Nosit hrdě šátek. Jak se selka stala úspěšnou političkou

Anna Chlebounová zastupovala dlouhých 17 let (1918–1935) v parlamentu Republikánskou stranu venkovského a malorolnického lidu (agrární strana), nejprve jako poslankyně, posléze jako senátorka. Do roku 1939, kdy Národní shromáždění zaniklo, reprezentovalo tuto stranu celkem 76 poslanců a senátorů, z toho pouze čtyři ženy. Anna byla jednou z nich.

Společně s ní vstoupila do Revolučního národního shromáždění Ludmila Zatloukalová-Coufalová, další dvě političky – Anna Mrskošová a Marie Tumlířová – přišly do poslanecké sněmovny jako náhradnice až v roce 1934. O žádné z nich však nekolují tak barvité historky jako právě o Anně Chlebounové.

Anna snila o tom, že se stane učitelkou; sen se však po otcově smrti rozplynul. Matka hospodářství prodala a přestěhovala se zpět do svého rodiště. Annu poslala na tři roky ke strýci – poručníkovi, jemuž pomáhala v hospodářství, a za odměnu si po večerech mohla číst v jeho bohaté domácí knihovně. V roce 1894 se provdala za Josefa Chlebouna, majitele selské usedlosti ve východočeské obci Džbánov u Litomyšle. Manžel patřil v obci k respektovaným hospodářům a v roce 1899 byl poprvé zvolen starostou. Anna mu pomáhala nejen v hospodářství, jak se na selku tehdy slušelo a patřilo, ale také mu vedla agendu jeho úřadu, což už bylo v této době méně obvyklé. A nejen vedla, ale zřejmě samostatně přijímala i některá rozhodnutí. Pořídila si dokonce razítko s manželovým podpisem, které používala při příležitostech nevyžadujících starostova vlastnoručního podpisu. Její úřadování a s ním spojený vliv na manžela se brzy ve vsi staly veřejným tajemstvím. Věděla, že řada sousedů není jejím počínáním nadšená, ale nejspíš ji to nevyvádělo z míry, o čemž svědčí věty pronesené na sjezdu agrární strany v roce 1919. „Naši muži tak energicky si vyhrazovali všecko to veřejné působení pro sebe, že byli přímo nervózní, míchala-li se některá ta všetečnější nebo výřečnější žena třeba jen do obecních záležitostí. Vážení přátelé! Já mám své zkušenosti.“

Anna byla zjevně zdatnou manažerkou, především však příkladnou hospodyní a matkou (měla sedm dětí, z nichž šest se dožilo dospělého věku) v tradičním pojetí. Měla tedy všechny předpoklady pro to, aby se stala úspěšnou političkou agrární strany, což její vedení velmi rychle pochopilo, když v roce 1918 hledalo vhodnou kandidátku do parlamentu. Kooptovalo ji rovněž do vedení, stala se členkou předsednictva a výkonného výboru, o něco později také členkou komise pro pozemkovou reformu, v níž zasedala jako jediná žena mezi 44 muži.

Anna Chlebounová propagovala svými názory i politickou činností hodnoty, které byly v souladu s agrární politikou, čímž se pro ni stala nejen užitečnou, ale do značné míry i nepostradatelnou. Strana si totiž uvědomila, že by nebylo politicky prozíravé bránit ženám na prahu První republiky ve veřejné činnosti, na druhé straně měly mít pevně vymezený prostor, který představovalo tradiční pojetí ženy jako hospodyně a matky. Jinými slovy: politička měla zůstat za všech okolností „ženou“. V tomto prostoru se měla pohybovat rovněž Anna; nijak se své roli nebránila a plnila ji příkladně, o čemž svědčí nejen její mnohaletý pobyt v Národním shromáždění, ale též četné časopisecké texty, zejména ve stranických regionálních novinách Východočeský republikán, a rozhlasové projevy. Například v roce 1920 napsala do vánočního čísla článek o Vánocích, její kolega o pojmu revoluce.

Za symbol venkovské ženy považovala šátek, který sama nosila s okázalou hrdostí. Nabádala je, aby ji následovaly a stejně jako ona jím vyjadřovaly příslušnost k venkovu. „Do toho šátku bylo kopáno, respektive kopáno do venkova. Nikdy jsem si nedovedla představit, jak jsou lidé malicherní a povrchní, jak jsem poznala ve svém veřejném působení po převratu. Až to zaráželo a uráželo. Žádná z druhých dam nezažívala to, co já.“ Stylizováním se do role prosté venkovské ženy dávala venkovským voličkám najevo, že je jednou z nich a že jí mohou důvěřovat. V šátku chodila nejen do kostela, ale i na jednání do parlamentu. Mezi dobře oblečenými až elegantními poslaneckými kolegyněmi působila poněkud výstředně. Existuje jen málo fotografií, na nichž pózuje bez své tradiční pokrývky hlavy; fotografie, doprovázející tento text, je unikátní tím, že je na ní zachycena prostovlasá.

O tom, že svým stylem oblékání narážela na nepochopení, svědčí historka z vlaku, jímž cestovala do Prahy na zasedání parlamentu. Jedním z benefitů zákonodárců bylo právo cestovat v první třídě vlaků státních drah. Anna tuto možnost využívala, cestování v první třídě jí skýtalo větší pohodlí na dlouhé a namáhavé cestě za poslaneckými povinnostmi. Spolucestující její tvář neznali a do doby, než vytáhla z kabelky poslanecký průkaz, ji považovali za prostou venkovskou ženu omylem nastoupivší do první třídy. Jednou se dokonce stala předmětem narážek spolucestujících, dobře oblečených mužů. „Kam to lezete, ženská, tady nemáte co dělat, přijde konduktér a vyhodí vás.“ Přišel průvodčí, který poslankyni neznal, sotva však otevřel ústa, Anna mu je zase zavřela poslaneckým průkazem. Rázem změnil své chování, nabídl kávu. A pánové? Bez omluvy spěšně opustili kupé.

Jindy se dostala do sporu s dopravcem kvůli převážení deseti litrů lihu v osobním voze. Takové počínání bylo v rozporu s předpisy, ona však nemohla jinak. Líh vezla pro nemocný dobytek; pokud by cestoval podle předpisu poštovním vozem, trvalo by to několik dní s nedozírnými následky pro zvířata. Původně chtěla nádobu s lihem umístit do služebního vozu, což posádka odmítla. A tak jednoduše nastoupila i s demižonem plným lihu do osobního vagonu, čímž porušila předpisy pro přepravu alkoholu. Dopravce požádal parlament o vydání ke stíhání pro porušení dopravního řádu. Žádost byla předána k projednání imunitnímu výboru. Výsledek? Výbor poslankyni ke stíhání nevydal. Na okraj tohoto příběhu je třeba dodat, že Anna Chlebounová byla od dětství poznamenaného otcovým pitím a karbanem zapřisáhlou odpůrkyní alkoholu. Ve sněmovně využila každou vhodnou příležitost, aby se proti jeho konzumaci vymezila.

Důraz na sounáležitost venkovských žen symbolizovaný šátkem představoval svéráznou formou předvolební agitace, která ovšem přinášela agrární straně potřebné hlasy. Cestovala po venkově a šířila mezi ženami předvolební osvětu. Přesvědčovala je k politickému angažmá, k účasti na volbách. Na vlastním příkladu ukazovala, že politická činnost je slučitelná s hospodyňskými a mateřskými povinnostmi. V rubrice Hlídka žen v listě Východočeský republikán napsala: „Žena v politice – žena na tribuně – žena v zákonodárných sborech je nám něčím neobvyklým, a přece tam musí být, poněvadž jsou otázky, v nichž se nejen uplatňuje mozek, duševní mohutnost, nýbrž i cit, jemný postřeh, kterým ženy vynikají. Sociální péče, kulturní otázky, otázky morálky a krása jsou širokým polem působnosti. Něco o politice. Je tvrdá, hořká a nevděčná. Je krásnou paní i poslední kurtizánou. Žena má z ní udělati novou, nezotročenou postavu dějin. Hrdou, charakterní, poctivou, schopnou citu, velikou ve vůli, rozlomnou ve spravedlnosti, šetrnou v moci a laskavou v panování. Žena musí vnést obrodu do politiky.“

Anna Chlebounová docházela na jednání pléna i výborů pravidelně, v diskusích však vystupovala jen zřídka. Podporovala výhradně návrhy slučující se s hodnotami agrární strany a jejím křesťanskou vírou. Přijetí agrárních cel v roce 1926 pro ni bylo samozřejmostí nejen kvůli stranické disciplíně, ale především proto, že považovala selský stav za „nejdůležitější složku národa, která musí být silnou a zdravou pro celý národ proto, že je základnou nejen státu a národa, ale života vůbec“. Hlasovala rovněž pro zákon zakazující námezdné kojení. Křesťanská víra jí kupodivu nebránila podpořit reformu manželského a rodinného práva. „Provdáním je svoboda ženina omezena, a sice ona nemůže se věnovati určitým povoláním bez svolení mužova. Ona také potřebuje svolení svého muže k tomu, aby mohla býti poručnicí cizímu dítěti, svému vůbec ne, a ještě muž má právo odvolati své svolení, které jí dal. Ani po smrti muže nenabývá žena nad vlastními dětmi moci mateřské a práv otcovských, nýbrž může býti jen poručnicí svých dětí, a to ještě teprve novelou občanského zákona z r. 1914, do té doby byla úplně vyloučena. Tady, přítelkyně milé, je nespravedlnost (...). Žena konala a koná své povinnosti, ba koná mnoho nad ně. Ale právo zasahovati do osudů svých dětí má muž – otec. Myslím, že vy, drahé přítelkyně, znáte samy ze svého okolí na sta takových případů, kde žena daleko udělá než muž pro své děti a pro celou rodinu.“ Bránila jí naopak, alespoň dle vlastních slov, podpořit legalizaci interrupcí, o níž se v parlamentu jednalo opakovaně.

Anna si vždy zakládala na tom, že dokáže skloubit politickou práci s povinnostmi hospodyně a matky. V roce 1924 převzal statek syn Miroslav, děti dospěly a jí výrazně ubylo práce. Vždycky zdůrazňovala, že má velmi hodného muže, jemuž nevadí její politické angažmá. „Například otec můj, ten by něco podobného nesnesl,“ nezapomněla dodat. Přesto se po letech svěřila, že sousedé proti ní manžela popichovali a on k ní býval nevlídný. „Místo aby klepaře odbyl, nechal se poštvat.“

V roce 1935 opustila ze zdravotních důvodů parlament, politické a veřejné činnosti se však věnovala dál, jen jinou formou. Ještě v roce 1944 promluvila k rozhlasovým posluchačům. Naposled. Když rekapitulovala svou politickou kariéru, zdůraznila tvrdohlavost, s jakou šla za svým cílem. „Vzala jsem si za úkol působit vždy a všude k zmravnění, k převýchově a sebevýchově naší společnosti, hlavně pak venkova – jak celku, tak jednotlivce. Posmívaná, zesměšňována od veřejnosti, šla jsem svou cestou, a jestli která žena má zkušenosti ze spolupráce s muži, pak na prvním městě mohla bych hodně říci já a přinést poučení našich lokálních poměrů, z čehož se dá soudit i na celek.“ Zemřela v roce 1946; nedožila se zániku selského stavu, jehož zájmy hájila 17 let v parlamentu, ani odsouzení syna Miroslava do vězení v Mírově.

(Minulý díl: Božena Viková-Kunětická, příští díl: Alice Masaryková)