2 Týdeník Echo -rozhovor

Pro své děti jsem zastydlý devadesátkový pravičák, říká Irena Dousková

Týdeník Echo

Témata: ,

Těžko hledat v české literatuře autorku, jejíž kniha by byla předlohou pro hru hranou v kuse sedmnáct let. Hrdý Budžes o husákovské normalizaci pohledem osmileté školačky Helenky Součkové se hraje v Divadle Antonína Dvořáka Příbram nepřetržitě od roku 2002. Inscenace vychází ze stejnojmenné knihy Ireny Douskové. V rozhovoru pro Týdeník Echo spisovatelka vypráví, proč první nabídku na zdramatizování Hrdého Budžese odmítla a co ji přimělo názor změnit. Vzpomíná i na 17. listopad 1989, který prožila čelem k obuškům na Národní třídě, a na další revoluční dny. „Třicet let po událostech mám fobii z davů,“ říká. „Když vzápětí po Národní přišla zpráva o zabití Martina Šmída, nikdo z nás po všem, co jsme tam zažili, nepochyboval, že se to opravdu stalo,“ vzpomíná. V rozhovoru vysvětluje i to, proč má pochopení pro sérii protivládních demonstrací z jara a léta letošního roku: „Určitě to všechno má smysl. Na druhou stranu je fakt, že se pořád obracíme sami k sobě, je to přesvědčování přesvědčených.“

Trilogie o Helence Součkové má autobiografické prvky. Ozval se vám někdy někdo, kdo se v nějaké postavě poznal?

To se stává, lidé reagují, někdy kladně, jindy se někdo urazí nebo rozzlobí. Často si na sebe některou postavu vztáhnou bez jakékoli souvislosti s realitou. I když v knihách autobiografické prvky jsou, jde o novely nebo romány. Samozřejmě fabuluji, nepopisuji skutečné lidi. Ale už to nikomu nerozmlouvám, vím, že si ty příběhy žijí vlastním životem.

Překvapil vás ohlas, který knížka i divadelní inscenace Hrdý Budžes měly?

Překvapil, už jen proto, že dost dlouho trvalo, než jsem pro knihu vůbec našla nakladatele. Psala jsem ji v první řadě pro sebe s tím, že by snad mohla zajímat moje kamarády a vrstevníky. Vždycky jsem se snažila psát jen to, o čem jsem měla pocit, že to musím napsat právě já. I tak bych ale ve své bibliografii našla pár titulů, bez kterých se klidně mohla obejít.

Byl to i ten důvod, proč jste první nabídku na zdramatizování Hrdého Budžese odmítla?

Tenkrát jsem v té knížce prostě žádný potenciál pro divadlo neviděla. Po pár letech mě přiměly ke změně názoru dvě věci. Došlo mi, že se nemusím pokoušet o klasické drama, že mohu jít minimalistickou cestou blížící se divadlu jednoho herce. A taky mě napadlo, že by Helenku mohla hrát Bára Hrzánová.

To byl váš nápad?

Ano, neznaly jsme se, spřátelily jsme se až později. Ale znala jsem ji jako výbornou herečku, v dobrém slova smyslu dostatečně trhlou na to, aby mohla něco takového zahrát. Instinkt mě nezklamal.

Hrdý Budžes se hraje od roku 2002 a má za sebou přes osm set repríz. Nejste už alergická na dotazy k němu?

Nejsem. Jen se pak nutně opakují i odpovědi. Tak nevím, jestli už na to nejsou alergičtí čtenáři.

Snad ne, když na to lidé stále chodí do divadla. Kdy jste hru viděla naposledy vy?

Loni v říjnu, příbramské divadlo mě pozvalo na 800. reprízu. Já jinak moc velký „slavič“ nejsem, a když vidím své věci, jsem z toho vždycky spíš trochu na rozpacích. Ale chtěla jsem se potkat s Bárou i se všemi ostatními. Mám jim za co děkovat. A když už zmiňujeme dramatizace mých knížek, ráda jsem chodila i do Divadla v Dlouhé, kde se téměř deset let hrálo Oněgin byl Rusák. Jan Borna, výborný režisér (mj. této inscenace – pozn. red.), dobrý básník a skvělý člověk, bohužel před třemi lety zemřel, často na něj myslím a chybí mi on i divadlo, jaké uměl dělat.

Zvažujete nějaké pokračování příběhu Helenky Součkové? V poslední knize je jí přes čtyřicet a má dvě děti.

Ne, tři knihy úplně stačí. Helenu Součkovou na prahu senility v plánu nemám.

Začínala jste jako básnířka. Jedna vaše básnická sbírka nese název Kadění, jak to vzniklo?

To byla recese našeho tehdejšího literárního spolku Li-Di, jehož členy byli také Lucie Lomová, Jan Reinisch a Petr Ulrych. Vytiskli jsme své básně na role toaletního papíru a prodávali je pak ve stánku na Staroměstském náměstí. Měla to mimo jiné být parodie na tehdejší časopis pro mladou literaturu Ladění. Později ty čtyři útlé sbírky vyšly v knížce Pražský zázrak, kterou vydalo nakladatelství Pražská imaginace.

Básně na toaletním papíře jsou originální recese. Jak jste se ale vyrovnali s myšlenkou, že někdo vaše básně přečte a papír pak hned použije k původnímu účelu?

S tím se od začátku počítalo. Koneckonců řada regulérních knížek nekončí o moc líp. Myslím, že to byla jedna z našich posledních legrácek. Vypukla svoboda a žerty šly postupně stranou.

Častým prvkem vašich knih je návrat do normalizačních let. Je na lidech, kteří už vyrůstali bez vlády jedné strany, svoboda znát?

Samozřejmě, svobodná volba studia, povolání a čehokoli dalšího je pro ně už naprostou samozřejmostí. Jsou sebevědomější, zcestovalí, znají jazyky… Upřímně jim to přeji a zároveň i trochu závidím, ačkoli je mi jasné, že musí, a hlavně budou muset řešit řadu jiných vážných problémů. Pokud bych soudila podle svých dětí a jejich přátel, kterým je dvacet plus, vidím, že jsou velmi idealističtí, slušní, možná až naivní. Doma se v mnoha věcech neshodneme, všichni dohromady jsme silně přepolitizovaní a neustále vedeme vášnivé diskuse. Na můj vkus jsou v jistém smyslu příliš levicoví a já jim zas, jak říkají, připadám jako zastydlý devadesátkový pravičák. Obavy z nezvládnuté migrace nebo islamistického terorismu pro mě nejsou totéž co xenofobie a rasismus, netoužím po evropském superstátu a politická korektnost je mi stejně protivná jako cenzura. Taky ve mně zůstala hluboká nedůvěra až odpor k prvoplánově angažovanému umění, děti už ho takhle nevnímají a zdá se jim dokonce potřebné. Ale to je asi v pořádku, normální generační konflikt…

Vy jste se doma s rodiči o politice hádala?

Občas ano, ale byla to úplně jiná, v něčem výjimečná situace. Pokud šlo o režim, v zásadě jsme se shodli. Nenacházeli jsme na něm nic dobrého. Běžné zpravodajství nemělo smysl příliš sledovat nebo komentovat. Nikdo ho nebral vážně, nic se, aspoň zdánlivě, nedělo. Představitelé komunistické moci byli jako jediná šedá tesilová masa, málokdo uměl vyjmenovat, kdo je čeho ministrem. Přít jsme se začali až po listopadu 1989. První hádka byla o prezidenta. Máma vyrukovala s Dubčekem, já se zlobila, proč tenhle starej komouš, co všechno tak zbabral? Přece proboha Havel! Ale rychle si ho doslova zamilovala.

Kde jste byla 17. listopadu 1989?

Na Národní třídě. V té části průvodu, která zahnula z Albertova na Národní a tam byla obklíčena. Dodnes mám fobii z davu. Když vzápětí po Národní přišla zpráva o zabití Martina Šmída, nikdo z nás po všem, co jsme tam zažili, nepochyboval, že se to opravdu stalo.

Byla jste taky bita?

Ne, nakonec jsem měla štěstí. Ale mnozí jiní ano. Nebyla to první demonstrace, které jsme se zúčastnili, ale ta panika, hrůza a bezmoc byly zdaleka nejhorší.

A co převládalo po návratu z Národní? Nějaký pocit ponížení, nebo tušení, že režim padne?

Byli jsme přesvědčeni, že tentokrát už se něco zásadního stane. Ale samozřejmě jsme nevěděli, jak to bude vypadat a jak rychle se to odehraje.

Zapojila jste se v těch revolučních dnech i jinak než účastí na demonstracích?

Už jsem nebyla na škole, takže studentské stávky se mě netýkaly. Krátce předtím jsem nastoupila do zaměstnání v jednom kulturním domě na Jižním Městě. Byla jich tam celá síť a všechny patřily pod KD Opatov. Hned po neděli svolali shromáždění zaměstnanců, kde se řešilo, jak se k událostem postavit. Svědčila jsem o tom, co se tam stalo, a spolu se dvěma dalšími lidmi jsme se snažili přesvědčit zbylých několik stovek, že to byla prasárna, že je třeba protestovat a podpořit studenty. Většina byla stále ještě velmi opatrná, ale nakonec se nám to podařilo. Taky jsem se zapojila na DAMU, kde jsem měla kamarády. Pro Jakuba Špalka jsem psala nějaké texty, něco jsem snad už posílala i do novin. Ale vím, že se mnou chvílemi cloumaly všelijaké nálady. Deset dnů po Národní jsem si napsala do deníku: „Moje osobní krize dostupuje vrcholu. Nemám pocit radosti, ale zhnusení a nedůvěry. Ofangličkovaná fraška, možná že mezi námi na Václaváku nebo jinde stojí ti kluci, co nás v pátek bili, a mají státní vlajku přišitou přes celá záda nebo jiné partie. Potkala jsem odpoledne na Jungmannově náměstí M., jeho dojmy a nálada jsou podobné. Je možné, že bychom byli něčím jako ‚ztracenou generací‘? Proč mi to připadá nepřesvědčivé? Co se to děje? Když jsem se dnes vrátila domů, bylo mi strašně. Možná že nejsem dostatečně životaschopný jedinec. Lidé říkají s docela vážnou tváří: ‚Jo Češi, to jsou chlapíci, jinde jim to trvalo roky, a my, když jsme to vzali do ruky, tak je za pár dnů vyhráno.‘ A tak podobně. Možná bych potřebovala na pár dnů venkov nebo psychiatra…

Zlepšil se ten pocit později? Jak vzpomínáte na první roky svobodného Československa? Co se vám vybaví?

I přes ten roztrpčený zápis na prvním místě samozřejmě neskutečná úleva a radost. Poprvé v životě téměř naprostá volnost, poprvé mělo smysl o něco usilovat a šlo to bez toho, aby se člověk křivil. A pak – inteligentní, zajímaví lidé v čele státu. Člověk je nemusel mít všechny rád a se všemi ve všem souhlasit, ale nemusel se za ně a potažmo i za sebe stydět. Už to samo o sobě byl velký zážitek. Prostě veselá 90. léta plná naděje…

Když se ohlédnete, bylo těch třicet let od revoluce dobrých?

Rozhodně. Všechno se nepovedlo, situace, do které jsme dnes dospěli, je ostudná, ale to na podstatě věci nic nemění. Přes to, co se mi nelíbilo nebo nelíbí, jsem šťastná, že jsem se té změny dožila a velkou část života mohla prožít ve svobodě. Ani si nechci představovat, jak by se vyvíjel, kdyby k tomu nedošlo. Asi bych si našla nějaké zastrčené místo, psala básničky a možná bych se je časem odvážila nabídnout nějakému samizdatu. Nebo bych nakonec emigrovala. Ale to už je jen spekulace.

Dnes se dost mluví o obavě z návratu nesvobody a poškození právního státu. Rozumíte těm emocím, které nahnaly lidi na jaře a v létě do ulic?

Rozumím, byla jsem zděšená už v roce 2013, kdy Babiš a jeho hnutí zaznamenali úspěch. To samé platí o Zemanovi. Ten marasmus se stupňuje, takže jsem ráda, že aspoň část lidí přestává být pasivní. Ale jak velká část to je? Volební preference se příliš nemění. Občas chodím demonstrovat, sem tam něco podepíšu, ale zachovávám určitou zdrženlivost. Sama už jsem na jména některých „profesionálních“ petentů mírně alergická. Určitě to všechno má smysl. Na druhou stranu je fakt, že se pořád obracíme sami k sobě, je to přesvědčování přesvědčených a rozdělení společnosti se zatím moc překlenout nedaří. Nemám žádný zázračný recept, ale myslím, že pokud se apolitické iniciativy nepodaří propojit s demokratickými politickými stranami, může to vzepětí zase skončit do vytracena. Navzájem se dokola utvrzovat v tom, že venkov je plný idiotů, ničemu nepomůže. Rozhodovat nakonec budou opět volby.

Vraťme se ještě do předrevoluční doby. Vás v osmdesátých letech nejdřív na vysokou školu vzít nechtěli. Proč?

To bylo celkem zřejmé, špatný kádrový posudek. Otec emigroval, navíc do Izraele, matka, kterou vyhodili z divadla, byla taky problematická. V papírech jsem měla i varování před sionismem. Po maturitě jsem dva roky pracovala, nakonec mě zázrakem vzali na práva. Doba přece jen postupně trochu měkla.

Váš první román Goldstein píše dceři líčí vaše první setkání s otcem, byla jste tehdy už dospělá. Jaké to bylo?

To by bylo na dlouhé povídání. Krásné, ale zpočátku i rozpačité a mnohdy zákonitě konfliktní. Při tom prvním setkání jsme celý týden nepřetržitě mluvili. Otec byl inteligentní, vzdělaný, vtipný, ale taky v mnoha ohledech poznamenaný svou tragickou minulostí. Což je pochopitelné. Jeho rodiče, bratra a většinu dalších příbuzných povraždili v koncentračních táborech. Není možné, aby se něco takového na člověku neprojevilo. Tenkrát jsem měla pocit, že se vůči mně provinil a že mám právo ho svým způsobem soudit. Dneska už si to nemyslím a každopádně bych mu ráda položila spoustu dalších otázek, často úplně jiných než tehdy. To už bohužel nejde, ale zaplať pánbůh, že jsme se vůbec potkali.

 

EchoPrime

od 249 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo v digitální podobě.

Více info