Joe Biden není v žádném směru jakkoli výrazný, natož přelomový politik. Jeho volební vítězství nebylo podle historických měřítek nijak drtivé. Pokud v této chvíli přichází z oficiálního Washingtonu a mainstreamových amerických médií gejzíry dojetí nad jeho inaugurací, jež zcela všední události povyšují na magické výjevy, pak z jediného důvodu – že není Donald Trump.
A bohužel je třeba očekávat, že tyto příležitosti k poetickému vzrušení jejich autorům dlouho nevydrží. Je to podobně hystericky exaltované, jako když v roce 2017 tentýž svět vítal zvolení nevyzkoušeného francouzského prezidenta Macrona jako spasitele liberálního světového řádu anebo adoroval Angelu Merkelovou, když dovedla svou stranu k nejhoršímu volebnímu výsledku od roku 1949. Oni tuší, jak nejisté to všechno je.
Že Trump nebyl jen problém, ale hlavně symptom problémů daleko hlubších, to dnes vědí a říkají i inteligentnější liberálové. A jaká je šance, že administrativa, jež by se dala charakterizovat jako „Obama III“, vyřeší problémy, jež za Obamovy první i druhé vlády narůstaly, aniž by si je tyto uvědomovaly a dokázaly řešit?
Biden, nezapomeňme, získal demokratickou nominaci jen proto, že houf uchazečů o ni naprosto nedocenil, jak odtržený je od většiny demokratických voličů, a servíroval jim woke dietu, na kterou naprosto nebyli zvědaví. Tento sice menšinový, ale energický houf musí Biden nyní uspokojovat. Pro začátek ve svých personálních nominacích. Ovšem ve svém nejbližším okolí, ve funkcích v Bílém domě, se Biden obklopil lidmi, které dlouhá léta zná a kterým věří. Což jsou z podstaty věci převážně bílí muži. Je tedy na funkcionářích v čele jednotlivých ministerstev a agentur, aby naplnili novou nomenklaturu genderu a barvy kůže, již tento houf vyžaduje. Takovým modelem je už viceprezidentka Harrisová – ta z primárek odstoupila, ještě než vůbec začaly, její devízou je to, že je žena a její rodiče nejsou běloši. Výrobkyně dějin, lamačka skleněných stropů, jak se v dnešní hantýrce říká. Jinou optikou by bylo možné naopak říci, že dcera indické vědkyně z diplomatické rodiny a jamajského univerzitního profesora žádné důležité bariéry na své cestě nahoru překonávat nemusela. Kongresmanka Ilhan Omarová se sice svěřila, že její osmiletá dcera při pohledu na Harrisovou řekla: „Mami, ona vypadá jako já“, ale to je dobré právě tak pro mentálně osmileté. Ti starší, kteří míří ke kariéře v demokratické politice, se bez ohledu na barvu kůže poznají právě v jejím privilegovaném rodinném prostředí.
Tento postup má odraz v personálním obsazování administrativy. Náměstkyní ministra zdravotnictví v nové administrativě bude jistá Rachel Levineová. Ta byla dosud ministryní zdravotnictví státu Pensylvánie, kde se zapsala hlavně tím, že loni v březnu vydala příkaz, že domovy důchodců musí přijímat klienty s pozitivním testem na covid. Dnes se již akceptuje, že tento postup byl jednou z největších chyb, kterých se američtí politici v boji s covidem dopustili. Tato chyba je známější z New Yorku, protože tamní guvernér Andrew Cuomo je známější, ale v Pensylvánii šlo přesně o totéž.
Zajímá toto u Levineové americká média? Ne, protože je zajímá, že Levineová je první transgender osobou v prezidentském kabinetu. Nic jiného není důležité.
Pro Bidenovo vládnutí bude nejen v prvních dnech příznačné, že se bude snažit vládnout co nejvíce pomocí exekutivních příkazů – vládních vyhlášek, jak bychom řekli u nás. Američtí prezidenti se k tomu uchylují čím dál tím víc s tím, jak je Kongres čím dál tím méně schopný schvalovat zákony. Dlouhodobě to přispívá k erozi demokratickému vládnutí, k tomu, že víc a víc různých skupin žije s oprávněným pocitem, že vláda prosazuje věci, o nichž se nikdy pořádně nerozhodlo. Ale krátkodobě to jsou body.
Mezi salvou exekutivních příkazů, jež Biden přichystal hned na první den, je logicky většina takových, jež mají pokud možno zlikvidovat dědictví nenáviděného předchůdce (tak jak to zase předtím udělal Trump) – opětovné přistoupení k Pařížské klimatické dohodě například. Stejnou symbolickou kvalitu má i zrušení povolení pro stavbu ropovodu Keystone XL. To je ropovod z Kanady do USA. První návrh na jeho stavbu padl v roce 2005. V roce 2008 administrativa George W. Bushe udělila povolení k zahájení prvních stavebních prací. Obama dlouho lavíroval, neboť ropovod se pochopitelně stal terčem protestů z levé části politického spektra a blokovala ho řada žalob. Nakonec v roce 2015 oznámila jeho vláda, že stavbu nepovolí.
V roce 2017 Donald Trump Obamovo rozhodnutí zvrátil, ropa dostala zelenou. Žaloby se tedy opět mohly rozběhnout. A nyní Joe Biden ropovod opět zarazil.
Vytvořil tak předpoklady pro to, aby se opět mohly rozjet žaloby z druhé strany zájmového spektra. A pro to, aby jeho případný republikánský nástupce mohl v laciném gestu v den nástupu do funkce v roce 2025 ropovod opět povolit. A tak dále až do té doby, kdy ropa opravdu ztratí na významu tolik, jak odpůrci ropovodu tvrdí. Je to mnohem pravděpodobnější než to, že bude někdy postaven. Je to hezký příklad americké dekadence, způsobu vládnutí, na němž Joe Biden nic nezmění.
00:01
