Nevstoupíš dvakrát do stejného lesa. Co když dřevo není obnovitelný zdroj energie?

ECHOPRIME

Nevstoupíš dvakrát do stejného lesa. Co když dřevo není obnovitelný zdroj energie?
Buky v Hluboké nad Vltavou. Foto: Václav Cílek
Týdeník

Václav Cílek

Před dvěma lety jsme společně s lesníky z České lesnické společnosti začali přemýšlet nad knihou o současném stavu a budoucnosti našich lesů. A teď již třetí týden sedím v samotě pískovcové rokle na Kokořínsku nad 500 někdy rozpornými stránkami od dvaceti významných znalců. Situaci je obtížné jednoduše popsat, anebo navrhnout obecně platná doporučení, protože se zdá, že každý les má svoji hlavu. Jsou místa, kde smrk pravděpodobně už nikdy nevyroste, i lokality, a to i v nižších polohách, kde se daří jenom jemu. Ale pojďme to vzít popořádku a začněme minulostí lesa.

V uplynulých dvou desetiletích byly odebrány stovky vzorků z vrtů do  sedimentů z močálů, rašelinišť i pískovcových převisů. Každá taková vrstva obsahuje tisíce pylových zrn, někdy uhlíky, šištice či zbytky jehličí a listů. To vše se dá datovat a druh po druhu analyzovat, takže začínáme mít spolehlivý obrázek vývoje našich lesů. Ten sice začíná na sklonku ledové doby lišejníkovou tundrou s ostrůvky tmavé tajgy, ale ukazuje se, že v krytých údolích, třeba pískovcových skalních měst nebo na Pálavě či v karpatském podhůří, nejspíš existovala drobná útočiště, kde mohl, a to třeba v podobě bukové kleče, jakou známe z vrcholů Velké Fatry, přežívat buk, ale i jilm a další listnáče.

Jedním z velkých překvapení je, že v první třetině holocénu byl u nás poměrně častý modřín, který jsme donedávna považovali za alpskou dřevinu zavedenou k nám nejstarší generací lesníků. Některé objevy jsou úplně nečekané – třeba jehlice borovice limby z Českého ráje. Možná se zde udržela z dob ledových; kdoví, zda její lidmi i kožešinovou zvěří oblíbená semena nesázeli už mezolitičtí lovci a sběrači. Evropský les se totiž již tisíce let vyvíjí v kontaktu s člověkem. Typické je třeba převádění vysokých kmenů stromů na výmladkové pařeziny, které se podobají svazku dejme tomu 10 cm tlustých větví, vyrůstajících z jednoho pařezu. Jedete domů z lesa a několika rázy sekyrou si useknete jednu větev na topení. Není vyloučeno, že v teplejším klimatu se nám pařeziny vrátí jako lokální, víceméně samozásobitelský zdroj energie.

Celý text Václava Cílka si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku Echo. Objednat si jej můžete zde.

Foto: echo