Cesta a síla Oldřicha Krále

Ve čtvrtek 21. června 2018 odešel profesor Oldřich Král (13.9.1930-21.6.2018), přední překladatel filosofických a literárních textů staré Číny… a náš učitel. Odešel v den zvláštních úkazů, jaké s lidským osudem spojují staré čínské letopisy. Vedro letního slunovratu rozehnal podivný vichr, nesoucí oblaka žlutavého pylu. Připlul jako dlouhý studený drak z jiných světů, co nutí stromy klanět se a lidi přivírat oči a hledět do země.

Přehlednou retrospektivu díla profesora Krále uveřejnil v Lidovkách literární kritik Radim Kopáč (LN 27.6.2018). Na mně zbývá jen osobní vzpomínka. Oldřich Král mě krátce po sametové revoluci učil četbě staré čínštiny. Lásku k oboru, tu nevědomou pohnutku, předával vlastním příkladem, probleskávala z jeho přednášek a cvičení. Tak subtilní a nepopsatelná, nutící k hledání a poznávání, a tak uchvacující.
Staré civilizace, co jsme spolu studovali, viděly svět celistvější. Spojovaly kalendář víc s během vesmíru, lidský duch byl ještě neuzavřený do bubliny zpráv a vábení. Jejich poznání zaznamenával úsporný jazyk hesel a obrazů, blížící se matematickým vzorcům.

Euroasijský kontinent a celý Starý svět bývaly propojené a průchozí, mezi Středomořím, Indickým oceánem a pobřežím Žlutého moře oběma směry pulsovaly ideje a technologie. Lidé věděli víc, než jsme dnes ochotni připustit a klíčový zápis těch mystérií vytvořilo také čínské znakové písmo.

Někdy před dvěma a půl tisíci lety přišla veliká doba vzniku taoismu, konfuciánství a buddhismu. Znaky ryté do bambusových destiček nahradil štětec, tuš, papír a nakonec knihtisk. Písmo i jazyk se ve vlnách měnily a k nám došly staré texty většinou jen v mnohem mladších opisech nebo vydáních.

Proto nás profesor Král jeho lakonickým způsobem učil textové kritice. Jak před překladem odhalit, která verze textu je ta nejpůvodnější. Jak pochopit vliv významných děl na pozdější autory, jak nalézat citace a parafráze, neboť napodobování starých mistrů je příznačnou dálněvýchodní technikou, dnes posunutou i do citlivého světa duševního vlastnictví.

Profesor měl hodně načteno a dobře se ve starých textech orientoval. Vedle sinologie a anglistiky byla jeho další odborností literární komparatistika, srovnávání dostupného písemnictví všech národů. Zejména kulturní okruhy taoismu a zenového buddhismu byly jeho důvěrnou krajinu, filosofická sdělení literatury a umění nacházel s velikou lehkostí.

V úvodních slovech jeho překladů je vidět jeho klíčová dovednost, kterou je přesah a jednota duchovního světa. Evropská a dálněvýchodní témata se mu vzájemně prolínala a obohacovala se. K takovému vidění je nutný nadhled a fantazie. A pořádný kus odvahy a sebevědomí, protože i v sinologii vám mnoho kolegů přísně odměří každý přešlap. Že nejste „up to date“, že je tam nepřesnost… jako by vyhrál, kdo nic nenapíše, protože určitě neudělá chybu! Přitom porovnávání myšlenek rozdílných kultur a dob, opírající se nakonec vždy o subjektivní uchopení, přirozeně překračuje hranici přísné vědy. A v překračování hranic bylo profesorovo největší kouzlo. Překračoval je moudře, a s noblesou.

Tolik má krátká vzpomínka, mnohem, mnohem víc je v jeho knihách.