Němci zabili na 200 tisíc civilistů. Z Varšavy zbyly jen trosky

POVSTÁNÍ VESKRZE POLSKÉ

Němci zabili na 200 tisíc civilistů. Z Varšavy zbyly jen trosky
Když Němci v lednu 1945 konečně Varšavu opustili, zbývaly z ní jen trosky. Foto: Polský Ústav národní paměti (IPN)
3
Svět

Karol Nawrocki

Dne 1. srpna roku 1944 se Varšavané pustili do posledního boje proti německé nacistické totalitě. Bojovali za vše, co jim tanky Rudé armády postupující z východu nemohly přinést – za svobodu, demokracii a za právo rozhodovat o svém vlastním osudu.

Na první pohled je to klasická svatba. Kněz předčítá slova manželského slibu. Nevěsta a ženich je soustředěně opakují a vymění si prstýnky. Nechybí novomanželský polibek, květiny ani blahopřání od hostů, kteří se zde v hojném počtu shromáždili. Jsou tu fotografové, a dokonce i filmový štáb. Svatební obřad, který se konal 13. srpna 1944 ve Varšavě, je ovšem něčím mimořádný. Ženich – dvaadvacetiletý Bolesław Biega – je ve vojenské uniformě a ruku má v závěsu.

Svatební obřad, který se konal 13. srpna 1944 ve Varšavě, je něčím mimořádný.
Svatební obřad, který se konal 13. srpna 1944 ve Varšavě, je něčím mimořádný. Foto: Eugeniusz Lokajski

Je to následek zranění, která utrpěl o několik dní dříve, kdy se účastnil bojů o hlavní poštu. Nevěsta – dvacetiletá Alicja Treutlerová – na sobě má místo bílých šatů vypůjčenou halenku a na rukávu pásku s červeným křížem. Je to znamení toho, že působí jako zdravotní sestra. Svatba se koná v improvizovaných podmínkách a o líbánkách si mohou novomanželé nechat zdát. Všude kolem je slyšet výstřely a exploze bomb. Druhý týden Varšavského povstání se pozvolna chýlí ke konci.

Pět let teroru

Ostřelování, bombardování, ničení – to vše obyvatelé tohoto města zažili už o pět let dříve. Dne 1. září 1939 zaútočilo nacistické Německo na Polsko a tím začala druhá světová válka. Když o několik dní později udeřila od východu Rudá armáda, byl osud pětatřicetimilionové země zpečetěn. Varšava se přesto statečně bránila dál. Teprve po měsíci bojů s wehrmachtem kapitulovala. Následovala dlouhá a krvavá nacistická okupace, jež znamenala pro Židy peklo v ghettu a vyhlazení v plynových komorách, pro Poláky pronásledování, veřejné i tajné popravy a deportace na nucené práce a do koncentračních táborů.

Po pěti letech teroru, jenž byl nesrovnatelně děsivější než v západní Evropě, už byla Varšava notně zpustošená. Zároveň zde však nechyběla naděje, že se vbrzku zbaví nepřátelského jha. Dosavadní okupanti, kteří byli donedávna tak brutální a povýšení, se v létě roku 1944 jevili spíše jako slabí a deprimovaní. Ve francouzské Normandii se wehrmachtu nepodařilo zastavit invazi Spojenců. Na východní frontě zase spěšně ustupoval Rudé armádě. V okupovaném Polsku dosáhlo nezávislé odbojové hnutí navzdory represím stavu nejvyšší početnosti. Zemská armáda (Armia Krajowa) – ozbrojená síla polského podzemního státu – měla v celém Polsku na 380 000 vojáků po přísaze. Jen v samotné Varšavě jich bylo několik desítek tisíc. Závažným problémem byl sice nedostatek výzbroje, tu si ovšem plánovali opatřit od Němců a díky spojeneckým shozům.

Radost v Paříži, drama ve Varšavě

V Paříži, kde 19. srpna 1944 rovněž vypuklo povstání proti Němcům, nebylo odbojové hnutí o nic silnější. Mohlo si dovolit vyslat do boje zhruba 20 tisíc špatně vyzbrojených mužů. To bylo příliš málo na to, aby v boji s wehrmachtem obstáli. Spojenci zpočátku neuvažovali o tom, že by Paříži poskytli podporu – jejich strategie předpokládala, že se městu vyhnou a budou postupovat dále na východ. V rozhodujícím okamžiku však změnili názor a vyslali na pomoc povstalcům dvě divize. To pohnulo příslovečnou miskou vah. Nacistická posádka kapitulovala už 25. srpna a její velitel rozkaz Adolfa Hitlera, aby město zničil, neuposlechl. Paříž byla svobodná. O den později na Champs-Élysées obyvatelé hlavního města provolávali slávu vítězným jednotkám. Byla mezi nimi i francouzská 2. obrněná divize generála Philippa Leclerca.

Osud Varšavy, která zahájila boj 1. srpna téhož roku, se vyvíjel tragičtěji. V prvních dnech se povstalcům sice podařilo dostat pod kontrolu velkou část města. V jimi dobytých čtvrtích se okamžitě obnovilo nezávislé Polsko – fungovaly zde civilní úřady, vysílal rozhlas či vycházely noviny. Němci si však rychle zajistili posily a začali povstání brutálně potlačovat.

V prvních dnech se povstalcům sice podařilo dostat pod kontrolu velkou část města. V jimi dobytých čtvrtích se okamžitě obnovilo nezávislé Polsko – fungovaly zde civilní úřady, vysílal rozhlas či vycházely noviny. Němci si však rychle zajistili posily a začali povstání brutálně potlačovat.
V prvních dnech se povstalcům sice podařilo dostat pod kontrolu velkou část města. V jimi dobytých čtvrtích se okamžitě obnovilo nezávislé Polsko – fungovaly zde civilní úřady, vysílal rozhlas či vycházely noviny. Němci si však rychle zajistili posily a začali povstání brutálně potlačovat. Foto: Polský Ústav národní paměti (IPN)

Ve čtvrti Wola, která leží na levém břehu Visly, vyvraždily tyto „pomocné síly“ několik desítek tisíc bezbranných civilistů včetně starých lidí, žen a dětí. K podobným zločinům – i když o trochu menšího rozsahu – došlo i v sousední Ochotě. V dalších čtvrtích narazili Němci na tuhý odpor, avšak postupovali pomalu a likvidovali jeden dům za druhým. I přes značný nepoměr sil trvaly boje celých 63 dní. Zemřelo při nich přes deset tisíc povstalců a zhruba 150 až 200 tisíc civilistů. Ty, jimž se podařilo přežít, následně okupanti vyhnali z města. Budovy, které přetrvaly, nacisté úmyslně zapalovali a vyhazovali do povětří ještě dlouho poté, co povstání kapitulovalo. Když Němci v lednu 1945 konečně Varšavu opustili, zbývaly z ní jen trosky.

Když Němci v lednu 1945 konečně Varšavu opustili, zbývaly z ní jen trosky.
Když Němci v lednu 1945 konečně Varšavu opustili, zbývaly z ní jen trosky. Foto: Polský Ústav národní paměti (IPN)

Na rozdíl od Paříže se polskému hlavnímu městu nedostalo žádné reálné pomoci. Rudá armáda mu ji neposkytla, přestože se v době povstání nacházela pouhých několik set metrů od Varšavy – na opačném břehu řeky Visly. Josif Stalin, který se o pět let dříve spojil s Hitlerem, nyní opět využil příležitosti k tomu, aby prostřednictvím Němců zlikvidoval polské nezávislé elity. V rozhodujících týdnech povstání dokonce nedovolil, aby spojenecká letadla se zásobami pro Varšavu, startující z Itálie, mohla přistávat na sovětských letištích. Porážka povstání přišla Stalinovi vhod – pomohla mu dopředu zlomit potencionální odboj a podmanit si Polsko.

Zatímco francouzský generál Leclerc defiloval na Elysejských polích, jeho polský protějšek Stanisław Maczek měl právě za sebou slavné dny, kdy se účastnil vítězné bitvy u Falaise. Později se svou 1. obrněnou divizí osvobozoval Belgii a Nizozemsko a své bojové nasazená zakončil dobytím Wilhelmshavenu, který byl důležitou námořní základnou nacistického Německa. Slavnostní přehlídky v osvobozeném hlavním městě své země se však zúčastnil nemohl. V Polsku totiž převzali moc komunisté, které sem Sověti dosadili násilím – a ti zbavili Maczka občanství. Tento zasloužilý generál tak umírá po letech ve Velké Británii, předtím se mnoho let musí živit jako číšník nebo dělník.

Boj o paměť

Nebyl zdaleka jediný, kdo se po válce rozhodl pro emigraci. Rovněž mladí povstalci, kteří 13. srpna 1944 uzavřeli v bojující Varšavě sňatek, pro sebe v zotročené zemi neviděli budoucnost. Vycestovali do Spojených států. „Rozhodli jsme se, že do země okupované Sověty se vracet nechceme,“ vysvětloval po letech Bolesław Biega. V „lidovém“ Polsku totiž státní moc varšavským povstalcům nedůvěřovala a ti museli čelit pronásledování, a leckdy dokonce brutálním vyšetřovacím metodám. Byli lživě obviňováni, mimo jiné i z kolaborace s Němci, což byly pro lidi, kteří nasazovali své životy během bojů za nezávislou vlast, obzvláště bolestné pomluvy. Památka Varšavského povstání se dlouho potlačovala a zkreslovala. Přetrvávala však v rodinách a v nezávislých opozičních kruzích.

Po pádu komunistického režimu se varšavským povstalcům konečně dostalo patřičného uznání. Moderně koncipované Muzeum Varšavského povstání, otevřené v polském hlavním městě roku 2004, dodnes silně působí i na zahraniční návštěvníky. Cizinci, kteří přicestují do Polska, mohou každý rok zažít, jak 1. srpna v 17 hodin – tedy přesně ve chvíli, kdy povstání vypuklo – řidiči i chodci na minutu zastaví, aby za zvuku sirén vzdali hold hrdinným povstalcům. A děje se to nejen ve Varšavě, ale i v dalších městech. Památka Varšavského povstání totiž už dlouho intenzivně působí po celém Polsku. Snad je tomu tak proto, že toto povstání bylo kvintesencí osudu národa, který – jak prohlásil papež Jan Pavel II. – „v hrůzných bojích druhé světové války nešetřil obětmi, aby stvrdil své právo samostatně existovat a rozhodovat o sobě ve své vlastní zemi. Varšavské povstání bylo krajním projevem této vůle.“

Autor je historik, od roku 2021 vede polský Ústav národní paměti (IPN). Článek vychází ve spolupráci s revue Wszystko Co Najważniejsze.