palác v Eisenstadtu nechal vystavět spisovatelův neméně významný předek Mikuláš I. Eterházy, jenž byl pro svou náruživost ve věcech krásy a umění nazván už za života Nádherymilovný, maďarsky Pompakedvelö. Krátce po smrti (1790) byl za to nejspíš potomky proklet, neboť nechal po sobě dluhy ve slušné výšce 3,8 milionu zlatých (sekyra byla „za dva zlatý“), které synové a vnuci spláceli celé 19. století. Nicméně Mikuláš čili Miklós nechal postavit krásný pozdně barokní palác v Eisenstadtu a jako letní sídlo neméně krásný dvůr ve Fertödu (maďarské Versailles), což je kousek odsud, ale už v Maďarsku. No, a kromě toho si vydržoval honosný dvůr, jehož zlatým hřebem byl orchestr s kapelníkem Josephem Haydnem.

Tvůrce naší někdejší státní hymny, Zachovej nám, Hospodine, prožil v Eisenstadtu čtyřiadvacet let (1766–1790), nejspíš šťastných a spokojených, jak to odpovídalo Haydnově povaze. O té se lze dočíst, a z poslechu jeho čisté a průzračné hudby to lze vysoudit, že byla příkladně harmonická a vyrovnaná a sám Haydn byl člověk, který mohl být vzorem bytosti dokonale srovnané a smířené se sebou samým, světem i Bohem. Můj nepostradatelný průvodce po dunajských krajích, Claudio Magris, ve svém bestselleru Dunaj v glose o Haydnovi a Eisenstadtu uvádí historku, jak při obležení Vídně napoleonským vojskem na jaře 1809 chodil mezi obránci města zcela beze strachu před francouzskými střelami, a když ho někdo upozornil na nebezpečí, říkával s dětskou jistotou člověka, který se nemá čeho bát: „Kde je Haydn, nemůže se nic stát.“ Fakt je, že Haydn umírá v okamžiku, kdy Francouzi vstupují do Vídně (31. května 1809), takže měl vlastně pravdu. Ale podstatné také je, že tato jistota byla vyjádřením základní srovnanosti, vyrovnanosti a svobody, která byla zakotvena v ničím neotřesitelné křesťanské víře. Ta byla ještě za Haydnova života tak samozřejmá, jako když člověk dýchá vzduch. Nemusí nad ní přemýšlet, je hmatatelná ve všem, s čím se setkává a čím se zabývá. Nikdo mu ji nevnucuje a nikdo zatím ani nevyvrací. Kdyby to někdo zkusil, lidé jako Haydn by mu vůbec nerozuměli. Existence Boha je tím nejpřirozenějším, co si lze představit, a víra v něj dává člověku jistotu, ke které se my už nedovedeme vůbec ani přiblížit. A protože Haydn byl šťastný hudební génius, který tvořil lehce, spontánně a s radostí, neměl důvod pochybovat, že se v něm projevuje Bůh, když ho obdaroval takovou milostí.

A teď, když píšu už poněkolikáté to slovo, jsem si vzpomněl na rozhovor, který jsem dělal před lety… s Karlem Gottem, a když jsem se ho ptal na původ jména, tak mi řekl, že jeho rod pochází od Přeštic u Plzně, a dodal, že to je nedaleko od Dolní Lukavice, kde prožil několik let (1757–1761) ve službách hraběte Morzina mladý Joseph Haydn… A Mistr se vážně odmlčel a podíval se na mě, a já tedy pochopil, že by třeba tam mladý Rakušan mohl zanechat nějaké genetické stopy, jež se pak projevily u našeho pěvce. Neboť i Haydn byl v mládí výtečným zpěvákem s hlasem, jehož lahodnost zničila v patnácti mutace, avšak milosrdný osud či prozřetelnost nad ním bděla a vždy ho nasměrovala správným směrem.

A nasměrovala ho ve třiceti letech do Eisenstadtu, kde prožil celý střední věk, opouštěl ho v roce 1790 po smrti velkolepého mecenáše Esterházyho jako známý muž, skladatel, který si jede vydobýt slávu a peníze do světa: začátek 90. let 18. století prožil Haydn v Anglii, kde byl přijímán jako superstar. Opustil tedy Eisenstadt a s ním i dům, který se nachází asi pět minut pěšky od paláce, v ulici, která nesla záhy po jeho smrti Haydnovo jméno. V místnostech, kde žil se svou amúzickou manželkou, je pěkné muzeum, kde je několik předmětů z Haydnovy pozůstalosti, pianino, housle, nějaké noty, portréty, které Esterházyho kapelníka zachycují jako obyčejného muže s velkou bradou a živýma očima. Ze stěn trčí sluchátka, z nichž je možné poslouchat jeho hudbu, kterou respektovali všichni jeho následovníci, Mozart, Beethoven, Schubert, Bruckner, Mahler… Nikdo z nich nepovažoval Haydna za někoho, koho by měl odmítnout, překonat, zavrhnout. Všichni ho uctívali a respektovali jako hodnotu, která je tak přirozená jako slunce nebo oblaka nebo modré nebe. Proto by se dalo říct nikoli Zachovej nám, ale Daruj nám, Hospodine, aspoň trochu klidu, kterého je tolik v té krásné Haydnově hudbě.