Sloup, který má smůlu

V (bývalé) katolické části Evropy jsou stovky mariánských sloupů. Dřív se kolem nich konala procesí, dnes je to prostě kulturní památka, součást historických středů měst, něco, čeho si mnozí ani nevšimnou. Ti, kdo ano, mohou mít pocit něčeho blízkého, co mají na Evropě rádi. Historii, kontext, trochu té tradiční mystiky: Panna Maria, ochránkyně lidí. Pro jistotu… Takoví nejsou samozřejmě všichni. Někteří to berou jako tmářství. Většině je to jedno.

Pražský mariánský sloup se od těch ostatních moc nelišil. Měl jenom víc historické smůly. Stál v blbou chvíli na blbém místě. Tedy, chvíle to byla slavná, vznikala republika, a byla potřebná emoce. Davy na Staroměstském náměstí nejspíš nevěděly, že sloup byl vztyčen coby díky za záchranu města před Švédy, ale stačila emoce: je to symbol poroby, symbol Habsburků, symbol starých pořádků! Dolů s ním! Jen ho sejmi! – jak měl údajně zvolat na Sauera poslanec Stivín. Sloup šel k zemi. Není tam sto let, zato máme permanentní emocionální diskusi o českých dějinách. A po víkendu další dramatické scény za jeho obnovu.

Zajímavé je, že odpůrci sloupu často označují jeho stržení jako „vyjádření důležitých demokratických hodnot“ a naopak jeho obnovení by podle nich bylo „dalším symbolem neblahé expanze konzervativních až ultrakonzervativních proudů katolické církve do veřejného a politického prostoru“ – jak to znělo před rokem v Otevřeném dopise známých intelektuálních osobností. To si člověk říkal, že obýváme asi jiný prostor. Kde se v této zemi děje expanze konzervativních proudů a sil? Z čeho se v těch lidech bere ta hrůza z několika náznaků konzervativních postojů, většinou tlumočených s chvějivou opatrností? Kde je ta expanze? V opuštěných kostelích? Ve zdanění církevních restitucí? V těch několika defenzivních projevech kardinála Duky, na kterého si na síti dovolí každý ubožák? V tom projevu profesora Piťhy, se kterého omdlévají ještě teď všichni ti, kteří byli hluboce dojati a nadšeni z důmyslné scény, v níž Ježíš znásilňuje muslimku?     

Už tehdy v roce 1918 byl z nastolování „demokratických hodnot“ formou ničení pomníků nebo zabíráním divadel (Deutsches Theater) otráven nejeden demokrat nebo aspoň s mírnou povahou. Měl-li být zrod idey nového státu provázen takovým činem, muselo to děsit mnohé, nejen katolíky. Mariánský sloup byl už dávno vrostlý do prostoru Staroměstského náměstí a byl považován za významnou historicko-uměleckou památku – je známé, že Šalounův pomník Jana Husa byl koncipován s ohledem na něj, jako druhá vertikála náměstí. Interpretace coby „reakčního sloupu“ je až post factum, až jako ospravedlnění jeho stržení. Ikonoklasmus, pro nějž mají někteří intelektuálové tolik pochopení, je problematický vždycky. To, že se děje v zájmu pokroku, nečiní z barbarství demokratický akt. Jedinou výjimkou jsou sochy tyranů a diktátorů; ano, za Stalina, Lenina a Gottwalda ronit slzu nebudu, ale už s odstraněním sochy Jana Švermy nebo Jožky Jabůrkové na Košířích nesouhlasím a považuji to léta za ubohé.

Je nečestné předstírat, že v případě sloupu nejde o averzi vůči jinému, alternativnímu a menšinovému pohledu na české dějiny, z nichž byl po desetiletí vytlačován. Bylo by pokrytecké nepřiznat, že podstatou není nechuť ke katolicismu… V letité snaze sloup obnovit se samozřejmě nejvíce angažují katolíci, ale nejen oni. Lze říct, že za celou dobu, co se o to pokoušejí, nelze nalézt stopy nějakého triumfalismu, nějaké katolické revanše či arogance, jež by národu vnucovala něco, co si nepřeje. Jejich iniciativa byla, pokud jsem ji zpovzdáli sledoval, decentní, delikátní a neokázalá – sloup se měl obnovit čistě z prostředků sbírky a darů. Jediné, o co žádali, bylo získání souhlasu – souhlasu s obnovením něčeho, co dvě a půl století na náměstí stálo a bylo jeho součástí. Když odpůrci opakovaně tvrdí, že něco, co se zbořilo, nelze znovu postavit, mohli bychom poukázat třeba na Betlémskou kapli, jejíž postavení v 50. letech bylo symbolem čeho? Husitského triumfalismu? Spíš socialistického realismu… Ale vadí nějakému katolíkovi? A vadí katolíkům stovky soch Jana Husa, jež byly po roce 1918 postaveny po českých obcích, často „provokativně“ proti faře? Jistě, možná se najdou fanatici, kterým to vadí. Ale jsou to fanatici. Když je fanatik na správné straně, nejde o fanatika, nýbrž o vlastence, jenž důrazně hájí demokratické principy. Třeba Jana Zahradila.

Ve skutečnosti stojí na straně staroideologie, která se stylizuje jako nonkonformní a demokratická. Přitom mluví za ty, kdo ve své většině dosáhli nakonec všeho, po čem toužili – zbavili se Habsburků, Němců, katolíků, šlechty i těch panenek Marií. Uspěli vlastně ve všem.

Vždyť i ten Franta Sauer, který s žižkovskými hasiči v listopadu 1918 sloup povalil, nečinil nic jiného, než co si lid většinově žádal. Anarchistického a statečného na tom už nebylo nic. Sloup se tehdy zřítil za jásotu davu – a lůzy. Lze tomu vandalskému činu rozumět, ale akt spravedlnosti a pokroku to nebyl.