Chytili se za ruce a vyšli proti zdi

„Víme dopředu, jaký bude výsledek. Nemám o tom nejmenší pochybnosti. Bude to politické rozhodnutí. (...) Oni se dívají jen na to, jestli jste politický spojenec, nebo politický nepřítel. A neexistuje kompromis s těmi, které pokládají za nepřátele. Oni nás považují za nepřátele. A soudní dvůr je stejný. Považují nás za nepřátele. Nelze se poddat bezpráví a toho je stále více.“

Tak s nezaměnitelným polským patosem glosoval rozhodnutí Evropské komise žalovat Polsko u unijního soudu europoslanec a konzervativní intelektuál Ryszard Legutko. Pro Poláky to byl na jedné straně úspěšný týden. Jako první postkomunistický stát v Evropě se dostali do prestižního žebříčku 25 nejrozvinutějších trhů světa podle společnosti FTSE Russell, provozované londýnskou burzou. Jde o první případ za poslední téměř dekádu, kdy mezi elitu pronikl nový hráč. Na Polsko se pěla jenom chvála. Nízká míra regulací, rozvinutá infrastruktura a kvalita kapitálového trhu spolu s právním prostředím chránícím soukromé vlastnictví daly vzniknout novému investorskému ráji.  

Na druhé straně má Polsko problém. Už koncem loňského roku Evropská komise poprvé aplikovala postup podle sedmého článku, v srpnu preventivní řízení posunula do druhé fáze, a protože ji reakce polské vlády ani v jednom případě neuspokojily, poslala tento týden Polsko k soudu, který žádá o projednání žaloby ve zrychleném řízení a uvalení předběžných opatření. Předmětem sporu je polská soudní reforma, jeden z klíčových bodů programu vládnoucích konzervativců.

Nový polský zákon o Nejvyšším soudu snižuje důchodový věk soudců ze 70 na 65 let. Kvůli tomu by 27 ze 72 soudců muselo odejít rovnou do důchodu. Evropská komise se domnívá, že tyto změny „jsou neslučitelné s právem Unie, oslabují zásadu nezávislosti soudnictví, včetně zásady neodvolatelnosti soudců“. Jako předběžné opatření požaduje, aby expirovaní soudci mohli soudit dál a nebylo možné na jejich místa jmenovat soudce nové. Polská vláda dala najevo, že už není kam ustupovat.

Hrozba sankcí jde po dvou liniích. Je tu unijní soud v Lucemburku. Tam se dávají mastné pokuty a Polsko už jednou svůj spor s Evropskou komisí prohrálo, tehdy se to se týkalo kácení v Bělověžském pralese. V současnosti leží na unijním soudu dvě žaloby na Polsko a dvě na Maďarsko. V případě článku 7 běží paralelně proces s Polskem i Maďarskem. Dosud platí, že rozhodnutí o zbavení hlasovacích práv musí být jednomyslné. A tady se Poláci s Maďary podrží navzájem.

Jestli může Polákům někdo konkurovat na poli srdcebolných proslovů, pak jsou to Maďaři. Navzájem se mají tak rádi, že o tom už ve středověku vzniklo přísloví Polák, Maďar, dva bratři, v šavli i ve sklenici. Srovnejte slova profesora Legutka z úvodu s deklamací, kterou zahájil svůj projev před europoslanci Viktor Orbán. „Vím, že jste si již udělali svůj názor. Vím, že většina z vás schválí zprávu. A vím, že váš názor se nezmění ani mým vystoupením. Přesto jsem sem před vás přišel.“

Řečnil k poloprázdným lavicím, protože většina liberálních a socialistických poslanců opustila sál a ti zbývající si demonstrativně sundali sluchátka. Viktor Orbán s tvářemi ošlehanými větrem a otcovými fackami, toto podle vlastních slov „nevychované, drzé a násilné dítě“, vyhozený z domu, vyhozený z internátu, vyhozený odevšad, rváč, který na sílu reaguje použitím větší síly, kdo jiný by tam měl za Maďarsko stát? Orbán samozřejmě mluvil maďarsky a k Maďarům, jiný účel jeho řeč neměla, ale jak tam stál a nikdo ho neposlouchal, byl to výjev vskutku dějinný. Donkichotství je nedílnou součástí maďarské i polské národní povahy. Odhodlaní, pošetilí, bojovní a spolu.  

Během maďarské revoluce 1848 vyjela na pomoc Maďarům třítisícová polská legie pod vedením generála Wysockého a revolucionáři přijímali podporu od polské vlády na emigraci. V letech 1919 až 1921 při polsko-bolševické válce Maďarsko jako jediná země v regionu nabídlo Polsku pomoc třiceti tisíc vojáků. Československo a Rumunsko ale odmítly jejich přechod přes své území, Rumunsko nakonec souhlasilo alespoň s přepravou ohromného množství arzenálu. Polsko na znamení solidarity s Maďarskem odmítlo ratifikovat Trianonskou smlouvu.

Na sklonku třicátých let se Maďaři kategoricky odmítli podílet na invazi do Polska, přijali nejméně sto tisíc polských uprchlíků a přes maďarské území se souhlasem vlády evakuovali polské vojáky. Před maďarským povstáním 1956 protestovali maďarští studenti na podporu polských dělníků v Poznani, po jeho vypuknutí zase chodily desítky tisíc Poláků spontánně darovat krev pro maďarské povstalce. Materiální pomoc poskytovaná povstalcům Poláky značně převyšovala pomoc americké vlády.

Polsko a Maďarsko budou prostě zase jednou stát spolu a pravděpodobně to bude zase marné. Alespoň nějaké jistoty přetrvávají ve světě plném všelijakých odstředivých tendencí.