Éra komunismu jako stoprocentní zlo? Ukazuje se, že je to složitější, říká historik Jiří Suk

Týdeník Echo připravil nový speciál, který na 196 stranách přináší rozhovory s třiceti výraznými českými i zahraničními osobnostmi. Interview, která mají časový přesah, reflektují nejdůležitější události a zásadní dění doma i ve světě za posledních dvanáct měsíců. Ve speciálu můžete najít například rozhovory s Pavlem Kolářem, Cyrilem Höschlem, Jiřím Bartoškou, Miroslavem Bártou, Danielem Prokopem, Petrem Nárožným, Radkinem Honzákem, Janem Pirkem, Danielou Drtinovou, Pavlem Rychetským a s dvacítkou dalších osobností. Speciál 30 rozhovorů si můžete pořídit ZDE.

Jako ukázku přinášíme část rozhovoru s Jiřím Sukem, vědeckým pracovníkem Ústavu soudobých dějin, autorem základní studie o listopadu 1989.

Proč v pokročilém 21. století do takové míry zasahuje politiku a veřejnou diskusi historie století dvacátého? Dnes stojíme před spoustou problémů, které zaujetím stanoviska k normalizaci nijak neuchopíme.

Dvacáté století si pořád táhneme s sebou jako břemeno. Ono taky to století je hluboce paradoxní. Na jedné straně strašlivé zločiny a miliony mrtvých, na druhé straně neuvěřitelný blahobyt, pokrok. Modernita nastavuje dvě tváře, tu zlou, což je odcizená, strojová civilizace, a hodnou: lidé řídí auta, užívají si nejrůznější výdobytky. Obojí vedle sebe. K té fascinaci 20. stoletím přistupuje skutečnost, že jak jsme ztratili víru v pokrok, tak se rozšířil skepticismus. A tím téměř zákonitě pořád čerpáme z arzenálu ideologií, které se vytvořily už v 19. století a nejpozději 20. století je vyzkoušelo v praxi. Proto i v dnešních debatách argumentujeme tak často historicky. Nejnověji jsme tuto extrémní historizaci mohli sledovat při výročí vraždy Milady Horákové. Spor o novodobou historii se stává čím dál vyhrocenější i proto, že komunisté podporují vládu a předsedou vlády je bývalý spolupracovník StB. Neseme si tedy břemeno druhé poloviny 20. století. A konečně mezitím už nastalo i rozčarování z polistopadového kapitalismu, který u nás vyústil v oligarchii. A také dnešek je ambivalentní. Zase je tu spousta pokroku, opravená městečka, na druhé straně exekutoři atd. V takové situaci, zdá se mi, historie supluje ideologický boj, který nemůže být veden novými ideologiemi, když je nemáme.

Pojďme tedy k revizionistické škole. Pozorujete v české historiografii pokus přehodnotit komunismus tak, že bývalý režim zbavíme výjimečnosti v tom, jak moc byl ze své podstaty zlý?

Takový pokus se určitě děje a je legitimní. Vidím v tom snahu podívat se na komunismus jako na součást celé modernity. A je fakt, že po roce 1989 se vytvořila linie vyprávění, která byla do značné míry určená tím, co prožili političtí vězni a odpůrci režimu, ale ve svém záběru byla jednostranná svou potřebou tu dobu odsoudit, neustále o minulost bojovat a připomínat dětem, žákům, studentům, že komunismus byl zločinný a napáchal velké škody. Je třeba nadále rozlišovat hodnotovou sféru, v níž je nedemokratický a násilnický komunistický režim morálně nepřijatelný a odsouzeníhodný. To se nijak nevylučuje se zkoumáním toho, jak se běžní lidé na takový režim adaptovali a – jak říká sociolog Ivo Možný – kolonizovali jej.

Souhlasíte s Pullmannem, že se ve výkladu kladl příliš velký důraz na represi?

Nejenom na represi, i na politické dějiny. Obojí samozřejmě ze začátku dominovalo, tón udal historik Karel Kaplan. A společnost to ovšem poptávala, knížky o zločinech komunismu se prodávaly. Bylo i v zájmu společnosti, aby se odhalilo, co bylo dlouho pod pokličkou. Ovšem vytvořil se opravdu jednostranný narativ. Už když v roce 1990 vznikl Ústav pro soudobé dějiny, říkalo se, že bychom v něm měli dělat i sociální dějiny, hospodářské dějiny. Nicméně musela přijít až generace mladších historiků, kteří opravdu začali upřednostňovat hospodářské a sociální dějiny, dějiny každodennosti, jiné přístupy k historii a metodologie na Západě vypracované už v 70. a 80. letech. Takže to bylo i propojování se Západem. Fakt je, že v mé, polistopadové generaci historiků panovalo určité uspokojení, že teď už to máme víceméně vysvětlené, že už víme, jak se stal únor 1948, srpen 1968, listopad 1989. A nikdy jsme to neměli položené do otázky, například právě jestli éra komunismu byla většinou společnosti vnímána jako stoprocentní zlo. Ukazuje se, že je to složitější. Znám třeba obyčejné lidi, v jejichž osobní identitě najdete pevně spojený komunismus s katolicismem. Přirozeně že další generace historiků tyhle otázky nastoluje. Potud je to pochopitelný vývoj, něco takového přijít muselo. Jiná věc je, že v tom sporu nejde jen o metodologii, potřebu tematizovat taky něco jiného než represi. Jde i o ideologický boj.

Celý rozhovor naleznete ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů, který si můžete pořídit na vybraných stáncích za 99 korun. K dispozici je i v našem e-shopu, kde za něj včetně poštovného zaplatíte jen 89 korun.