Pražský Gulliver. Antonín Langweil svým modelem Prahy zastavil čas

ECHOPRIME

Pražský Gulliver. Antonín Langweil svým modelem Prahy zastavil čas
Všechny sochy na Karlově mostě, jak je známe dnes, Antonín Langweil znát nemohl. Například sousoší svatých Cyrila a Metoděje od Karla Dvořáka, dílo z let 1928–1938. Foto: Miroslav Fokt
Týdeník

Tomáš Čechtický

Do stroje času v podobě makety historického jádra města lze vstoupit leckde, model Antonína Langweila v Muzeu hlavního města Prahy je však unikátní. Jeho jedinečnost spočívá v detailech, v nichž, jak kdysi řekl německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, „se skrývá Bůh“. Umělec zvěčnil miniaturami z lepenky aktuální stav víc než dvou tisíc pražských budov z let 1826–1837; bezmála polovina z nich už nestojí.

Atmosféru přípravných prací popsal Adolf Branald v povídce Dobyvatel: „Jako nezvaný noční návštěvník se Langweil vkrádal do staropražských dvorů a zahrad a měnil se tam v geometra, který za svitu měsíce črtal na papírky záznamy o odvrácených částech fasád...“ Podle skic vytvořil věrné akvarely, jimiž zdi svých domů polepil. Zachytil nejen okna a dveře, ale i popisná čísla, domovní znamení, mozaiku opadané omítky nebo vytlučené prejzové střechy. Zeleň nakadeřil z obarvené vlny, sochy vyřezal ze slonoviny, místo vodní hladiny položil zrcátka.

Malíř Jiří Bouda, který poničený artefakt v letech 1961–1969 pečlivě restauroval, si atmosféru v jeho uličkách, zahradách a dvorech zapamatoval takto: „V masných krámech, které dávno zanikly, visely spařené krávy, maso, které řezníci připravovali, v zahradách opadávaly ze zdí fresky...“

Podle kurátorky Langweilova modelu Kateřiny Bečkové na jednom z dvorků právě stahovali čuníka, na jiném trčel stoh sudů, o zeď se opíral žebřík a vinuly se po ní popínavé rostliny… To byly ony podrobnosti, které prostřednictvím Antonína Langweila zmrazil dotek božího prstu. Problém ovšem tkvěl v tom, že tvůrce postavil svoji Prahu v měřítku 1 : 480 (10 centimetrů představovalo 48 metrů ve skutečnosti), takže délka domů činila v průměru šest centimetrů a šířka uliček jen pár milimetrů. Zájemci si museli připadat jako Gulliver v Liliputu, neboť město zabíralo plochu kolem dvaceti čtverečních metrů, jen milimetrových komínů se na něm ježilo devět tisíc a domovní znamení, sluneční hodiny nebo třeba voliéru s exotickým ptactvem ve Valdštejnské zahradě nemohli postřehnout vůbec.

Celý text Tomáše Čechtického o modelu Prahy Antonína Langweila si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěním Týdeníku Echo. Objednat si jej můžete zde.

Foto: Echo