Historie se opakuje, poprvé jako fraška, podruhé jako LARP – jak kdosi nedávno přetvořil oblíbený Marxův výrok. A skutečně i na naší veřejné scéně můžeme v poslední době zaznamenat podivný pocit, jako by před námi defilovali zombies. Někteří už jsou světem nemrtvých přetvořeni do neurčitých, přibližných typů, u jiných pod potrhanou pokožkou jasně rozeznáváme konkrétní osobnost. Ano, je to stále tatáž Jana Bobošíková, která se opět angažuje v televizní krizi.
Po pestré kariéře nakonec neodolává gravitační moci televizní krize. Na druhé straně barikády posilují pocit déjà vu některé známé tváře jako Marek Wollner, až člověk zcela automaticky předpokládá, že Břetislav Rychlík a Jan Hřebejk nemohou být daleko.
Chvíli to vypadalo, že se Milion chvilek pro demokracii bude držet ve svém specifickém, originálním koridoru vzdoru proti oligarchickému premiérovi s jeho střety zájmů. Ale jako by se začala uplatňovat nějaká gravitační síla, která přitahuje vývoj do jednou vytčených kolejí, jako magnet srovná do jednoho směru kovové piliny. Pořadatelé musí pozvat ekologického aktivistu, musí pozvat Jaroslava Hutku. A když se při poslední, tentokrát virtuální akci Milionu chvilek objevila i Monika Pajerová, máme konečně jistotu, že zase všichni účinkují v obnovené premiéře dramatu Děkujeme, odejděte, které se zřejmě nikdy neokouká.
A protože zřejmě těch restartů nebylo dost, od Milionu chvilek se odštěpila jedna z jeho zakladatelských osobností, která si vedle občanského hnutí chce vyzkoušet i politickou stranu. „Nejde nám o jedny volby, ale dlouhodobou změnu politiky. Bez kmotrů. Kde práva platí pro všechny. Která se nedělí na mocné a bezmocné,“ čteme na její webové stránce. Který se píše rok? 2010? 2013? Zřejmě je stále rok nula. Na webu se totiž dočteme, o čem všem budou moci příznivci rozhodnout „poprvé v historii“, a jsou to věci jako přímá volba kandidátů. Pod tím následují fotografie „našich lidí“, u každého z nich s označením, na co je „expert“. Jen velmi staří lidé si zřejmě vzpomenou, že přesně takhle se prezentovala strana Věci veřejné. Lze jen doufat, že by na to Mikuláš Minář neřekl, že on to myslí upřímně.
Vlastně se tu objevily za poslední léta jen dva politické příběhy, které nejsou pouhými projevy pavlovovských reflexů vypěstovaných ve starších hvězdných hodinách aktivistů: Babiš a Piráti. Babiš nedokázal splnit, co sliboval, jak dosvědčuje jeho průběžná výměna voličských skupin. Až zničí všechny koaliční partnery, odejde. Piráti jsou úspěšní, ale nejsou pro každého.
Jinak se opravdu nezměnilo mnoho, snad až na narcismus některých mladších protagonistů. „JDU DO TOHO! Protože je to třeba. Protože se mnou půjdou stovky a tisíce dalších. Protože chci.“ – tak zdůvodnil Mikuláš Minář vznik svého projektu. Když prezidentský kandidát Marek Hilšer v roce 2018 zval voliče k urnám, činil tak slovy: „Otevřeme cestu nám – novým a mladým politikům!“ Zde se myslím projevují výsledky modernějších pedagogických myšlenek, pod jejichž vlivem tito mladší lidé vystudovali. Dříve nepatřilo k dobrému tónu takové opojení sebou samým veřejně vystavovat. Ale výchova, v níž je kladen důraz na „self-esteem“ a žák je chválen za cokoliv, co řekne, zřejmě nesou své plody.
Myšlenka, že současnost jen převážně dekadentně opakuje staré myšlenkové podněty, pochází od amerického komentátora Rosse Douthata. Americká kultura mu pochopitelně svým delším nepřerušeným demokratickým vývojem skýtá mnohem bohatší materiál. A je pozoruhodné, jak i tam, anebo právě tam uniká širší pozornosti, že boje, jež dnes vzbuzují takové vzrušení, mají své předobrazy nebo i série předobrazů v minulosti.
Americky spisovatel Tom Wolfe (zemřel v roce 2018) zaujímal výjimečné, dnes obtížně představitelné postavení. Byl součástí revolučního kvasu šedesátých let jako jeden z protagonistů tzv. nové žurnalistiky, jeho knihy byly často veleúspěšné, některé byly i zfilmované – Správná posádka (The Right Stuff; o prvních amerických kosmonautech), Ohňostroj marnosti. Byl v zásadě respektován jako součást literárního mainstreamu – přestože byl politický konzervativec. S úspěchem je zkrátka těžké se přít.
V roce 1969 vydal Wolfe reportáž Radical Chic, asi první svůj kousek, který vzbudil výraznou politickou kontroverzi. Je to literárně pojatá reportáž z party, kterou uspořádal slavný dirigent Leonard Bernstein pro Černé pantery. Je pozoruhodná tím, jak v ní najdeme všechno to, čím je americká společnost zmítána letošní rok – někdy v zárodečné podobě, někdy zcela naplno.
Černí panteři jakožto radikální, separatistická, teroristická černošská organizace dnes neexistují. Proměnou prošla i ta high society, která se v Bernsteinově bytě na newyorské Páté Avenue sešla. Umělci, šéfredaktoři, televizní moderátoři, galeristé a celebrity, což byl typ lidí, kteří se u Bernsteina sešli, dnes nemají na finančním žebříčku to postavení, jaké tehdy měli. Jejich velké byty na Manhattanu obsadili hlavně bankéři, kteří mají trochu jiné zájmy. Stejně jako investoři v Silicon Valley, další nová movitá vrstva.
Ale zato se vrstva aspirující na stejný vkus a názory jako Bernstein s přáteli nesmírně rozrostla. Tvoří, módně řečeno, vzdělaný prekariát. To jsou dnes lidé, kteří vynucují novou ortodoxii na sociálních sítích a v redakcích – do poslední chvíle předtím, než jejich publikace padne za oběť internetové revoluci.
Nemají ten delikátní problém, jaký musel řešit Bernstein – jak pozvat domů černochy, když máte služebnictvo? Protože to bylo samozřejmě tradičně černošské. Bernsteinovo řešení – pořídit si latinskoamerické služebnictvo – by dnes neobstálo. Ale ten tanec mezi vejci v pozměněné podobě panuje i dnes, když různé instituce deklarují potřebu co nejvíce se otevřít Afroameričanům a dalším menšinám, zatímco ti nejúspěšnější a nejbohatší jsou jaksi stále převážně bílí. Aktuální choulostivý problém zní spíš, jak šikovně diskriminovat Asiaty při přijímání na špičkové univerzity – protože kdyby je nediskriminovali, tak se tam pomalu žádný běloch nedostane – a přitom být stále spolubojovníkem rasových menšin.
Manhattanské byty s luxusní vyhlídkou nahradily sociální sítě. Na nich se dnes celebrity skládají na kauce pro zadržené rabovače, tak jako se tehdy u Bernsteina tehdejší celebrity skládaly na advokáty pro trestně stíhané Pantery.
Co přežívá, je kult radikálních černochů. Ten není jen ideologický, ale vlastně spíš estetický až erotický. „Nikdy jsem žádného Pantera nepotkala – je to pro mě poprvé!“ uvádí Wolfe výrok jedné z účastnic, citovaný v New York Times. A popisuje pocity zúčastněných:
„Bože, jak to ti Panteři ale dokážou dát dohromady, ty vypasované kalhoty, ty těsné černé roláky, ty kožené kabáty, kubánské tmavé brýle, afro na hlavě. (…) To nejsou černoši z hnutí za občanská práva v o tři čísla velkých šedých oblecích na nekonečných banketech Urban League v hotelových sálech, kde se u stolů snaží usazovat černochy a bělochy na střídačku vedle sebe, jako by navlékali barevné indiánské korálky… To jsou skuteční muži!“
I tato emoce během desetiletí zmasověla a černošští gangsta rappeři jsou dnes pro část veřejnosti vzrušujícím estetickým ideálem bez ohledu na jejich trestní rejstříky.
Dnes američtí socialisté tvrdí, že jim jde jen o zdravotnictví jako v Dánsku a Antifa nejenže vlastně neexistuje, ale rozhodně to není ideologicky radikální organizace. Tak i tehdy:
„Když vstal Ray ,Masai‘ Hewitt, ministr školství a člen ústředního výboru Černých panterů, a začal mluvit, vzrušení se rychle stupňovalo. Hewitt byl zanícený, silný mladý muž a neměl náladu na diplomatické hrátky. Někteří z vás ještě mají určitou slabost pro establishment, prohlásil, ale my ne. Chceme ho vidět zhynout. Jsme maoističtí revolucionáři a nemáme jinou možnost než bojovat až do konce. Takhle Masai Hewitt nakládal asi třicet minut. Tu a tam se zmínil o ,tom zkurvysynovi Nixonovi‘ a o tom, že boj nebude jednoduchý, a pokud budou hořet budovy a dojde k dalšímu násilí, bude to jen součást boje, který mocenská struktura utlačovaným menšinám vnutila.“
To některé přítomné mírně znepokojilo. „Je to úžasný člověk, ale co když nějaký trouba vezme ty řeči o zapalování budov vážně?“ cituje Wolfe jeden hlas. A je to přesná parafráze toho, co postřehl letos Ross Douthat, když napsal, že pokud se dnes někdo v Americe uchyluje k politickému násilí, není to žádný ideologický předvoj, ale troubové, kteří nepochopili, že ta revoluční rétorika je jenom jako.
Občas si lze dnes všimnout, že jak nápadně často se tam, kde se vyskytuje socialismus, vzápětí objevuje antisemitismus. Opět nic nového pod sluncem. Už u Bernsteina se rozhovořil „polní maršál“ Černých panterů Don Cox o jejich finanční situaci:
„Jediné peníze, které máme, je to, co dostáváme od obchodníků v černé komunitě, když je požádáme o příspěvky, a ty by dávat měli, protože jsou vykořisťovateli černé komunity.“
Wolfe reprodukuje zděšení přítomných právníků Panterů:
„A kurva. Proč se sakra Cox do tohodle pouští? (…) Proboha, Coxi, neotvírej tuhle konzervu s červy. I mezi těmihle polstrovanými lebkami jsou lidi, kterým dojde, kdo přesně ti obchodníci jsou, požádáni o příspěvky, a zatím jsme se téhle záležitosti dokázali celý večer vyhnout…“
Samozřejmě že šlo o Židy. Tehdy – v pozdějších letech se rasová agrese přesunula třeba na Korejce, kteří židovské obchodníky v černošských čtvrtích nahradili. Antisemitismus zůstal – pro ty vzdělanější motivovaný solidaritou s Palestinci, ale pro ty přímočařejší tu byly klasické antisemitské figury. Známý černošský vůdce Louis Farrakhan v roce 2018 označil Židy za termity.
Na poněkud komickou paralelu narazíme i v případě médií. „Radikální šik“ (Wolfeho termín se stal součástí jazyka) měl své zastánce v intelektuálních publikacích. I tady historie nabízí půvabné paralely. Zatímco v roce 1967 časopis The New York Review of Books vyjádřil svou solidaritu s černošskými protesty v roce 1997 obálkou se schématem výroby Molotovova koktejlu, dnes si stále můžete koupit jako plakát obálku avantgardního levicového časopisu Jacobin z roku 2012 s gilotinou – stylizovanou ve stylu návodů Ikea.
Na poněkud komickou paralelu narazíme i v případě médií. Tak jako dnes, i tehdy byl deník New York Times, hlavní orgán establishmentu, zmítán vnitřními rozpory. O Bernsteinově soiré nejprve přinesl společenské zpravodajství, jež se v obdivu místy až blížilo hranicím ironie, ale nepřekročilo je. V následujících dnech ale přineslo odsuzující redakční komentář. Bernstein se právem cítil uražen – nebyla to úplně první party pro Černé Pantery, kterou příslušníci newyorské smetánky uspořádali, a ty předchozí tak negativní ohlas neměly. Dokonce ho pak na jednom představení vypískalo publikum! Nadával na ten šosácký, nevzdělaný dav úplně jako dnešní liberálové na Trumpa volící „bílou dělnickou třídu“.
A to bylo před celými padesáti lety. Dočkáme se i my toho, že všechno staré bude jednou zase nové?
00:01
