Vláda jako hodný tatínek a maminka

ÚHEL POHLEDU: Kde je hranice zdravé pomoci a kde začíná pokřivená realita, která není ve skutečnosti pomocí, ale skrytou potřebou kontrolovat a ovládat? V případě rodičů „bezmocné“ dítě. V případě vládních výchovných opatření „občana“.

Zdravé dítě je zvědavé – „chce“ růst, vědět a poznávat. Chorý rodič tyto tendence trestá s cílem dítě psychicky zlomit a vštípit mu svou normofilii – vlastní přesvědčení o realitě. Nedává dítěti prostor, nepodporuje, nechrání. „Pečuje“ o něj svou mocí. Vše jde ruku v ruce s ovládáním chování, zákazy a kontrolou. Rodič o své moci ví. Důležité je, jak s ní zachází. Pokud dovedně – moc vědomě nezneužívá. Pokud nedovedně – zneužívá ji k uspokojení svých cílů a potřeb.

Vyžadování „normofilie“ je základní součástí ideologií a totalitního myšlení. Toto vyžadování postupně vytváří souhrn patologií, které v určitém okamžiku zvláštním způsobem začnou oklešťovat lidskost, i do té doby vystavěná práva. Z potřeby průměrnosti se stává plošná nemoc, která je v mnoha případech programována do mentálních vzorců dětem už od školních lavic. Na ně pak v dospělosti plynule navazuje.

Vždy tady budou jedinci, kteří silně věří, že vnější nařízení, která určují pravidla, odměny, tresty, práci atd. pro všechny korektně stejně, udělají „nějak“ společnost zdravější. Zodpovědnost, respekt a tolerance je nahrázována normofilií poslušností. Autorita – rodič – vláda ví vždy lépe, co je dobré. Vládní odborníci tento rodičovský a školní trénink dobře znají. Poskytovány jsou proto výhody za podřízení se ve formě peněz, dárků a povolení mít se lépe. Vědecky se tomu říká pozitivní motivace. Existují však i jedinci, kteří tuto fázi ve svém psychickém vývoji vyřešili a přivítali by spíše komunikaci na úrovni dospělý s dospělým. Nemají už potřebu být v pozici dítěte a zavděčovat se strachem svému mocnému ochránci. Problém je, že právě u takových jedinců reklamní kampaň zdraví nebude zabírat.

Tak jako to dělají rodiče, kteří kontrolují a ovládají děti pod „rouškou“ argumentu pomoci a péče, tak vláda neustále v atmosféře strachu tvrdí, že pomáhá. Chce se starat o naše zdraví, o naši bezpečnost a jistoty. A tak někdo bez otázek přijímá jakékoliv nařízení. Potřebuje se podvolit, aby mohl ukázat svou hodnotu – být poslušným dítětem – a dostat za to svůj dárek. Všechno pak bude v pořádku, když. Když budete nosit respirátor, předložíte svůj VaxPass v obchodě a budete dělat to, co vám řekneme. Až poté si zasloužíte naši ochranu. Nevědomý strach přetrvávající z dětství, působí i v dospělých tělech. A tak v případě, když věci nejdou podle plánu (jako to dělají i ochořelí rodiče), obviní ze selhání děti.

Vládní rodiče nás mají za ufňukané malé neposlušné děti. Podle toho se k nám budou chovat. Co takové děti potřebují? Ochránit před vlastními činy, které by mohly mít negativní následky.

Chtěli byste sportovat, zpívat, skotačit a dělat bábovičky? Nemůžete být takoví sobci. Nemusíme vám vůbec nic vysvětlovat. Potřebujete jen dovychovat ke společenské zodpovědnosti.

Česká koronainkluze

Zdravý rodič ví, co je to podpora a rozezná, kdy jde skutečně do tuhého. Ten chorý jen obviňuje, kontroluje a ovládá. Pomáhání ale není vymáhání. Abychom mohli hovořit o pomoci, musí být i z pohledu medicíny splněna určitá kritéria. Mezi tyto kritéria manipulativní nákup pracího prášku rozhodně nepatří. Nepatří tam ani tresty, segregace, dehonestace a ponižování kolegů za jiný názor, cenzura, tajné smlouvy o aplikaci pomoci atd. Toto skutečně nenazývejme pomocí! Ne jen jako psychologovi je mi z toho dost „šoufl“. Protože jak řekl pan předseda ČLK MUDr. M. Kubek v rámci řešení otázek povinné vakcinace lékařů v minulosti (a s tím naprosto souhlasím) – nemáme tady nějaký mor, který decimuje celá města.

Až stát přestane z dospělých lidí dělat nekompetentní objekty, přijde jistě mnoho jiných problémů. Mohlo by se ale ušetřit na nákupu dalších vodních děl a pomocných bezpečnostních prostředků na neposlušné konspirátory. Těžko totiž říct, co to ty konspirace vlastně jsou, když je taťka s mamkou ve vládě co kvartál sami mění. Finance by se daly třeba přesunout směrem k obnově spanilých myšlenek inkluze a rovnosti ve školství. Zatím to ale vypadá, že Taťka Stát vnitřně na svobodu a základní práva úplně rezignoval. Uvidíme, jak moc prospěšné to bude pro naše zdraví…

Daniel Štach, autor je psycholog