Vybral si Babiš komunisty, nebo komunisté Babiše?

Komunistická strana se stala součástí rodící se vládní koalice. Jakkoli příšerně to vypadá, tak je to vlastně naprosto logické a nikoho by to nemělo překvapovat, i když to může mnohé pohoršovat. Levicová vláda se totiž bez komunistických hlasů neobejde, pakliže se
nechce spolehnout na hlasy okamurovců. To je naprosto zřejmé. Vojtěch Filip se navíc může spolehnout na to, že spolupráce s KSČM vadí členům ANO a ČSSD obecně méně než spolupráce s SPD. Andrej Babiš by nedokázal politicky prosadit vládu opřenou o
okamurovce. Samozřejmě nelze s jistotou říci, že se mu podaří nakonec prosadit vládu opřenou o komunisty, ale ta pravděpodobnost je mnohem vyšší.

Všichni jsme sledovali – s větším či menším pobavením – průběh vyjednání o vládě mezi ANO a ČSSD. Na jedné straně neústupnost ješitného Babiše a na druhé straně postupně se drolící „pevné“ zásady opakovaně vyhlašované Hamáčkem. Několikrát to vypadalo na
krach, ale sociální demokraté vždy dokázali včas udělat nějaký úkrok stranou. Kdyby to bylo možné nafilmovat a pustit si to ze záznamu, tak by se to nejspíš podobalo tanci nad vlastním hrobem. Ale to je vedlejší. Nakonec se ANO a ČSSD dohodli jak na obsahu společného vládnutí, tak na osobách, které by za to měly nést politickou odpovědnost. Z tohoto pohledu je nyní míček výhradně na straně sociálních demokratů, kteří musí vládu ještě potvrdit vnitropolitickým referendem. (To je mimochodem velice nezáviděníhodná politická volba, protože na výběr mají pouze ze dvou špatných řešení.)

Nicméně vnitrostranickým referendem to ani zdaleka neskončí. Rodící se koalice bude mít velice nestandardní formát, protože vláda ANO + ČSSD bude mít pouze takový politický obsah a takové personální obsazení, jaké jí dovolí KSČM. Řadu týdnů to vypadalo tak, že komunisté se spokojí s parlamentními funkcemi. Možná by to tak i dopadlo, ale vypískáním Ondráčka se situace výrazně změnila. Pro komunisty se jednalo o veřejnou urážku, se kterou se nehodlají smířit. Březnové demonstranty nenávidí, ale vinu za své
ponížení dávají logicky Andreji Babišovi, který z jejich pohledu zbaběle ustoupil tlaku ulice.

Nyní komunisté hned několika ústy oznámili, že chtějí vládu chytit pěkně pod krkem. Mají výhrady jak osobám ministrů, tak – a to je skutečně závažné! – k obsahu vládního prohlášení. Zcela překopat hodlají zahraničně politickou orientaci České republiky. Například naše vojenské angažmá by se podle jejich názoru mělo podřídit OSN – jinak vládu nepodrží. To v překladu znamená vycouvat ze všech akcí, které neposvětí Rusko a Čína. Vedle toho si komunisté řekli o místa ve správních a dozorčích radách státních firem, což je v zásadě totéž, jako když premiér Nečas nabídl za slib loajality stejné pozice trojici poslanců Fuksovi, Šnajdrovi a Tluchořovi. Tehdy to vedlo k pádu vlády, dnes by to mělo pomoci vládu ustavit. Jak je to symbolické, že?

Představme si, že by sociální demokraté dali ve svém referendu zelenou vládě, která by pod vedením trestně stíhaného premiéra plnila komunistická zadání. Kam by taková vláda posunula naši zemi v průběhu dvou tří let? Parlament by vládě tlačil jeden zákon za
druhým bez ohledu na Senát a prezident by na Hradě spokojeně mlaskal. To je nyní poměrně blízká politická vize. ANO to chce, komunisté to chtějí a sociální demokraté tomu ve své zoufalé situaci nemohou zabránit. A kromě toho se nepodařilo vrazit klín mezi ANO a SPD, takže kdyby někteří poslanci z ČSSD zlobili, tak by je ochotně nahradil Tomio Okamura a jeho politický gang. Pokud si Andrej Babiš udrží své poslance, tak bude jeho vláda disponovat až 130 mandáty. S výjimkou ústavních zákonů bude schopen všeho, co si usmyslí.

Dá se tomu zabránit – a dalo se tomu vůbec zabránit? O tom teď jistě přemýšlí spousta komentátorů, novinářů i obyčejných lidí. Předně je potřeba připomenout, že základní díl skládačky byl položen už několik měsíců před volbami. Trio stran KDU-ČSL, STAN a TOP09, které mají prakticky stejná politická východiska v oblasti domácí i zahraniční politiky, se rozhodlo kandidovat separátně. To je připravilo o třináct nebo čtrnáct mandátů, které místo nich získalo Hnutí ANO. Celkově získali lidovci, starostové a topkaři téměř 825 tisíc hlasů, které jim ale vynesly pouze 23 mandátů. Takže zatímco oni potřebovali na každý mandát bezmála 36 000 hlasů, ANO na jeden mandát potřebovalo jen lehce přes 19 000. Volební matematika je jasná a nutí strany do spojování.

Druhý díl skládačky přidali sociální demokraté, kteří se v průběhu minulého volebního období tak obávali, aby nedopadli jako občanští demokraté v roce 2013, až dopadli ještě hůř. Ztratili zhruba stejný počet voličů jako ODS čtyři roky před nimi, ale ztratili je výhradně ve prospěch ANO, které mezi tím kompletně přebralo sociálním demokratům jejich program. Zrušení karenční doby, které nyní do vládního prohlášení Hamáček s velkou slávou dostal, je v zásadě naprosto bezvýznamná věc. Nehledě na to, že si to nakonec
stejně před voliči přivlastní Babiš se svým brutálním politickým marketingem. ČSSD je momentálně úplně zbytečná strana stojící v nesmírně úzkém prostoru mezi KSČM a ANO, která ani nemůže hrát na nějakou nacionální strunu, protože to je v rozporu se sociálně demokratickými zásadami a hlavně to už zvedl Okamura.

Hodně se psalo a mluvilo o možnosti postavit menšinovou vládu ANO tolerovanou ostatními parlamentními stranami, míněno hlavně ODS. Ovšem jaký by to mělo praktický politický význam? ODS by popřela své předvolební sliby, aby umožnila vznik vlády. A tím
by její úloha skončila, protože Andrej Babiš by ji na nic jiného už nepotřeboval. Vládl by s podporou levice a ODS by nebyla schopná jeho vládu shodit, protože by nikdy nedala dohromady 101 potřebných hlasů ve Sněmovně. Dokud Andrej Babiš neobětuje osm z patnácti ministrů, aby neměl většinu ve vládě, tak s ním žádná racionálně uvažující stran nemůže jít do vlády. Nehledě na to, že pořád zůstává problém Andreje Babiše jako trestně stíhané osoby. Nic takového Babiš udělat nechce a ze všeho nejméně je připravený z vlády sám odejít.

Kdepak, nic nemůže Babišovi zabránit vládnout, pokud je mu jedno, že bude vládnout s komunisty. Babiše mohou porazit pouze jeho vlastní poslanci, kteří by mu vypověděli poslušnost. Dá se to dokonce říct i tak, že Babiš k vládnutí nepotřebuje nic jiného, než komunisty a úplnou loajalitu svých poslanců (plus nějaké užitečné idioty do začátku). Komunisté to samozřejmě moc dobře ví, takže se mohou začít chovat ultimativně. A my všichni moc dobře víme, čeho všeho jsou komunisté schopní, když získají takovou moc. Levice našla v Babišovi lídra, jakého potřebovala, protože mu nevadí ani hlasy komunistů, ani jejich program. Horší je, že mu nevadí ani komunistická minulosti. A nejhorší je, že nevíme, jestli to tak vlastně nemělo celé dopadnout.