Zuzana B. není v českých poměrech doma

Toto bude trochu osobnější zpráva o záležitosti, která v minulých dnech poněkud rozčeřila hladinu zdejší kulturně-společenské scény, zvláště té části, která se považuje za citlivěji založenou ve věcech etiky a morálky. 

Příčinou byla fotografie, na níž se objevil premiér Andrej Babiš po boku Zuzany Brikcius, kurátorky a ideové autorky výstavy Nezlomní. Od Franze Kafky po sametovou revoluci. Ta se otevírala vernisáží ve čtvrtek. Dvě hodiny předtím, aby se nepotkal s žádným výtvarníkem, se do Obecního domu dostavil Andrej Babiš s dcerou. Zuzana Brikcius ho výstavou provedla. Pak, nebo předtím, se vyfotografovali u poutače, načež Andrej Babiš druhý den fotografii umístil na sociální síť s komentářem: „V 18 letech podepsala Chartu 77. Odvážná žena, která má můj obrovský respekt. Hrdá Češka, která vytvořila a včera otevírala výstavu Nezlomní. Zuzana Brikcius. Kdyby bylo po mně, hned zítra bych ji jmenoval ministryní kultury.“ 

Jak napsal kolega Ondřej Štindl ve své rubrice V bublině: „Polibek mlaskl tak hlasitě, že až se zatřásla okna v celé Praze.“

Skutečně, ještě že Zuzana B. nemá Facebook. Přečetla by si tam o sobě velmi drsné věci, často od lidí, které by nejspíš považovala za přátele. Mnozí byli šokováni, co má Babiš co dělat na výstavě, mnozí Zuzaninu asistenci pochopili jako zradu, kterou, jak aspoň deklarovali, jen tak neodpustí. U mě jsi, Zuzano, skončila, příště nas..t, napsal třeba jeden. Že se zbláznila, zešílela, nechala se koupit, pošlapala ideály etc., znělo unisono. Pak se přidali někteří na výstavě zastoupení umělci: Viktor Karlík se veřejně ohradil, že kdyby to věděl, nikdy by svá díla na takovou výstavu nepropůjčil, doyen české výtvarné scény Stanislav Kolíbal na (dosti manipulativní) otázku Deníku N řekl, že Babišova návštěva na výstavě je degradace vystavených umělců. 

Dalo by se říct, že jsme v téhle zemi došli daleko.      

Teď to osobní. Přesně před rokem, v červenci, mi Zuzana Brikcius, se kterou se znám osobně od začátku 90. let, zavolala s naléhavou prosbou, že se musíme sejít. Sešli jsme se a ona mi dlouze a s rozhořčením v hlase líčila, na jaké narazila strašné těžkosti, když připravovala výstavu Charta Story. Příběh Charty 77, která se v té době konala v Salmovském paláci na Hradčanech. Pořadatelem byla Národní galerie, a jak Zuzana říkala, házeli jí od začátku do konce klacky pod nohy: A nejhorší byl ředitel Jiří Fajt, to se nedovedeš představit, jak ten nám ztěžoval práci. Od začátku nám dával najevo, že si takovou výstavu nepřeje a že bude dělat všechno možné, aby nám práci zkomplikoval. 

– A opravdu jsem si to představit nedovedl, protože jsem Jiřího Fajta znal jako prvotřídního profesionála a čestného člověka. Také jsem to Zuzaně řekl a dal najevo, že se mi to nezdá. Ona trvala na svém a přidala obvinění, že zmizely sponzorské peníze od firmy Kapsch, kterou oslovil a získal jeden z kurátorů, ve Vídni žijící Ondřej Kohout, a která měla přispět značnou částkou na doprovodné akce. Proběhla přitom jediná, tvrdila Zuzana a dodala, že to by ráda věděla, kde ty peníze skončily. Když jsem jí řekl, že nevěřím, že by Jiří Fajt konal něco nemorálního, řekla, že jsem tedy naivní a že se vsadí, že Fajt špatně skončí. Pak pokračovala, že o výstavu projevilo zájem Stadtgeschichtliches Museum Leipzig, jeho ředitel se přijel na ni podívat do Prahy, ale Jiří Fajt ho prý ani nepřijal. V Lipsku prý přitom mají zájem ji vystavit při příležitosti třiceti let od událostí roku ’89. Ale Jiří Fajt prý rozhodl, že výstava se hned po skončení zbourá a nikam se stěhovat nebude. Prý na to nemá NG skladovací kapacity. Chápeš to? rozhořčeně se ptala Zuzana – a já to sice nechápal, ale už tehdy jsem věděl, že se v tom nijak angažovat nebudu. Že zřejmě Zuzana podléhá emoci – a bůhvíjak se ty věci vlastně mají.

Pak uběhlo skoro tři čtvrtě roku a před Velikonocemi odvolal ministr Staněk Jiřího Fajta a Michala Soukupa z jejich funkcí. Ten den jsem s Jiřím Fajtem podnikl interview a přiznávám se tu, že v okamžiku, kdy jsme se dostali k oné smlouvě, jež se stala ministru Staňkovi argumentem pro Fajtovo odvolání, cítil jsem se velmi nepříjemně. Jako „honorář za koncepci uměleckého programu Národní galerii“ mi ten milion dvě stě tisíc opravdu připadal neadekvátní, snad ani ne tou výší, neboť si myslím, že ředitel NG by měl brát slušný plat, ale tou pokoutní formou, jíž byl „zařízen“, tedy jakousi samosmlouvou. Moje přesvědčení, že na Jiřího Fajta těžko někdo něco vytáhne, tím bylo poněkud narušeno. 

Pár dní po odvolání, které pobouřilo část kulturní scény (nikoli celou, Fajt měl víc nepřátel a kritiků, než jsem se nadál), vyšel v Lidových novinách krátký dopis od manželů Brikciusových: „Po otřesných zkušenostech s Jiřím Fajtem při přípravě a realizaci výstavy Charta Story jsme s povděkem přijali zprávu o jeho odvolání. Připomínáme, že původně sabotoval i dohodnuté pokračování této významné výstavy ve Stadtgeschichtliches Museum Leipzig. Charta 77, jedna z nejdůležitějších kapitol poválečných českých dějin, mu nepřestávala ležet v žaludku. Jsme přesvědčeni, že ministr kultury Antonín Staněk dospěl k naprosto správnému rozhodnutí. Měl k tomu totiž dostatečný důvod. Autor uvedené filozofické kategorie Gottfried Leibniz se v případě našeho prohlášení o správnosti ministrova rozhodnutí zcela jistě nemusí obracet v hrobě.“ 

U mnohých to vzbudilo údiv, já jsem byl již připraven. Když jsem pak mluvil se Zuzanou B., řekla, možná se znatelným pocitem zadostiučinění, vidíš, došlo na má slova. Já oponoval, že stejně to nebylo šťastné rozhodnutí a že celá ta forma působí zákeřně a neférově: což by mi mohla Zuzana dosvědčit. Zeptal jsem se jí pak, jaký tedy bude osud výstavy o Chartě, a dozvěděl se, že se obrátila na premiéra Babiše a ten ji přijal a vyslechl. Inkognito se šel na výstavu podívat a prý pak prohlásil, že se jí pokusí pomoci. Prý intervenoval přímo u Jiřího Fajta a ten nerad přislíbil, že se tedy výstava nezbourá, ale na podzim se postěhuje do Lipska. – Hm, řekl jsem, to sis našla skvělého přímluvce a protektora... – A co jsem měla dělat? Půl roku jsem chodila, žádala o přijetí u ministrů kultury, u Hermana i u Šmída, nikdo mě nepřijal, prosila jsem lidi jako ty, aby mi pomohli, aby o tom napsali, aby zkusili zjistit, co je za tím, kde se bere ta nechuť a závist, proč mi ten člověk hází klacky pod nohy, a nic: nikdo, opravdu nikdo, mi nepomohl. Protože jste tady všichni kamarádíčkové, všichni srovnaní do linií a do šiku, všichni víte, kdo je ten váš, a proti tomu nehnete prstem, a kdo není, tak ať udělá cokoli, jen se šklebíte. A na to já kašlu, na to já nehraju. Já žiju ve Vídni a nemusím se o ty vaše bojová družstva starat. Já jsem se vždycky chovala svobodně a budu dál. A ještě jednu věc ti řeknu: Všem těm, kteří se té výstavy účastní – a jsou naživu, protože většina už není – jsem to řekla, že jsem u Babiše byla a že mi vyjádřil podporu. Nikomu to tehdy nevadilo. Nebo mi aspoň nic neřekl. Teď je to uráží. Opravdu vám někdy nerozumím, řekla Zuzana.

Asi to mělo být tak, že když už jí Andrej Babiš pomohl, měla se mu vysmát a vyhnat ho z Obecného domu, a ještě kopnout do riti. Anebo měl Babiš prohlásit, že na nějakou výstavu „ztroskotanců a zaprodanců“ není nikto zvedavý, a verný agenti eštébé už voubec nie. Tak to asi mělo být a bylo by to v této zemi v pořádku.