Když člověk v Praze neví kudy kam, může jet na Zbraslav. Vystoupí na náměstí z městského autobusu a už je vlastně na venkově, ale úředně ještě v Praze. Je to formálně Praha 5, ale s atmosférou samostatného maloměsta vhodného pro pomalejší druh žití. Okamžitě si všimnete, že tam lidé chodí rozvážněji, automobily jsou staršího druhu a v pár obchodech, nyní samozřejmě zavřených, vymetli mouchy z výkladů naposled před finanční krizí.
V cukrárně v rohu náměstí mají kremrole a věnečky tak archaické, že z nich je cítit duch první republiky, takže hypotetický žlučníkový záchvat je tentýž, jaký by utrpěla třeba Adina Mandlová. A první, kdo by vás zachraňoval, by byl zbraslavský doktor Vladislav Vančura, který by šel právě kolem, maje v hlavě složitá a rozvětvená souvětí svých Obrazů z dějin, takže by musel dávat pozor, aby o ně nezakopl.
Ano, na Zbraslavi může mít člověk dojem, že staré dobré časy tady ještě úplně neskončily, což je samozřejmě (sebe)klam. Přispívá k tomu socha mladé ženy, údajně vítězné Čechie, která na náměstí mává na návštěvníky tak zaujatě praporem, že si ani nevšimla, že jí z bujné hrudi spadly šaty, ostatně dost vetché. Říká-li se, že socha byla odhalena (v roce 1927), tak v tomto případě doslova. Kousek dál ve městě je od téhož sochaře, Josefa F. Žáka, velmi naturalistická socha Jana Husa. Ten zase odhodlaně stojí na pěkně srovnané hranici nařezaného dřeva, což bude i tím, že naproti, co si pamatuju, se vždy prodávaly pily, nyní elektrické.
Kdysi bylo na Zbraslavi soch mnohem víc, Národní galerie tam měla sochařskou expozici, pamatuju si na všechny ty kamenné a bronzové Myslbeky a Mařatky a Štursy, kteří tam postávali v sálech a chodbách odhodlaně v řadě a budili dojem, že se dají do pohybu a projdou Zbraslaví a zastaví se až na Závisti, kde obnoví keltské opidum. Sochy však nic takového neudělaly, jednoho dne je odvezli, některé do Veletržního paláce, jiné do depozitářů, vyměnili je za sbírky asijských kuriozit, samurajských mečů a keramického nádobí z dynastie Ming, ale i ty se v roce 2009 odstěhovaly. Od té doby je na zámku Bartoňů z Dobenína v tomhle ohledu prázdno, jen park je tam otevřený pro bloumání individualistické i skupinové. Ty bloumající hlídá Myslbekův Svatý Václav v polovičních proporcích, model pro Václavák. To umožňuje bližší pohled na světcovu obuv, třmeny nebo valachovy slabiny. Dají se též pohladit kopyta.
Já to mám na Zbraslavi rád, kdysi, to bylo v 90. letech, jsem tam jezdíval snad každý týden, žil tam hned u náměstí v jednom starém domě s divokou zahradou můj velký kamarád. Byl to poloviční Holanďan, s druhou rodinnou polovinou zbraslavskou, romantik, dandy a ctitel stylu Cotton Club, nosil od šestnácti let klobouky značky Borsalino a na nohách psí dečky, měl snad největší sbírku kravat na světě a stovky senzačních jazzových desek, takže po večerech se z otevřených oken dralo kvílení free jazzu a rytmy bebopu. Charlie Parker, Thelonious Monk, Ornette Coleman a dalších géniové té omamné hudby zněli nocí k radosti občanů Zbraslavi. Svým způsobem to byla naše polemika s místní polkovou tradicí, kterou ztělesňoval zbraslavský rodák Jaromír Vejvoda, autor globálního hitu Škoda lásky. Tak jsme prožívali na Zbraslavi divoké časy, k nimž jsme trochu tím jazzem a vypitými džbány piv, které jsme si nosili na zahradu z blízkých hospod, snad taky trochu přispěli. Jo, to byly na Zbraslavi časy…
Nevím, jestli se to obecně ví, ale Zbraslav měla být téhle zemi tím, čím Francii a Paříži je – nebo spíš bylo – benediktinské opatství Saint-Denis, úložiště francouzských králů, dnes zvláštní ostrov historie v novodobém arabsko-africkém přívalu. I Zbraslav měla být posvátným jádrem země, místem, kde jsou pod duchovním dohledem světců a za stálé přímluvy šedých mnichů uložena královská těla. Tak to měl v plánu král Václav II., poslední velký Přemyslovec, jenž to místo vybral kousek od soutoku Vltavy s Berounkou, pod kopcem Havlínem, kde byl už od 12. století kostel zasvěcený sv. Havlovi čili Galovi. A tento ambiciózní a přitom neurotický (jak známo, bál se mňoukání koček a zvuku hromů) panovník, tedy Václav II., nikoli Havel, sem roku 1291 pozval mnichy cisterciáky, nejprestižnější řád doby, poskytl jim štědré prostředky a všestrannou přízeň. A oni se na oplátku stali patrony království a strážci kultu, jemuž dali i literární podobu v latinsky psané Zbraslavské kronice, díle dvou mimořádně inteligentních Němců ve službách české věci, Oty Durynského a především Petra Žitavského. Takže se tady začal budovat klášter, který dostal jméno Aula Regia čili Síň království, jemuž měl kralovat chrám Panny Marie (cisterciáci byli její obzvláštní ctitelé), jenž s délkou skoro sto metrů měl být největší sakrální stavbou v zemi. A zřejmě právě po vzoru Saint-Denis, kam byly v roce 1298 uloženy ostatky právě svatořečeného krále Ludvíka IX., se Václav II. rozhodl založit královskou tradici pohřebiště. Jeho smrt přišla rychleji, než by se nadál, Václav umírá v červnu 1305 v pouhých čtyřiatřiceti letech, jeho tělo pak po velkolepých obřadech dopluje sem, do rozestavěného chrámu, a pohřbeno je na nejčestnějším místě uprostřed kněžiště. Nad hrobem byl náhrobek, u něhož se ve výroční den otcovy smrti měla odehrát známá scéna, kdy první opat zbraslavský, Konrád z Erfurtu, domlouvá šestnáctiletému Václavu III., aby se polepšil a zanechal života hejska. Václav klopí hlavu, opat zvedá pravici, možná i hlas, Václav si asi říká, že to kázání od toho dědy musí vydržet, možná to na něj ale trochu zapůsobí, jenže už se chystá do Polska, je přece polský král, vezme to přes Olomouc, tam se jde v žáru letního dne po obědě prospat, pak se jde projít na pavlač, tam už čeká ruka vraha, pavlači se od té doby říká krvavá…
Jeho ostatky až po dvaceti letech přenese na Zbraslav sestra Eliška Přemyslovna, která se sem sama uloží 1. října 1330. Za tři roky, přesně 30. října 1333, se tady zastaví se vznešeným doprovodem její syn Karel, který matku skoro nepoznal, což samo o sobě je na psychoanalýzu. Postojí u jejího hrobu, což je tradičně interpretováno jako vyjádření vědomí odkazu slavné dynastie Přemyslovců, ke které se Karel tímto přihlásí – a zároveň nezávislosti na otci Janovi, kterému naopak tato tradice byla lhostejná. Je to dojemná chvíle, mladík se vrací do země, kterou zatím nezná, neví, co od ní může čekat, nemá tu doslova žádné známé a vlastně ani zatím domov, ani na tom Hradě se nedá bydlet. Jediné, co tu má, je ten hrob matky, na kterou si sotva pamatuje. No, máme to takové pěkné obrázky v našich dějinách…
A se Saint-Denis, abych se vrátil k té paralele, má zbraslavské královské pohřebiště společné také to, že jednoho dne sem vtrhne lůza a všechno to, co tu mělo zůstat až do soudného dne, rozmetá, rozbije a znesvětí. Za Francouzské revoluce jsou těla králů vytažena z hrobek a hozena na mrchoviště. U nás jsme měli náskok tří století: na Zbraslav přitáhl dav z revoluční Prahy 10. srpna 1420, což byl asi nejšílenější den celého českého středověku. Husité v jednom dni srovnali se zemí Síň království i benediktinský klášter Ostrov u Davle, odkud nestačili všichni mniši utéct. I zdrženlivý Petr Čornej píše, že oddíl pod vedením Václava Korandy „ničil, na co přišel“. Dav vtrhl do klášterních sklepů, opil se vínem a zhanobil hrob Václava IV., jehož mrtvola tam ležela sotva rok, takže ještě na ní nezetlelo roucho. Makabrózní scéna vyvrcholila prý tím, že ožralci dávali králově lebce napít a smáli se u toho, až se za břicha popadali. Máme takové pěkné obrazy v dějinách.
Dějiny se ale tím nezastavily, klášter byl za baroka obnoven, byl u toho Santini a další mistři, pak ho zrušil Josef II. Z konventu byla továrna na mýdlo a chemikálie, pak dali budovy už jako zámek dohromady Bartoňové z Dobenína, což už je dvacáté století. V kostele sv. Jakuba staršího měl 11. ledna 2001 pohřeb Milan Hlavsa. Když jsem tam teď kolem šel, vybavil se mi ten studený zimní den, jak jsme stáli v houfu a poslouchali Magorovu řeč přerušovanou pláčem. Mejlovi bylo padesát. Je tohle možné?
00:02
