Éra komunismu jako stoprocentní zlo? Ukazuje se, že je to složitější, říká historik Jiří Suk

SPECIÁL 30 ROZHOVORŮ

Éra komunismu jako stoprocentní zlo? Ukazuje se, že je to složitější, říká historik Jiří Suk
Československo-kubánská družba v letech normalizace. Gustáv Husák a Fidel Castro (1973). Foto: Profimedia.cz
30 Rozhovorů

Daniel Kaiser

Týdeník Echo připravil nový speciál, který na 196 stranách přináší rozhovory s třiceti výraznými českými i zahraničními osobnostmi. Interview, která mají časový přesah, reflektují nejdůležitější události a zásadní dění doma i ve světě za posledních dvanáct měsíců. Ve speciálu můžete najít například rozhovory s Pavlem Kolářem, Cyrilem Höschlem, Jiřím Bartoškou, Miroslavem Bártou, Danielem Prokopem, Petrem Nárožným, Radkinem Honzákem, Janem Pirkem, Danielou Drtinovou, Pavlem Rychetským a s dvacítkou dalších osobností. Speciál 30 rozhovorů si můžete pořídit ZDE.

Jako ukázku přinášíme část rozhovoru s Jiřím Sukem, vědeckým pracovníkem Ústavu soudobých dějin, autorem základní studie o listopadu 1989.

Proč v pokročilém 21. století do takové míry zasahuje politiku a veřejnou diskusi historie století dvacátého? Dnes stojíme před spoustou problémů, které zaujetím stanoviska k normalizaci nijak neuchopíme.

Dvacáté století si pořád táhneme s sebou jako břemeno. Ono taky to století je hluboce paradoxní. Na jedné straně strašlivé zločiny a miliony mrtvých, na druhé straně neuvěřitelný blahobyt, pokrok. Modernita nastavuje dvě tváře, tu zlou, což je odcizená, strojová civilizace, a hodnou: lidé řídí auta, užívají si nejrůznější výdobytky. Obojí vedle sebe. K té fascinaci 20. stoletím přistupuje skutečnost, že jak jsme ztratili víru v pokrok, tak se rozšířil skepticismus. A tím téměř zákonitě pořád čerpáme z arzenálu ideologií, které se vytvořily už v 19. století a nejpozději 20. století je vyzkoušelo v praxi. Proto i v dnešních debatách argumentujeme tak často historicky. Nejnověji jsme tuto extrémní historizaci mohli sledovat při výročí vraždy Milady Horákové. Spor o novodobou historii se stává čím dál vyhrocenější i proto, že komunisté podporují vládu a předsedou vlády je bývalý spolupracovník StB. Neseme si tedy břemeno druhé poloviny 20. století. A konečně mezitím už nastalo i rozčarování z polistopadového kapitalismu, který u nás vyústil v oligarchii. A také dnešek je ambivalentní. Zase je tu spousta pokroku, opravená městečka, na druhé straně exekutoři atd. V takové situaci, zdá se mi, historie supluje ideologický boj, který nemůže být veden novými ideologiemi, když je nemáme.

Pojďme tedy k revizionistické škole. Pozorujete v české historiografii pokus přehodnotit komunismus tak, že bývalý režim zbavíme výjimečnosti v tom, jak moc byl ze své podstaty zlý?

Takový pokus se určitě děje a je legitimní. Vidím v tom snahu podívat se na komunismus jako na součást celé modernity. A je fakt, že po roce 1989 se vytvořila linie vyprávění, která byla do značné míry určená tím, co prožili političtí vězni a odpůrci režimu, ale ve svém záběru byla jednostranná svou potřebou tu dobu odsoudit, neustále o minulost bojovat a připomínat dětem, žákům, studentům, že komunismus byl zločinný a napáchal velké škody. Je třeba nadále rozlišovat hodnotovou sféru, v níž je nedemokratický a násilnický komunistický režim morálně nepřijatelný a odsouzeníhodný. To se nijak nevylučuje se zkoumáním toho, jak se běžní lidé na takový režim adaptovali a – jak říká sociolog Ivo Možný – kolonizovali jej.

Souhlasíte s Pullmannem, že se ve výkladu kladl příliš velký důraz na represi?

Nejenom na represi, i na politické dějiny. Obojí samozřejmě ze začátku dominovalo, tón udal historik Karel Kaplan. A společnost to ovšem poptávala, knížky o zločinech komunismu se prodávaly. Bylo i v zájmu společnosti, aby se odhalilo, co bylo dlouho pod pokličkou. Ovšem vytvořil se opravdu jednostranný narativ. Už když v roce 1990 vznikl Ústav pro soudobé dějiny, říkalo se, že bychom v něm měli dělat i sociální dějiny, hospodářské dějiny. Nicméně musela přijít až generace mladších historiků, kteří opravdu začali upřednostňovat hospodářské a sociální dějiny, dějiny každodennosti, jiné přístupy k historii a metodologie na Západě vypracované už v 70. a 80. letech. Takže to bylo i propojování se Západem. Fakt je, že v mé, polistopadové generaci historiků panovalo určité uspokojení, že teď už to máme víceméně vysvětlené, že už víme, jak se stal únor 1948, srpen 1968, listopad 1989. A nikdy jsme to neměli položené do otázky, například právě jestli éra komunismu byla většinou společnosti vnímána jako stoprocentní zlo. Ukazuje se, že je to složitější. Znám třeba obyčejné lidi, v jejichž osobní identitě najdete pevně spojený komunismus s katolicismem. Přirozeně že další generace historiků tyhle otázky nastoluje. Potud je to pochopitelný vývoj, něco takového přijít muselo. Jiná věc je, že v tom sporu nejde jen o metodologii, potřebu tematizovat taky něco jiného než represi. Jde i o ideologický boj.

Celý rozhovor naleznete ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů, který si můžete pořídit na vybraných stáncích za 99 korun. K dispozici je i v našem e-shopu, kde za něj včetně poštovného zaplatíte jen 89 korun. 

Foto: Týdeník Echo.