Dýchání a nesmyslnost používání roušky

Jsem lékař celostní medicíny s více než čtyřicetiletou medicínskou praxí. Aktuální situace s nošením roušek mne nutí k určitému zamyšlení nad jejich smysluplností. V klasické medicíně platí základní poučka „primum non nocere“, tedy „především neškodit“. Bohužel se domnívám, že nyní svým pacientům daleko více škodíme, pokud je nutíme používat roušky, které mají jen velmi pochybný smysl v celém procesu uměle vytvořené a zveličené hysterie kolem možné virové nákazy.

Virové nákazy tu vždy byly, jsou a budou, ale nikdy v minulosti jim nebyla věnovaná taková pozornost a popularita jako nyní u coronaviru. Svou důležitou roli v celém procesu hraje stav naší obranyschopnosti, naší imunity. Ta je velice významně ovlivňována aktuálním emočním stavem. Pokud mám z něčeho strach, oslabuji si imunitu. Nošení roušek je určitým projevem strachu, abychom se nenakazili.

Plíce jsou orgánem, který nám umožňuje dýchání. Ale zároveň jsou důležitým orgánem vylučovacím. Co má být při výdechu z těla vyloučeno, to při použití roušky opět vdechujeme a tělo musí následně vyvíjet další detoxikační aktivity. Plíce jsou z pohledu východní medicíny základním článkem energetického systému člověka. Díky plicím jsme schopni přijímat rychlou, čistou a jemnou energii, která je okamžitě použitelná pro celé naše tělo. Proto naše tělo přežívá bez dechu pouze několik minut. Pokud používáme roušku, tento mechanismus si výrazně oslabujeme.

Z pohledu rehabilitačního lékaře pokládám správný stereotyp dýchání za to základní, co uplatňujeme při každém cvičení, každé rehabilitační léčebné proceduře. Správné cvičení musí vždy probíhat v souladu s dechem, který využíváme nejen k facilitaci, ale především k cílené relaxaci. Správným dýcháním můžeme výrazně ovlivnit negativní emoční stavy, jako je napětí, strach, stres, úzkost, hněv, smutek a řadu dalších negativních emočních projevů. V okamžiku, kdy používám roušku, je tato pozitivně zaměřená a cílená dechová aktivita výrazně oslabena. Mnoho úkonů, prováděných fyzioterapeutkami probíhá v klidu, cíleně a soustředěně na straně pacienta i terapeuta. Víme, že virová nákaza covidem 19 se šíří kapénkami. Tedy při kašlání nebo kýchání. Ale nikoliv při dýchání. Proto při provádění veškerých procedur je nesmyslné, aby byli pacienti nuceni používat roušku, která v tu chvíli nemá žádný význam, ale spíše škodí.

Dýchání má svou hlubokou symboliku. Dýchání je určitým projevem čistoty, vitality a svobody. Jak jsme byli šťastní, když jsme se po mnoha letech mohli v závěru roku 1989 svobodně nadechnout. A nyní nám je tato základní svoboda odpírána a jsme nuceni používat roušku, která je navíc symbolikou zakrývání úst. To abychom nemohli nejen svobodně dýchat, ale zároveň se ani svobodně projevovat.

To, že se budu chránit rouškou před možnou nákazou, má smysl u zdravotníků, kteří pracují s infekčními pacienty. Dále u lékařů a sester chirurgických oborů, provádějících operační výkony, což je běžná medicínská praxe zavedená po mnoho desetiletí. Tam má rouška svůj nezastupitelný význam a smysl.

Proto jsem přesvědčený, že nošení roušky má více negativních dopadů na lidské zdraví už jen tím, že ho uplatňujeme především u „rizikových“ pacientů z vyšších věkových skupin, u kterých je mnohdy fyziologické dýchání již oslabeno. Navíc starší lidé trpí řadou jiných přidružených chorob, u kterých je správné dýchání to základní a mnohdy i jediné, co mohou pro zlepšení svého zdravotního stavu vykonat.

Autor pracuje jako lékař v Rehabilitačním centru Semily.