Assange v proměnách času. Svět se postavil z nohou na hlavu

Když byl před pár týdny zatčen Julian Assange, komentoval to pirátský poslanec Mikuláš Ferjenčík na Twitteru slovy: „Assange, za mě člověk, co si zaslouží respekt. Velká většina jeho ,leaků‘ podle mě byla ve veřejném zájmu. Že má svý mouchy, je bez debat.“ Ta slova mi připomněla jednu z nejvýmluvnějších vět českého stalinismu, a to charakteristiku Miroslava Picha-Tůmy, partyzána, estébáka a vraha. Jeden jeho soudruh o něm řekl: „Byl docela dobrý chlap, až na to, že koho udeřil, ten to většinou nepřežil – a rány rozdával rád.“ Je tu jistá sémantická příbuznost. Tentýž bezděčný understatement někoho, kdo si vůbec nedokáže představit, jak jeho výrok zní vně, jak se dnes říká, jeho ideologické bubliny.

Tak jako se katedrála svatého Víta začala budovat sto let poté, kdy byla pařížská Notre-Dame dostavěná a v Itálii se rozjížděla renesance, i dnes k nám přicházejí módní vlny s jistým zpožděním. Ale pravda je, že převládající západní pohled na Assange prošel za poslední desetiletí proměnami tak závratnými, že lepší ilustraci toho, jak se svět postavil z nohou na hlavu, bychom těžko hledali.

V roce 2010 byl Assange jedním z hvězdných řečníků na akci jménem Oslo Freedom Forum. O rok dříve tam mluvil Václav Havel, spolu s Assangem tam byl třeba Lech Walesa, bývalý estonský premiér Mart Laar, v dalších letech třeba různí kubánští nebo venezuelští disidenti. Kdyby nezačalo Oslo Freedom Forum udělovat Cenu Václava Havla až o rok později, možná ji mohl Assange dostat. V té době už byl dost známý, i když jeho nejhvězdnější hodina měla teprve přijít. To když na podzim zveřejnil tisíce interních telegramů americké diplomacie a vojenské operace v Iráku.

Americké impérium, byť s obdivovaným prezidentem Obamou v čele, bylo pro mnoho progresivních lidí největším nebezpečím pro svět. Odhalit jeho tajemství znamenalo odhalit jeho pravou podstatu a prospět světu. Tento názor převládal natolik, že se s Assangeovými WikiLeaks spojily v novinářském partnerství tak slovutné instituce jako The New York Times, The Guardian, El Pais, Le Monde a Der Spiegel. Kritizovala ho naopak pravice. Známý pravicový mediální bijec Sean Hannity na Fox News vytýkal Obamově administrativě, že je na Assange měkká. Měla by ho prý prohlásit za teroristu.

Assangeovy „mouchy“, jak je označuje Ferjenčík, ale vedly k tomu, že byl ve Švédsku obviněn dvěma ženami ze sexuálního násilí. Trestnímu řízení se ovšem nehodlal podrobit, což postavilo členy jeho kultu do krkolomné pozice – byli nuceni s vážnou tváří tvrdit, že za obviněním ve Švédsku, této humanitární supervelmoci, stojí temné síly, jež chtějí dosáhnout jeho vydání do USA. Bylo to kuriózní už tehdy a jako dvojnásobně kuriózní se to jeví dnes, v éře #MeToo. A tak se v roce 2012, když se schylovalo k tomu, že bude z Británie, kde žil, vydán do Švédska, se Assange uchýlil na velvyslanectví Ekvádoru, který mu udělil azyl.

Nehrál proto viditelnou centrální roli v dalším majstrštyku WikiLeaks o rok později, jímž byla odhalení Edwarda Snowdena. Ten pracoval jako externí ajťák pro americkou NSA, agenturu, jež má na starosti odposlechy. Na jaře 2013 ukradl možná až jeden a půl miliónu souborů, s nimiž uprchl do Hongkongu a odtamtud za nejasných okolností do Moskvy, kde získal azyl. Ze svého úlovku předal část dokumentů aktivistům WikiLeaks. Tvrdil, že je všechny pečlivě prohlédl, aby nebylo prozrazeno nic, co slouží legitimním rozvědným účelům. Což však zjevně nebyla pravda už kvůli samotnému množství – Snowden a jeho partneři připouštějí, že jim předal desítky tisíc souborů, ale kolik jich skutečně bylo, nikdo neví, stejně jako to, kolik jich mají Rusové a Číňané. A později spojenci WikiLeaks zveřejnili dokumenty, jež s ochranou soukromí, o niž prý Snowdenovi šlo, vůbec nesouvisely.

Dnes můžeme vidět, že tehdejší mediální tanec nad Snowdenovými odhaleními byl jakousi generálkou na pozdější zešílení amerických médií ve věci Trumpovy údajné konspirace s Ruskem. Washington Post musel své nejsenzačnější zprávy, jako například že NSA může číst v reálném čase e-maily každého Američana, nenápadně opravovat. Převládající společenský tón byl ovšem takový, že dokumentární film Citizenfour, který o Snowdenovi natočila aktivistka WikiLeaks Laura Poitrasová, dostal Oscara. Hraný film Olivera Stonea Snowden s Josephem Gordon-Lewwittem byl už ale v roce 2016 propadák. Ve Stoneově filmografii mu předchází dokument o Hugovi Chávezovi Mi amigo Hugo a následuje po něm televizní seriál rozhovorů s Vladimirem Putinem. Je na tom hezky vidět, jak se názory na Snowdena a potažmo WikiLeaks ve společnosti posouvaly. Hlasy tvrdící, že Snowden je nástroj ruské rozvědky, se ozývaly už i v mainstreamovém tisku.

Pak přišla americká prezidentská kampaň, nástup Donalda Trumpa a s ním panika kolem ruské dezinformační kampaně. A byly to WikiLeaks, kdo zveřejnil hacknuté e-maily kampaně Hillary Clintonové. Zároveň s tím, jak se objevilo podezření, že zprostředkovatelem byla ruská rozvědka, si najednou získaly WikiLeaks v Americe nové příznivce. „Prosím vás, WikiLeaks, jestli máte ještě nějaké Hillaryiny e-maily, zveřejněte je,“ vyzval Donald Trump veřejně na mítinku. Sean Hannity, který chtěl kdysi prohlásit Assange za teroristu, s ním teď vedl interview přes Skype a říkal, že mu vždycky věřil.

Muellerova zpráva podrobně popsala, jak WikiLeaks získaly hacknuté materiály od ruské rozvědky GRU (zkontaktovala je přes sociální sítě prostřednictvím svých digitálních person DCLeaks a Guccifer 2.0; nebylo to tedy tak, že by jim je důstojník GRU přímo přinesl).

Assange sám i celé hackerské hnutí měli pro Rusko už dlouho slabost. Ale teď to bylo obnažené tak, že to nikdo nemohl přehlédnout. Zatímco kyberaktivistická subkultura léta strašila představou o tom, čeho všeho je schopen americký sledovací a odposlouchávací aparát, byla to ruská rozvědka, která předvedla plné možnosti digitálního zasahování do politiky v praxi. A ještě šířeji – zatímco kyberaktivisté vštěpovali světu strach z moci, kterou má americký stát prostřednictvím šmírování nad lidským soukromím, ukázalo se, že existuje něco horšího – moc privátních firem nad lidským soukromím. Že zatímco generace mladých byly kulturou vychovávány v tom, že jejich soukromí ohrožují bezvýrazní autoritářští byrokraté sedící za monitory kdesi v hlubinách Pentagonu, jejich soukromí daleko účinněji kolonizovali mladí techrevolucionáři v džínech a mikinách, kteří chtěli jen propojit svět. To po jejich sítích se jak po másle šířily manipulace, na jaké by se obávaný národněbezpečnostní aparát USA nikdy nezmohl.

Julian Assange ovšem zůstává celá ta léta stejný. Kdo chtěl, mohl si všimnout už toho, že v roce 2012 založil na dálku v Austrálii stranu WikiLeaks Party. Zatímco všichni očekávali, že strana, jež neměla šanci uspět, podpoří tamní stranu zelených, Assange se překvapivě spojil s koalicí extrémně pravicových stran. Prý „administrativní chyba“. A kdyby to, co dnes na sociálních sítích vypouštějí do světa WikiLeaks, šířil kdokoli jiný, dostal by nálepku alt-right. Dnes jejich transparentnost vypadá tak, že když The Economist napíše kritickou story o Putinovi, připomenou k tomu, že časopis ovládají Rothschildové.

Mezitím v Ekvádoru nastoupil nový prezident, který ač se paradoxně jmenuje křestním jménem Lenín, má pro transparentního aktivistu menší pochopení než jeho předchůdce. Zvlášť poté, co zjistil, že jeho tajná služba utratila za ochranu a monitorování hosta pět milionů dolarů. Nejdříve mu loni na jaře na ambasádě vypnuli internet, prý dokud po sobě nezačne uklízet, ale asi hlavně proto, že se veřejně vkládal do záležitostí jako katalánský separatismus, z čehož ekvádorská diplomacie neměla radost. Letos 11. dubna mu pak zrušili azyl a vydali ho britské policii. Ta ho vsadila do vazby. Ne za žádný boj za transparentnost a svobodu projevu, ale protože Assange byl před svým azylem na svobodě na kauci, jejíž podmínky tak porušil. Soudce ho nazval „narcisistou neschopným dohlédnout za své sobecké zájmy“. Konečně tak zazněla z oficiálních úst charakteristika, jakou v obměnách vyslovovali mnozí z těch, kteří Assange znali nejlépe – někdejší spolupracovníci, se kterými se rozešel. Nebylo jich za ta léta málo.

Téměř paralelně s tím Spojené státy zveřejnily své trestní stíhání Assange. Nikoli za zveřejnění utajovaných informací, ale za to, že pomohl zdroji svého nejslavnějšího úlovku Bradleymu Manningovi (nyní Chelsea Manningové) prolomit přístupové heslo k počítačové síti Pentagonu. Neznamená to nutně, že se naplní Assangeova noční můra vydání do USA. O extradici bude teprve britský soud rozhodovat. Není jisté ani to, jestli ho vydá, ani to, zda nedá přednost Švédsku, pokud to svou žádost o Assangeovo vydání obnoví.

A nebude se rozhodovat hned, protože na Prvního máje byl odsouzen na necelý rok do vězení za porušení podmínek kauce.

Ve stejné době, kdy Mikuláš Ferjenčík tweetoval své ocenění vězněného aktivisty, za oceánem Sean Hannity pro jistotu všechny své tweety o Assangeovi smazal.