„S Tálibánem nikdy.“ Evropa je vydíratelná přísunem Afghánců

KOMENTÁŘ

„S Tálibánem nikdy.“ Evropa je vydíratelná přísunem Afghánců
Bez akceptace Tálibánu nebudou mít evropské státy možnost deportovat nejhorší afghánské kriminálníky zpátky do jejich vlasti, a tahle možnost jim bude citelně scházet. Foto: Shutterstock
2
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Vlády západních zemí, včetně té naší, se krátce po neslavném pádu Kábulu zaklínají, že s Tálibánem se oficiálně bavit nebudou. Zejména pak, že s ním nebudou navazovat oficiální diplomatické styky, uznávat nový režim, a nedejbože jej dokonce podporovat pomocí různých rozvojových grantů, které do Afghánistánu za předchozí vlády proudily v míře velmi hojné. Po lidské stránce je to pochopitelné, vždyť po vojenském neúspěchu a poté, co naše snahy o mírovou rekonstrukci země selhaly, si potřebujeme kolektivně zachovat tvář – aspoň sami před sebou, když už se nám Čína směje a s radostí přijímá tálibánské emisary.

Problém s naší odmítavou pozicí je hlavně ten, že neodpovídá realitě. Velmi podobně se kdysi arabské státy rozhodly předstírat samy sobě, že neexistuje žádný Izrael; velmi podobně se evropské státy nechtějí podepsat pod skutečnost, že hlavním městem Izraele je Jeruzalém; velmi podobně se dodnes tváříme, že Krym je Ukrajina; velmi podobně se většina zemí na světě neodvažuje říci, že Tchaj-wan je de facto samostatnou zemí, a nikoliv součástí Číny. Některé ty fikce se dají udržet dlouho, třeba ta jeruzalémská. Izraelcům je vcelku jedno, co si o statusu svatého města myslí jiné země, a pragmaticky jim jde hlavně o dobré obchodní a politické vztahy, které jeruzalémská otázka příliš neohrožuje.

Tálibánská fikce ale brzy narazí na zásadní problém.

 

Afghánistán neprosperuje a má nedostatek téměř všeho, kromě nerostných surovin, makových polí a zejména kromě Afghánců. Těch je dost, neustále jich přibývá a obnovený emirát je schopen je vyvážet v míře více než velké, řádově větší, než je zbytkem světa vůbec poptáváno. (Carolu Racketeovou a její souputníky v tento okamžik raději nepočítejme, i když jejich vliv v EU, žel, dosud není nulový.) A i když jsou noví vládci Kábulu podle našich standardů nevzdělaní, neznamená to, že jsou hloupí. Pouhý pohled na potyčky na běloruských hranicích jim bude stačit k tomu, aby pochopili, jak unikátně je Evropa vydíratelná přísunem živých lidí.

I proto nejspíš bude mít naše „nikdy“ jen značně omezené trvání. Bez akceptace Tálibánu nebudou mít evropské státy možnost deportovat nejhorší afghánské kriminálníky zpátky do jejich vlasti a tahle možnost jim bude citelně scházet. I když „nahoře“ stále ještě panuje přesvědčení, že vznešenému principu azylového práva se musí obětovat leccos, třeba i občasné řádění nějakého jedince s dlouhým nožem a Alláhovým jménem na rtech, mnozí voliči to vidí jinak a jejich ochota tolerovat krvavé chodníky ve jménu humanismu je značně omezená. To znamená, že jednoho dne se zase do Kábulu budou muset vydat letadla s eskortami a eskortovanými, nemá-li tlak v evropském společenském kotli narůstat nad únosnou mez.

Za tuto vstřícnost si Tálibán nepochybně bude žádat ústupky – diplomatické i finanční. Jestli něco dokáže překlenout propast mezi středověkou kulturou 7. století a postmoderní Evropou dneška, je to model institucionální korupce charakterizovaný slovy „kdo čerpá, nezlobí“. Koneckonců západní imámové vysvětlují občas svým věřícím, že sociální dávky jsou formou džizje, daně, kterou nevěřící platí věrným služebníkům Alláha; dost možná se k této džizje zařadí i budoucí rozvojový program.

Je to ostuda, ale dost možná bude takový program zkorumpování Tálibánu pohanskými eury levnější než ona rekonstrukce, kterou jsme prováděli ve své vlastní režii. I takovou formu má cena za prohranou válku. Součástí prohry nejsou jenom materiální ztráty a vyhaslé životy, ale i pocit ponížení.

Není to nic příjemného, ale je dobré si ten pocit zapamatovat. Může nám někdy v budoucnu zabránit v tom, abychom se pustili do podobně pochybného projektu někde jinde.

Marian Kechlibar je autorem série knih Zapomenuté příběhy 1–4 a sbírky povídek Krvavé levandule.

Foto: Marian Kechlibar

 

×

Podobné články