Film o Zátopkovi je nejlepší, když se v něm běhá

ECHOPRIME

Film o Zátopkovi je nejlepší, když se v něm běhá
Václav Neužil jako Emil Zátopek. Ve Zlíně se vyloupl sportovní zázrak, který sice neměl styl, ba ani předpoklady, ale všechny záhy porážel díky nezdolné vůli a nadlidskému úsilí – a jistěže také talentu. Foto: Falcon
Týdeník

Jiří Peňás

Na filmu Zátopek jsou nepochybně nejpřitažlivější a také nejlepší scény, na nichž je předvedeno, jak se z běžce v polovině houfu stane šklebící se lidské torpédo, jež se nezadržitelně řítí vpřed, všechny předbíhá a v nelíčených útrapách vítězí. V Ondříčkově snímku jsou tyto slavné okamžiky dějin (atletiky i Československa) natočeny působivě a velkoryse a v Neužilově podání mají přesvědčivost, že by to opravdu tehdy takhle nějak mohlo vypadat, kdyby u toho měli filmaři technické možnosti jako nyní. Jenže aby z toho byl film, je nutné dodat nějaký zbytek, který zaplní zbylé dvě hodiny. Měl by tam být nějaký příběh, nějaká látka a nějaké sdělení. Je?

Film je komponován ve dvou rovinách, jedna je retrospektivní, biografická, druhá se odehrává v reálném čase, někdy brzy po sovětské intervenci. V té první je zachycen začátek, vzestup a vrchol Zátopkovy sportovní kariéry, tedy od počátků v okupovaném baťovském Zlíně po olympiádu v Helsinkách v roce 1952, kde získal tři zlaté medaile. Je to podstatný, ale vlastně poměrně krátký úsek atletova života: co následovalo potom a co vedlo k tomu, že se Zátopek stal z ikony stalinismu jedním z tribunů pražského jara, a pak prožil několik let v nemilosti, než byl po jisté sebekritice polovičatě omilostněn, ve filmu není: což mu těžko vyčítat.

Jenže vinou této diskontinuity je postava z let 1968–1969 těžko pochopitelná a ocitá se ve vzduchoprázdnu. Není zřejmé, co vlastně dělá, čím se živí, proč ho zvou na jakési podivné závody mládeže, při nichž asistují straničtí funkcionáři, vlají rudé prapory a kde Zátopek pronese k hloučku mládeže v teplácích metaforickou řeč o tom, že vítězit je snadné, ale ještě těžší je vyhrabat se z porážky.

To má pro něj údajně likvidační následky, byť je to samozřejmě nesmysl: podobně jako dost bizarní scéna s rozčíleným antikomunistou, který právě v tom okamžiku, kdy se de facto vzepře režimu, Zátopka napadne a sprostě mu spílá, do čehož zahrne i jeho nepřítomnou buržoazní ženu. Sejde se tu tolik věcí najednou, že jediným možným řešením situace je útěk a také to Zátopek před udiveným australským přítelem (bude o něm řeč) tak komentuje: kdo uteče, vyhraje.

Celý text Jiřího Peňáse si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku Echo. Ten si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.