Ze svérázného hromotluka Landovského se stala hvězda, kterou komunisté nesnášeli
Pavel Landovský
NOVÉ
Foto: Jan Zatorsky
Pavel Landovský patřil díky své postavě a nepřeslechnutelnému hlasu k velkým postavám poválečného českého divadla a filmu. Svérázný hromotluk, který zemřel 10. října 2014 ve věku 78 let, se v 60. letech i bez formálního hereckého vzdělání vyšvihl mezi největší hvězdy. Po srpnu 1968 se ale ocitl v nemilosti a nakonec skončil v nucené vídeňské emigraci. Až po pádu komunistického režimu se se tento milovník žen a otec mnoha dětí mohl vrátit domů.
V očích normalizačních mocipánů Landovskému, který proslul otevřeností a jadrným slovníkem, neprospělo už přátelství s Václavem Havlem. Příslovečnou poslední kapkou se pak stala Charta 77, na jejímž šíření se s elánem podílel. Byl to právě populární herec, kdo v lednu 1977 s dokumenty ujížděl tajným policistům ulicemi Prahy. Honičku přirovnal historik Jiří Suk k výjevu z „americké gangsterky“. Estébákům sice Landovský na chvíli zmizel z očí, ti ale nakonec vůz zastavili.
Disidentská role Landovskému přinesla nejen zatčení a potíže s policií, ale také definitivní konec jedenáctiletého angažmá v pražském Činoherním klubu, kde působil od poloviny 60. let. Z očí veřejnosti ale mizel už roky předtím. Po podpisu Charty pak přišla opakovaná zatčení a Landovský se stal jedním z cílů akce Asanace. Jejím smyslem bylo co nejvíce znepříjemnit život asi padesátce vytipovaných disidentů, mezi které patřil i Václav Havel, a přimět je tak k odchodu za hranice.
„Nikam se mi nechtělo,“ vzpomínal Landovský na konec 70. let, kdy nakonec odjel do Vídně, kde dostal nabídku k dvouleté stáži v Burgtheateru. Původně si myslel, že se bude moci vrátit, když ale musel na hranicích odevzdat pas a vojenskou knížku, bylo jasné, že je jeho návrat nežádoucí. „Neuměl jsem nic,“ popsal své znalosti němčiny v době, kdy do prestižního rakouského divadla přišel. „Říkal jsem si, je ti třiačtyřicet, to už nedohoníš. S tím se člověk buď smíří, nebo má deprese.“
Landovský nepatřil k lidem, kteří by chtěli trpět depresemi, a tak se vrhl do studia němčiny po hlavě. V Burgtheateru získal angažmá a členem scény byl až do roku 1996. Brzy po listopadu se začal vracet, hostoval v Divadle Na zábradlí, v Činoherním klubu i v Národním divadle, často hrál ve filmu. Před kamerou zářil už v 60. letech ve filmech Svatba jako řemen (1967) a Utrpení mladého Boháčka (1969), po roce 1989 pak v Černých baronech (1992) nebo Vratných lahvích (2006).
Poslední roli „trpícího starce“ si zahrál v celovečerním dokumentu Hoteliér, ve kterém se setkali také další zakladatelé a herci Činoherního klubu druhé poloviny 60. let Jan Kačer, Josef Abrhám, Vladimír Pucholt nebo Libuše Šafránková. Snímek, který se natáčel v září 2011, mapuje snahu Jana Kačera o „vzkříšení“ Landovského, který byl v době vzniku filmu už vážně nemocný a většinu času trávil na své chalupě v Kytíně u Mníšku pod Brdy. Tam také zemřel.
Kromě nezapomenutelných rolí, zaznamenaných kamerou, po sobě Landovský zanechal i osm her (souborně vydaných v roce 2013). Vedle divadla psal pro rozhlas, v polovině 70. let, kdy už jeho jméno bylo na indexu, se například tři roky inkognito podílel na nekonečném seriálu Jak se máte, Vondrovi?, ve kterém hrála jednu z hlavních rolí přesvědčená komunistka Jiřina Švorcová. „Otvírala pusu, jak jsem si hvízdnul,“ vzpomínal Landovský, o jehož zapojení ale podle pamětníků Švorcová věděla.
Svérázný umělec byl proslulý i slabostí pro něžné pohlaví, prohlašoval o sobě, že je „nesnesitelným obdivovatelem žen“, které ovšem i s dětmi pravidelně opouštěl, když se zamiloval znovu. S různými ženami se mu tak podařilo zplodit údajně sedm dětí, mezi nimi i právníka a současného velvyslance ČR při NATO Jakuba. „Jen jsem tak žil. Všechno jsem vzal tak, jak to přišlo. Snad jen je mi líto těch ženských, které mi utekly. To je život mužskýho,“ bilancoval jednou Landovský.
