Proč žurnalistika šlukuje

ÚHEL POHLEDU

Proč žurnalistika šlukuje
Kouřící novinář, Kyjev, Ukrajina. Foto: Shutterstock
Panorama

Barbora Osvaldová

Není to zrovna téma, za které by byla autorka, sama odpůrce kouření, chválena, ale je načase to říct. Úloha cigaret ve válkách zůstává nedoceněná. A v tomhle případě nejen na obou stranách konfliktu, ale vlastně na třech, možná na čtyřech stranách. Protože se nejedná jen o bojující armády, které proti sobě stojí a jde je rozeznat (i když v pozadí mohou být i další hráči). Hodně kouří i reportéři, fotografové, kameramani, doprovodní řidiči různých štábů.

Doktoři můžou mít výhrady i pravdu, ale nedoceňují jedno. Válka působí na nervy vojáků i reportérů neblaze. Většinou proto, že se čeká. Čeká se na útok, čeká se, co udělá nepřítel, čeká se na důležitý záběr a někdy se prostě jen čeká a odpočívá mezi hrůznou podívanou na roztrhaná těla. Cigareta vyplňuje podivné bezčasí mezi útoky, zahání strach, někdy má větší sílu než žízeň a hlad. A jsou i období, kdy se používá ke směně. V tom měli výhodu například nekuřáci za druhé světové války, kdy byly cigarety na příděl. Za krabičku nebo dvě se daly sehnat různé věci včetně jídla.

Tabák

Rostliny tabáku jsou údajně daleko starší než náš letopočet. Bylina, která se ke po různých úpravách ke kouření používala, nejprve rostla na americkém kontinentě. Kouření nebo žvýkání zkoušeli později lidé v Mayské říši a po nich i další obyvatelé Střední, Jižní a Severní Ameriky. Když se v roce 1492 Kolumbovy karavely objevily u amerického pobřeží, zapálené smotané větší listy naplněné drobnou tabákovou drtí patřily dávno k životu místních obyvatel. Jeden z členů posádky jménem Rodrigo de Jerez kouření vyzkoušel, námořníci pak semena, stejně jako jiné neznámé plodiny, přivezli do Evropy.

Na jedné straně se o tabák začali zajímat lékaři a doporučovali ho proti bolestem hlavy, léčení astmatu (opravdu) a dokonce moru. Ale protože se tabák nejen žvýkal, ale také zapaloval, vyvolával i pozdvižení, protože kuřák kolem sebe šířil dým. Asociace s pekelným ohněm byla jasná. Někteří panovníci kouření zakazovali, jiní, jako například císař Rudolf II. Habsburský, proti tabáku výhrady neměli.

Můžeme se dohadovat, že hledač kamene mudrců ho bral jako cosi, co je zvláštní a magické. A když se ukázalo, že lze na ďáblově vynálezu vydělávat, ať už cly nebo monopolem, finanční stránka převážila nad strachem. Tabák se plnil do dýmky, a z té se stal i módní doplněk. První řezaný tabák balený do papíru se údajně objevil v roce 1832 a o čtyřiadvacet let později v Anglii otevřeli první továrnu na cigarety.

Inspirace

Velká část kuřáků tvrdí, že cigareta zaměstnává ruce, se kterými v určitou chvíli není co dělat, vyplňuje zámlky v hovoru, a dokonce prý pomáhá při přemýšlení, natož psaní. Než se přišlo na to, že kouření vůbec není zdravé, patřila dýmka, doutník nebo cigareta doslova k životnímu stylu; stačí vzpomenout na Sherlocka Holmese, Ernesta Hemingwaye, z našich například Ferdinanda Peroutku. První polovina minulého století byla plná reklam, kde pravý muž nebo žena drželi v prstech cigaretu.

Také továrník René Skalský nebo Dubský, který si přes všechny působené nástrahy vzal půvabnou skromnou osudem stíhanou dívku, musel být opatřen cigaretovým pouzdrem. Ostatně většina tvrdých chlapíků v zahraničních filmech na tom nebyla jinak a záběry francouzských přístavních dělníků, kteří mají v koutku úst cigaretu a dokážou s ní bez problémů vykládat a nakládat zboží, dokreslují styl, který byl běžný.

Války

Tím se ale dostáváme oklikou do vojenských zákopů první i druhé světové války. Nervozita, čekání na útok, odpočinek po bitvě, když se vojákovi podařilo přežít, to všechno vyžadovalo cigaretu. Byla platidlem, pečetí přátelství, jakousi připomínkou vzdáleného domova. Mohla být ale také nebezpečím, a to nejen pro negativní účinky na plíce. Například obránci Tobruku a Dunkerque měli v noci zakázáno kouřit na z dálky viditelných místech, protože žhnoucí cigareta byla pro německé ostřelovače jasný terč. Tohle ponaučení by konec konců mělo patřit do arzenálu všech dosud konvenčně bojujících stran.

Také váleční reportéři a reportérky se dodnes uklidňují kouřením. Slavná Oriana Fallaci prožila život s cigaretou nebo tenkým doutníkem. Se dvěma cigaretami ji v rodné Florencii také pohřbili. Během života jako novinářka byla v Mexiku, Libyi, Jordánsku, Vietnamu, Saúdské Arábii, Kuvajtu, Libanonu, Pákistánu, Indii, Bangladéši nebo Íránu.

Další válečná korespondentka a fotografka, Američanka Marie Catherine Colvinová, která zahynula v únoru roku 2012 při obléhání syrského Homsu, je na jednom snímku zachycená, jak odpočívá s cigaretou v ruce. To už měla jen jedno zdravé oko, to levé jí poškodil výbuch raketového granátu v dubnu 2001. Také ona prošla různými bojišti, reportovala z Čečenska, Kosova, Srí Lanky, Východního Timoru i oblastí Středního východu.

Ale nejde jen o válečné reportéry (konec konců podobný text by se dal napsat i o úloze alkoholu v dějinách žurnalistiky). Mnoho novinářů a novinářek tak zvaně v zázemí začalo kouřit při nekonečně dlouhém čekání na interview s politiky nebo na různé tiskové konference, které byly hlášeny na určitý čas, ale pak se nějak jednání zadrhlo a minuty plynuly a plynuly. Co v takových chvílích dělat? Opakování mantry, že kouření škodí zdraví, někdy nepomáhá.