Myslí to Vít Rakušan s konvojem NATO vážně?
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
ČESKÉ REAKCE NA ZATYKAČ ICC
V případě mezinárodních zatykačů koná státní zastupitelství a policie, nejde o politické rozhodnutí. Mluvčí ministerstva zahraničí Daniel Drake to napsal ČTK v ...
Mírová mise Severoatlantické aliance na Ukrajinu – o tomto na první poslech zjevném protimluvu by podle významných členů české vlády měla Aliance jednat na svém summitu v Bruselu už tento čtvrtek. Severoatlantická aliance je vojenské uskupení. Záměrem polského vicepremiéra Jarosława Kaczyńského, který tuto myšlenku po památné návštěvě Středoevropanů u prezidenta Volodymyra Zelenského minulý týden v Kyjevě jako první vyslovil, je zřejmě eskalovat konflikt s Ruskem.
Kaczyński není válečný štváč, který by počítal s tím, že konvoj NATO na Ukrajině rovná se válka NATO proti Rusku. Zřejmě kalkuluje s tím, že takový konflikt by si Vladimir Putin dvakrát rozmyslel a že by radši z Ukrajiny začal couvat. Snad je to i pravděpodobné, současně ovšem platí, co britský expert Anatol Lieven jednoduše, výstižně formuloval už v květnu 2014: „Pro Rusko je Ukrajina mnohem důležitější než pro nás.“ (Stále vysoce zajímavá přednáška zde.) Takže nikdo neví, jaká by skutečně ruská reakce byla. Zahájení války z 24. února je ostatně důkazem dávného Lievenova postřehu.
V tom případě jsou úvahy o jakémkoli – mírovém, válečném, policejním, požárnickém, mysliveckém – konvoji NATO do země, na niž Rusko už kvůli hypotetické vyhlídce jejího členství v Alianci útočí, zahráváním s válkou. Ať to Vít Rakušan, který včera o myšlence konvoje souhlasně mluvil v Partii Primy, řekne jasně. Může to upřesnit, řekněme ve smyslu: O něco vyšší riziko války Západu s Ruskem za pomoc slabší Ukrajině stojí. Bylo by to vyhraněné politické stanovisko, od politiků se očekává, že odvážná stanoviska i přes faktor nejistoty, s níž v reálném čase rozhodují, zaujímají.
Ale v hlubším slova smyslu to asi takto riskantně a současně poctivě myšleno není. Nejpravděpodobnější se teď zdá, že výbušnou myšlenku konvoje na Ukrajinu na summitu NATO ve čtvrtek politicky zablokuje někdo ze silnějších hráčů. I nadále zůstává nepravděpodobné, že by takto až na hranu chtěl jít americký prezident Joe Biden, jakkoli v americké politice i veřejnosti touha po vabanku ve prospěch Ukrajiny sílí (minulý týden byla válku kvůli Zelenskému ochotna riskovat třetina Američanů). A téměř můžeme vyloučit, že by s polským návrhem souhlasili klíčoví spojenci USA v Evropě, v první řadě Německo. Kancléř Olaf Scholz den po Kaczyńského balonku výslovně uvedl, že je nutné „jasně, srozumitelně říci, že NATO do této války vojensky nezasáhne“. I kdyby vojáci Aliance na Ukrajinu „jen“ doprovázeli zásilky zbraní, je to z definice vojenský zásah ne jednotlivých západních zemí, ale NATO, značky, na niž je Putin alergický.
Na webu Aliance čteme: „Všechny členské země jsou zastoupeny v Severoatlantické radě, kde se rozhoduje konsenzem.“ Tedy jednohlasně.
Není tato zásada jednohlasnosti důvodem dnes návrhy z východního křídla Aliance – Varšavy či Prahy – nechat znít a odeznít? Není, pokud ukrajinskému prezidentovi zabraňují v realističtějším pohledu. Jestli má Zelenskyj realistický pohled na svou situaci, nevíme a ani nemůžeme vědět. Nikdo z nás teď ani netuší, co realistický pohled je, to se ukáže až zpětně. Co je nepopiratelné, je Zelenského zoufalá situace.
Na jednu stranu asi před deseti dny začal veřejně přiznávat, že na členství v NATO jeho země nedosáhne. Fareedu Zakariovi na (americké) CNN teď o víkendu líčil, jak osobně vyzval své protějšky na Západě, aby mu „přímo řekly, zda nás vezmou do NATO během jednoho roku, dvou, anebo pěti let. (...) Odpověď byla jasná – nebudete členem NATO, ale veřejně pro vás dveře budou otevřené“.
Na stranu druhou Zelenského závěr, že pokud pokusy o jednání přímo s Putinem, která si přeje, selžou, „bude to znamenat třetí světovou válku“, člověka také neuklidňují. Jít až na doraz kvůli Ukrajině je na západ od ní málokdo ochoten. Pokud v dohledné době vojenské tažení Ruska nebo ruské zázemí i pod dojmem takového blufování, jaké teď předvádí Varšava a k jakému se nadechuje Praha, nezkolabují, rozšíří se smutný příběh „Jak jsme v Ukrajincích budili falešné iluze“ o další malou kapitolu.