1 Druhá světová válka

„Pouštní krysy“. Češi a Poláci v tobruckém pekle

NOVÉ

Témata: , ,

O Češích a Slovácích, kteří u Tobruku bojovali, se svět dozvěděl až v roce 2008, kdy se v kinech začal promítat film Tobruk režiséra Václava Marhoula. Diváci tohoto snímku mohli zaznamenat mimo jiné to, že Češi a Slováci o tento libyjský přístav bojovali v rámci polské brigády. Jsou tak – vedle českých letců z polských peruti RAF – ojedinělým příkladem polsko-českého „bratrství v boji“. Polský vojenský historik Daniel Koreś mapuje tuto epizodu druhé světové války v rámci cyklu Echo24 a Polského institutu – sPOLeCZně. Češi a Poláci 1918 – 2018.

Dlouhá desetiletí byla tobrucká epizoda – celkem sedmitýdenní výseč z dějin druhé světové války – spíše zapomenutá. A to i přesto, že se uskutečnila během proslulých pouštních bojů s německo-italskou Panzergruppe „Afrika“, které velel legendární generál Erwin Rommel, přezdívaný „Pouštní liška“. Ani to nebyla záruka slávy, jelikož čeští vojáci, kteří se účastnili obrany Tobruku, patřili k armádě podléhající velení exilové vlády, zatímco v dobách komunismu se hovořilo především o zásluhách jednotek generála Ludvíka Svobody, které se utvořily v SSSR a na pancíři sovětských tanků přivezly do Československa stejnou porobu jako jednotky Zygmunta Berlinga do Polska. Vraťme se ovšem na začátek příběhu.

Namísto Británie tobrucké peklo

Čeští a slovenští vojáci se na Blízký východ pod britským vedením dostali přesně v témže okamžiku jako vojáci polští – v roce 1940 byla na území francouzských protektorátů Sýrie a Libanonu zřízena organizační střediska jednotek tzv. Levantské armády, kterou měly – jak se plánovalo – tvořit především francouzské koloniální a spojenecké (polské a české) jednotky.

Francouzský generální štáb již 30. prosince 1939 schválil návrh polského vrchního velitele generála Władysława Sikorského o utvoření polských jednotek na území Sýrie. Tato myšlenka vycházela především z geopolitických možností, neboť Poláci se z Rumunska, Maďarska, Balkánu či jižního Ruska a Kavkazu mohli přes Turecko dostat právě do Levanty. 4. dubna 1940 bylo na syrském území na základě rozkazu Sikorského zahájeno formování Samostatné brigády karpatských střelců (pol. Samodzielna Brygada Strzelców Karpackich).

Po porážce Francie se zárodky této jednotky evakuovaly do Palestiny, kde od července 1940 pokračovaly organizační práce. Pokud jde o československé jednotky na Blízkém východě, prvenství náleží 4. pěšímu praporu, jehož jádrem byla skupina 206 dobrovolníků, kteří se v červnu 1940 dostali do Bejrútu a nacházeli se v podobné situaci jako Poláci – hrozila jim internace francouzskou správou Levanty, která byla podřízená takzvané vládě ve Vichy. Díky aktivitě českého konzula v Jeruzalémě se podařilo tyto vojáky evakuovat na území britské Palestiny – právě oni tvořili základ pozdějšího 11. československého pěšího praporu, zvaného Východní.

V srpnu 1941 česká exilová vláda požádala Brity, aby byl prapor vyslán na Britské ostrovy. V situaci, kdy se miska vah pouštní války naklonila na stranu států Osy a pouze tobrucká pevnost coby jediný bod odporu zabraňovala Rommelovi v tom, aby vstoupil do Egypta, měla každá vyzbrojená jednotka cenu zlata. To rozhodlo o tom, že československý prapor putoval namísto do Velké Británie ve stopách polské brigády doprostřed tobruckého pekla.

Čs. velitelé Klapálek a Střelka

Velitel karpatských střelců brigádní generál Stanisław Kopański zanechal ve svých poválečných pamětech velmi obšírné záznamy o československém praporu, jemuž velel od poslední třetiny října 1941: „Český prapor jsem letmo poznal už předtím, kdy jsme mu předávali hlídání zajatců u Alexandrie. Posléze jsem jej viděl v červnu v Baggushi, v rámci 23. britské brigády, které velel brigádní generál Galloway, někdejší šéf štábu generála Wilsona […]. Nyní jsem se s praporem seznámil zevrubněji. Vojáci tam byli věkově převážně starší. Poměrně vysoký podíl tvořili čeští Židé a Češi z polské Volyně. Velitelem praporu byl plukovník Karel Klapálek, jeho zástupcem podplukovník Střelka, oba dva dobří důstojníci. Pobočníkem a vlastně také velitelem praporového štábu byl nadaný a energický kapitán Hak. Zatím jsem s ohledem na nedostatečnou vojenskou zkušenost praporu nařídil, aby Čechům v hlídkování na předpolí pomáhaly 3. prapor na jihu a 1. prapor (záložní) na severu.“ Dodejme jen, že českým styčným důstojníkem u velení polské brigády se stal poručík Miller.

Velitelem 11. československého pěšího praporu – Východního (tak zněl oficiální název jednotky) byl podplukovník Karel Klapálek (nar. 26. května 1893 – zem. 18. listopadu 1984), člen České družiny v Rusku (od 5. března 1916) a následně 1. československé střelecké brigády a 1. husitské pěchotní divize (3. střelecký pluk Jan Žižka z Trocnova) a nakonec Československé legie, jak se označoval československý vojenský sbor v Rusku – zúčastnil se ruské občanské války a do Československa se vrátil po evakuaci legie přes Vladivostok. 16. května 1940 tajně opustil protektorát Čechy a Morava a přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii se dostal do československé exilové armády (od 20. června 1940). Byl poslán do Palestiny a stal se zástupcem velitele 4. československého pěšího pluku – Východního a následně velitelem 1. praporu téhož pluku. 1. ledna 1941 se stal velitelem 11. pěšího praporu, 27. března byl povýšen na plukovníka a 24. dubna 1942 se stal velitelem 200. československého lehkého protiletadlového pluku – Východního, jehož základ tvořili tobrucké „pouštní krysy“. Klapálek byl ještě v exilu povýšen do hodnosti brigádního generála (7. března 1944) a od srpna 1944 již sloužil v československé armádě v SSSR – ještě před koncem války (3. dubna 1945) převzal velení 1. československého armádního sboru tamtéž.

Klapálkův zástupce – podplukovník Karel Střelka (nar. 23. září 1896 – zem. 1. ledna 1964) – byl také v legiích (sloužil u 1. střeleckého pluku Jan Hus) a bojoval proti bolševikům na Sibiři. Do Československa se vrátil v roce 1920. Dne 7. května 1940 tajně odjel z protektorátu a 4. června vstoupil v Bělehradě do československé exilové armády, zástupcem velitele 11. československého pěšího praporu – Východního se stal 5. ledna 1941. Po přeformování praporu do podoby protiletadlového pluku se stal velitelem Československého školicího střediska – Východního (od 4. listopadu 1942). Dne 18. dubna 1943 odletěl k československé armádě v SSSR, kde dosáhl hodnosti plukovníka a pozice velitele 1. pěšího pluku v 1. československé brigádě (od 5. července do 9. září 1943) a následně velitele 3. samostatné brigády, v jejímž čele se zúčastnil mimo jiné bitvy v Dukelském průsmyku.

Smrt na poušti při průtrži mračen

Československý prapor se dostal do Tobruku 20. října 1941, o tři dny později se začlenil do polské Samostatné brigády karpatských střelců (SBKS), která od 1. října zaujímala nejdůležitější a zároveň vůči nepřátelským aktivitám nejexponovanější úsek obrany západní strany pevnosti – tzv. průlom. Na základě operačního rozkazu číslo 9 z 23. října přidělil generál Kopański Čechy na podúsek číslo 3, označovaný jako „silnice do Derny“, a to s podporou kulometné roty Karpatského kulometného praporu a četa protitankových děl z 2. baterie Karpatské protitankové divize.

Úkolem praporu bylo bránit silnici z Derny do Tobruku a přechody mezi stržemi na jih od pevnůstky S 15, a to ve spolupráci s 3. karpatským praporem. Čeští vojáci obsadili pevnůstky od S 15 do S 31. Hned za první linií pozic, které zaujaly jednotky SBKS, byly vystavěny dvě pozorovatelny s krycími názvy Lípa a Topol, které přitahovaly nejen nepřátelskou palbu, ale také útoky bitevního letectva. Jedna z těchto pozorovatelen byla umístěna za českými pozicemi – první ztráty (tři raněné) zaznamenal 11. prapor podplukovníka Klapálka, když se tato věž stala cílem náletu 15 letadel Junkers 87 Stuka, přičemž ovšem neutrpěla ani náznak poškození. 11. listopadu 1941 vyznamenal polský vrchní velitel generál Władysław Sikorski během inspekce SBKS v Tobrúku osobně podplukovníka Karla Klapálka Křížem chrabrých.

Během prudkého deště dne 17. listopadu 1941 se jedna z hlubokých strží na území pevnosti – Wadi Sehel – bleskově naplnila prudkou a několik metrů hlubokou vodní masou. Obětí této na poušti zcela nečekané živelní pohromy se stali dva vojáci československého praporu, kteří nestačili včas opustit pevnůstku a uniknout dravému proudu dešťové vody.

Poslední úkol českého praporu v polské brigádě

Československý prapor měl do 28. listopadu 1941 na starosti úsek na jih od silnice do Derny. Po odchodu 2/13 australského praporu na El Duda přesunul generál Kopański Čechy na úsek u mořského pobřeží, jejž do té doby měli na starosti právě Australané. Na původní české pozice se přesunul polský 3. prapor karpatských střelců.

Dne 3. prosince se velení polské brigády shodlo na novém uspořádání svého obranného úseku, v jehož rámci byl Klapálkovým vojákům svěřen přímořský podúsek, jenž zahrnoval pevnůstky S 16 až S 45. Podporu Čechům poskytovala skupina C Karpatského pluku artilerie. 8. prosince 1941 mohly jednotky SBKS konečně po dlouhých týdnech obležení a boje o takzvaný průlom zahájit pronásledování nepřítele ve spolupráci s britskou 8. armádou, jež působila v ofenzívě.

Předvojem brigády byl samozřejmě Pluk karpatských hulánů, který vyrazil směrem k Acromě. 11. československý pěší prapor měl za úkol vyrazit podle silnice k Derně a podél mořského pobřeží a očistit území od nepřátelských vojáků na předpolí, které bezprostředně přiléhalo k československému podúseku. Byl to poslední úkol českého praporu v polské brigádě – 11. prosince obdrželo velení SBKS rozkaz od velitelů britské 7. obrněné divize, z něhož mimo jiné vyplývalo, že prapor podplukovníka Klapálka přechází pod velení britské 16. pěší brigády.

Pro polskou brigádu právě končil 110. den obležení, z čehož 71 dní strávili na západním průlomu. Jejich čeští spojenci bojovali v průlomu od začátku po 49 dní. Celkové ztráty brigády v Tobruku čítaly 156 padlých a zemřelých na následky zranění a 467 raněných. Češi z praporu, který čítal přibližně 800 lidí, ztratili 14 vojáků a dalších 81 jich bylo raněno.

Symbolickým uzavřením české epizody karpatské brigády se stala návštěva československého ministra obrany generála Sergeje Ingra dne 17. července 1942, a to už ve 3. divizi karpatských střelců v Palestině. Ingr udělil 19 polským důstojníkům i řadovým vojákům česká vyznamenání za společný polsko-český boj v Tobruku.

Autor je vojenský historik, působí v polském Vojenském historickém ústavu. Překlad Martin Veselka.

Češi a Poláci 1918-2018: sPOLeCZně
Češi a Poláci sdílí v posledním století společný osud. Ve stejném okamžiku dosáhli obnovení státnosti, paralelně a se stejnou hrdostí tyto státy budovali. Ve stejnou dobu zažili hrůzy dvou totalit a ve stejném okamžiku se od nich osvobodili a hledali cestu zpět na Západ. Jsou naše dějiny pouze souběžné, nebo v nějakém hlubším smyslu společné? Mnozí namítnou, že po většinu tohoto století zůstávaly naše vztahy spíše vlažné a nepřátelské. V tomto časovém úseku, ohraničeném lety 1918 a letošním rokem 2018, však najdeme příběhy a postavy, které toto společenství osudu ztělesňují.
Od Masaryka a Paderewského, kteří se ve Washingtonu a New Yorku společně zasazovali o svobodu střední Evropy, přes polské a české spolubojovníky proti německému nacismu, oběť Ryszarda Siwce na protest proti srpnové invazi v roce 1968 až ke společenství polských a českých disidentů, které se následně přetavilo do politické reality Visegrádské čtyřky.
Právě tyto méně či více známé postavy a příběhy budeme po celý rok připomínat ve spolupráci s Polským institutem v Praze a českými a polskými historiky.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.