Pád poslední levicové modly

Ve světě, který je zachvácen protesty, od Chile přes Katalánsko až po Hongkong, alespoň jedna demonstrace dospěla k tomu, co se zdá býti zdárným finále. V neděli rezignoval miláček evropské levice bolivijský prezident Evo Morales.

Ten byl nejdéle vládnoucí hlavou státu v Latinské Americe, do úřadu nastoupil v roce 2006. První bolivijský prezident z řad indiánů využil vzrůstající ceny komodit a nerostných surovin a obřích půjček k velkému utrácení a rozhýbání ekonomiky. Díky tomu Bolívie celkově zbohatla a rozdíly mezi chudými a bohatými se zmenšily. Kdyby Morales odešel do důchodu tento rok dobrovolně a nekandidoval na čtvrté volební období, mohl se zapsat do historie jako hrdina, který vyvedl miliony Bolivijců z chudoby. Navíc by se vyhnul ekonomické krizi, jež musí přijít, protože ekonomický rozvoj nastavený Moralesem přestává být udržitelný.

Místo toho se pokusil, nejspíše inspirován svými vzory Fidelem Castrem a Hugem Chávezem, přeměnit v plnohodnotného diktátora. Varovné znaky tu již byly déle. Amerika i organizace Human Rights Watch již dříve obvinily Moralese z porušování občanských práv, mučení, zastrašování novinářů a dalších pochybení. V nové ústavě, sepsané na Moralesův pokyn v roce 2009, byla prezidentská funkce omezena na dva volební termíny. Když v roce 2014 Morales dokončil své druhé prezidentské období, oznámil, že první se nepočítalo, jelikož byl zvolen ještě podle starých pravidel. Následně se pokusil zrušit ústavou dané limity v referendu, jež těsně prohrál. Morales tedy nechal limity zrušit ústavním soudem. Ten byl přirozeně obsazen jeho lidmi. Soud přišel vpravdě s neobvyklou argumentací: prohlásil, že limity na politické funkce jsou porušováním lidských práv.

Po verdiktu soudu začala růst nespokojenost s Moralesovými autoritářskými tendencemi a zdálo se, že poprvé od jeho zvolení má opozice šanci ho sesadit. Tato šance začala posilovat během sčítání hlasů v říjnových prezidentských volbách. Aby byl Morales zvolen v prvním kole, potřeboval získat minimálně o 10 % více než druhý nejlepší kandidát. Průběžné výsledky nasvědčovaly tomu, že to Morales nedokáže. V druhém kole byl již favoritem jeho vyzyvatel Carlos Mesa. Najednou se však volební komise odmlčela. Ozvala se až po 24 hodinách, kdy oznámila, že Morales porazil Mesu 47 % ku 36 %, a vyhrál tak v prvním kole. Organizace amerických států, která volby monitorovala, je prohlásila za zfalšované.

Nastaly rozsáhlé protesty, při kterých zemřeli nejméně tři lidé a dalších sto bylo zraněno. Zlom nastal ve chvíli, kdy policie odmítla dále zasahovat a přidala se na stranu demonstrantů. Policii následovaly odbory a klíčová armáda. Ta Moralese vyzvala k rezignaci. Morales pochopil, že přišel o veškerou podporu, a abdikoval.

Zatímco Bolívie slaví, Moralesovo svrhnutí je problém pro západní levici. Morales byl posledním teoretickým příkladem, že socialismus funguje a velká redistribuce bohatství je možná, aniž by země sklouzla k přímé diktatuře. Jižní Amerika byla v polovině nultých let pro levičáky nadějným kontinentem. V takzvané „růžové vlně“ se socialisté dostali k moci například v Argentině, Brazílii, Uruguayi a dalších zemích. Již zmíněný komoditní boom zajišťoval, že levicové vlády dokázaly ufinancovat své sociální reformy, a západní levičáci ukazovali na tyto experimenty jako na důkaz toho, že to jde i bez kapitalismu a s obřími vládními zásahy do ekonomiky. Když boom po nějakých deseti letech polevil, tam, kde vydržela demokracie, se socialisté poroučeli od kormidla a ve Venezuele zavedli diktaturu. Zůstával jen Morales.

Není tedy divu, že extrémnější část západní levice nyní trpí. Ignoruje fakt, že se proti Moralesovi spojila téměř celá země. Využívají výzvu armády jako důkaz puče, přitom armáda nevyjela s tanky do ulic, spíše naopak. Asi nejvýznamnějším Moralesovým podporovatelem je lídr britských opozičních labouristů Jeremy Corbyn. Ten tweetoval: „Odsuzuji tento puč proti bolivijskému lidu a podporuji jej v demokracii, sociální spravedlnosti a nezávislosti.“ Podobně se vyjádřila Naomi Kleinová, levicová spisovatelka a ekologická aktivistka, již nějakých dvacet let bojující proti kapitalismu. „To, co se děje v Bolívii, je děsivé a součástí obnovy krajní pravice. Tohle je větší než jeden politik: je to o svržení moci lidu a vyčištění cesty k neomezené těžbě,“ napsala. „Spousta amerických editorů titulků se dnes vyhýbá termínu puč, když popisují vojenské vůdce, kteří donutili odstoupit prezidenta a viceprezidenta,“ zase rozumoval spoluzakladatel levicového serveru Vox.com Matthew Yglesias. Levicový magazín The Nation naprosto převzal argumentaci Moralesových přívrženců a odsoudil USA a Organizaci amerických států za podrývání demokracie.

Po pádu Moralese tak již nezbývá žádná světová levicová modla. Madurova Venezuela kolabuje, Severní Korea je obří vězení, Si Ťin-pchingova Čína je komunistická jen nominálně, kubánského prezidenta Miguela Díaze-Canela nikdo nezná, navíc se pokouší o opatrné reformy. Tím se seznam socialistických zemí více méně vyčerpává. Levice tak nemá kam upírat své utopistické naděje.

Situace v Bolívii se ještě může zvrhnout. Jelikož společně s Moralesem odstoupili všichni jeho ústavou daní nástupci, země je bez vlády. Někdo může tuto prázdnotu vyplnit. Pokud se parlamentu podaří uspořádat do 90 dnů nové volby, nový prezident bude muset zemi provést bolestivou ekonomickou reformou. Zatím je to však další důkaz, že socialismus nefunguje. Brekot krajních levičáků je jen přidaná hodnota.