Lanďák, poslední macho romantik

Minulý týden to bylo osm let, co umřel Pavel Landovský. To není nějaké zvláštní výročí a toho data jsem si vlastně všiml dodatečně. Ale stalo se mi, že jsem hledal něco v knihovně a vytáhl bezděčně Soukromou vzpouru, knižní rozhovor, který s Landovským podnikl dva roky před osmdesátým devátým, tedy ještě v exilu, Karel Hvížďala. A tak jsem se po letech začetl do knihy a opět se spolehlivě bavil. Třeba tím, jak Landovský od narození všechno ovládal a všechno řídil, všechno věděl a u všeho byl, mimo jiné v rodném Havlíčkově, tehdy Německém Brodě vlastně ukončil jako osmiletý druhou světovou válku, možná postřílel i pár Němců… A pak ale raději mluvil třeba o vaření nebo o autech nebo o tom, jak je důležité něco umět rukama, což on uměl. Nebo o ženských. A chodu světa.

Uběhlo pár dní a nečekaně jsem dostal e-mail od Karla Hvížďaly, že Soukromá vzpoura vychází jako audiokniha namluvená Jiřím Lábusem a jestli bych ji nemohl uvést v Knihovně Václava Havla. A tomu předcházelo to, že jsem se krátce předtím vrátil z výletu za básníkem Milošem Doležalem, který bydlí u Světlé nad Sázavou. A ten mě vzal do malé vesnice Dobrnice, kde mě vedl na hřbitov k hrobu, že budu asi překvapen, kdo tam leží, a já jsem zůstal opravdu překvapeně stát, neboť na něm byla deska s portrétem a nápisem Pavel Landovský 11. 9. 1936 – 10. 10. 2014: rod Landovského matky byl odtamtud, děda vedl pivovar: otec se tam dostal po návratu z Ruska, kam jeho otec odešel v 19. století. Všechno to do sebe nějak zapadalo.

Pavel Landovský byl originál už od pohledu. Svůj pracovní nástroj si nosil ve tváři. Měl fantasticky zahnutý nos, jenž mu čněl jako skoba na divokém, jaksi orientálním obličeji. Vlasy mu obvykle vzpurně trčely do všech stran, knír mu jako podkova dotvářel ostře řezané rysy, které by odpovídaly zaniklé profesi koňského handlíře. Pohled tmavých očí zpod hustého obočí člověka probodával a způsoboval mu lehkou neurózu, kdyby zároveň v nich nebyla ta jiskra legrace, která zapalovala hořák permanentního humoru a fórů, které se z Landovského sypaly jako listí ze stromu na podzim. Takové fotogenické vzezření by samo o sobě stačilo k tomu, aby okamžitě upoutal pozornost a aby na něj člověk jen tak nezapomněl.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.měli ho přímo nad hlavou. Lanďáka, posledního macho romantika.