Česko si hned po roce 1989 zadělalo na velkou bytovou krizi

Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jedním ze zpovídaných je i architekt Miroslav Šik. Přinášíme ukázku z textu, který bude k dostání ve vybraných trafikách od 25. června. Objednat on-line si jej můžete už nyní ZDE.

Jaký je únosný podíl nákladů na bydlení v rodinném rozpočtu? 

Asi to bude těch 35 až 40 procent, které za to vydává ta střední vrstva.

Když se srovnává, kolik lidí žije ve vlastních bytech, právě ve Švýcarsku je jich proti jiným podobně bohatým, především anglosaským zemím velmi málo. Je to dáno právě tou oblibou družstevního bydlení?

Na to jsou dvě odpovědi. Toto vysvětlení platí pro tu bohatší polovinu společnosti. Můžou si dovolit vybírat, jaký byt si najmou, a nemusí přitom utápět obrovské sumy peněz do nákupu vlastních nemovitostí. Bohatší lidé ve Švýcarsku nemají bytostnou touhu mít své byty v soukromém vlastnictví. Nemají strach. Švýcarsko je dlouhodobě stabilní společnost, kde se vymáhají pravidla. Pro tu chudší polovinu společnosti zase platí, že právě v těch družstvech dokážou i při bytových krizích sehnat dostupné bydlení. Své děti často do družstva zapíšou už v jejich čtrnácti či patnácti letech. A když pak dítě někdy ve čtyřiadvaceti dostuduje a chce zakládat rodinu, tak je mu často už nabídnut nový družstevní byt.

Proč se nic takového neresuscitovalo po roce 1989 tady?

Dnes by tento systém už nikde organicky nevznikl. Zrodil se v revolučních dobách, kdy ta vzdělanější část dělnické vrstvy na sebe byla hrdá. Lidé se mezi sebou bez zásahu státu solidarizovali. Byli ochotni si na ty byty v družstvech odkládat peníze. Nebyly to zdaleka jen levičácké projekty. V Curychu bylo hodně křesťansky orientovaných družstev. Církve sehrávaly při starosti o bydlení důležitou roli. Dnes ve společnosti takovou přirozenou důvěru a solidaritu nemáte. Dnes je něco takového nepředstavitelné. Ve Švýcarsku dodnes právě díky družstvům a spolkům vlastníků velmi dobře fungují dvory a vnitrobloky v blokové zástavbě. Jsou tam krásné zahrady, parky, dětská hřiště. Podívejte se, jak ty dvory a vnitrobloky vypadají v Praze. Vždyť by z nich také mohly být krásné zahrady. Jen by se lidé potřebovali domluvit. Kolik takových krásných vnitrobloků v Praze vidíte? Je to obrovská škoda a promarněná příležitost. Lidé by s malým úsilím mohli bydlet mnohem kvalitněji. V Česku se hned po roce 1989 začalo zadělávat na velkou bytovou krizi, kterou teď především v Praze zažíváme.

Čím se na ni zadělalo?

Městské části začaly ve velkém, často za velmi levné peníze privatizovat byty. Nikoli těm, kdo nabídli nejvíc, ani těm, kdo měli nižší příjmy a na komerční bydlení by těžko dosáhli. Prodávaly je těm, kteří v nich prostě po roce 1989 bydleli. Strašně dlouho se také udržovala regulace nájmů. Ta byla také hrozně nespravedlivá. Bez ohledu na příjem a sociální status chránila jen lidi, kteří prostě v té chvíli v těch bytech zrovna žili.                    

Celý text vyjde ve speciálu 30 rozhovorů, který bude ve volném prodeji k dostání od 25. června za 99 korun, při pořízení v předprodeji zaplatíte jen 89 korun. Speciál si můžete objednat ZDE.