Dominik Duka: Bůh nás varoval

ČESKO-POLSKÝ SPECIÁL

Dominik Duka: Bůh nás varoval
Kardinál Dominik Duka. Foto: Facebook Dominika Duky
1
Týdeník

Tento text původně vznikl ještě před začátkem ruské invaze na Ukrajinu. V těchto dnech jsme svědky, jak v bojující Ukrajině pojmy rodina, národ a vlast dostávají původní význam. Ukazuje se, že současná společnost a současný stát se může plně rozvíjet, respektuje-li autentické hodnoty svobody a důstojnosti člověka, včetně rozdílnosti úloh muže a ženy. Ke slovu přichází také zodpovědný přístup k bezpečnosti a rozvoji státu, neboť politický vývoj posledních let, jak vidíme, hrozí dekonstrukci skutečných evropských hodnot.

Nejstarší zmínka o česko-polských vztazích se na české straně nachází v Kosmově kronice. Její autor, děkan svatovítské katedrální kapituly a pomocný biskup, začíná dějiny českého národa aluzí na příběh hebrejských patriarchů. A tak si dle kronikáře praotec Čech se svým bratrem Lechem rozdělují území. Česká tradice se tohoto příběhu o svém praotci nevzdává a můžeme tak v osadě blízko pod bájnou horou Říp obdivovat hrob praotce Čecha, který byl vybudován v době romantiků 19. století.

Pro historii začínají české dějiny křtem přemyslovského knížete Bořivoje a jeho manželky sv. kněžny Ludmily na Velehradě z rukou arcibiskupa sv. Metoděje. Tento knížecí rod daruje své zemi výrazné potomky, kteří, či které, výrazně zasáhli do našich dějin. Můžeme konstatovat, že naše společné vztahy začínají křtem Polska, který se realizuje obdobně panovnickým párem knížetem Měškem I. a jeho manželkou Doubravkou z rodu Přemyslovců. V počátcích polské i české historie nacházíme souvislost vnitřního spojení christianizace a nové státnosti.

Článek vychází v rámci projektu Na společně cestě. Česko-polský speciál, který vychází ve spolupráci s revue Wszystko Co Najważniejsze a Polským institutem v Praze. Další texty si můžete přečíst v tištěném Týdeníku Echo číslo 19 a také na  Echo24.czwszystkoconajwazniejsze.pl.

Ještě předtím vyrůstá za hranicemi Říše římské nový státní útvar, nazývaný Velkomoravská říše. Je spjatý s misijí soluňských bratří sv. Cyrila a Metoděje, kteří na Velkou Moravu dorazí z Cařihradu – Konstantinopole a promění střed Evropy. Sv. Cyril – Konstantin daruje Slovanům písmo, aby mohl přeložit Písmo svaté, Knihu knih, velký dar Božího zjevení a dílo, které se zrodilo v kolébce naší kultury a civilizace. Sv. Metoděj, státní úředník, hierarcha, pokládá základy státovědě, která se opírá jak o východní křesťanskou tradici, tak o ideál augustinského pojetí (De civitate Dei), ale vychází i z úvah biskupa Hinkmara z Remeše.

Tím se vlastně dotýkáme počátků křesťanské kultury, civilizace i státnictví, které vychází ze křtu franského krále sv. Chlodvíka a jeho manželky sv. Klotyldy. Tento akt je prolnut mystagogií křtu a představuje úplně nové pojetí státní moci, která se dotýká identity člověka žijícího svou bipolaritu, kompatibilitu v dualitě mužství a ženství, v požadavku monogamního manželství, které není pouhým základem biologického života a z něho vycházející rodiny a rodu. Samotný korunovační obřad díky pomazání křižmem ukazuje rovnost lidské přirozenosti a důstojnosti muže a ženy.

Tato nová skutečnost rozhodujícím způsobem mění strukturu moci. Na rozdíl od novodobého republikánství vycházejícího z římské a antické tradice, které odepsalo či potlačilo postavení ženy i rodiny, přijímala při korunovaci královna, manželka krále korunu a usedla na trůn v presbytáři chrámu vedle svého manžela krále. Současné první dámy prezidentů či premiérů při inauguraci svých manželů sedí s ostatními hosty, i když jistě v  první řadě, a není jim vyhrazována žádná pozornost. Dovolil jsem si toto srovnání, protože ho považuji za mnohem důležitější, než věnovat se jiným anachronismům, které prostupují našimi dějinami. Hlavně ve chvíli, kdy nám Ukrajina ukazuje původní význam slov jako je rodina, národ a vlast.

Tím, kdo završil naše společné počáteční vztahy, byl Slavníkovec, a po matce potomek přemyslovského rodu, svatý biskup Vojtěch. Ten, který se spolu s kanovníkem Gerbertem, scholastikem, významným matematikem 10. stol. a pozdějším papežem Silvestrem II., a s císařem Otou III. stává spolutvůrcem duchovního a politického uspořádání Evropy. To dostává svoji podobu při setkání nad již sarkofágem sv. Vojtěcha v Hnězdně císaře Oty III. s Boleslavem I. Chrabrým, kterému potvrdil papež Silvestr II. arcibiskupství. Prvním arcibiskupem se stává nevlastní bratr sv. Vojtěcha, sv. Radim.

Je důležité si též uvědomit vazby otonské dynastie na východ do Konstantinopole, odkud pochází císařovna Theofano, choť císaře Oty II. a matka císaře Oty III. Právě toto jsou počátky naší středoevropské identity a slovanské identity, která čerpá z trojího pramene a stává se tak identitou plně lidskou, křesťanskou i etnickou. Toto jsou nepřehlédnutelné skutečnosti i v současné době nebezpečného a ohrožujícího chaosu, kdy můžeme pozorovat, že všechny organicky propojené komponenty naší identity jsou vystaveny enormnímu náporu. Studium a duchovní a kulturní prožívání našich tradic není zatuchlou minulostí ale obrodnou životní mízou, abychom z těchto živých a životaschopných tradic dokázali čerpat.

Jak plně navázat a rozvinout zmíněné tradice nám ukázal velký papež dvacátého století sv. Jan Pavel II. Domnívám se, že i snahy potlačit a odsoudit odkaz jeho pontifikátu k „damnatio memoriae“ jsou součástí procesu, který by chtěl totálně zničit naši západní civilizaci. V jeho odkazu, stejně jako v odkazu sv. Vojtěcha se zrcadlí Kristovo dictum: „Nepřišel jsem, aby se mi sloužilo, ale abych sloužil.“ Toto diktum musí být také i pracovním heslem současných politiků a současné politiky. Služba člověku je službou Bohu a naopak. Naopak služba sobě, svému já, sobeckému egu, je cestou do pekel, a to jsou plameny ukrajinských měst Charkova, Mariupoli, či města Buča. Odvážím si tvrdit, že Bůh nás varoval. O Velikonocích to byly tři roky, kdy se symbol Evropy, její kultury a civilizace, katedrála Notre-Dame, ocitla v plamenech. Ptejme se, co následovalo? Díky Bohu už tu nesedíme se zahalenými tvářemi, ale plameny na Ukrajině nám říkají, že dům hoří. Katedrálu Notre-Dame se podařilo uhasit. Modlitby, pláč, ale i obětavost pařížských hasičů ji zachránily, a tak nám nezbývá než jednat jako oni.

V koncentračním táboře obdivoval Viktor Frankl květ pampelišky vyrůstající z betonové desky a právě tuto naději přeji i nám, mužům a ženám dneška, člověku 21. století. Životodárnost naší civilizace spočívá v tom, že dokázala vždy spojovat rozumné, krásné a ušlechtilé proudy a vytvořit z nich životodárnou mízu, která dokáže prorůst skrze všechny překážky.

Čtěte česko-polský speciál Týdeníku Echo ZDE.

Článek vychází v rámci projektu Na společně cestě. Česko-polský speciál, který vychází ve spolupráci s revue Wszystko Co Najważniejsze a Polským institutem v Praze. Další texty si můžete přečíst v tištěném Týdeníku Echo číslo 19 a také na Echo24.czwszystkoconajwazniejsze.pl.