Američan Andrej Babiš

O destruktivním vlivu Andreje Babiše na českou politiku a společnost píšeme v Echu velmi často. Tak jako vždy existují vedlejší nežádoucí účinky pozitivních jevů a věcí, přichází i pozitivní vedlejší účinky vlivů negativních, jakým je éra babišismu. I těch je dobré si všímat. Zvyšují imunitu proti nihilistickému myšlení, které dlouhé vládnutí Andreje Babiše a jeho následky v řadách jeho odpůrců, mezi něž patří téměř polovina společnosti, vyvolává. Ty pozitivní vedlejší účinky paradoxně vychází ze stejných motivací a emocí jako mocenské ambice Andreje Babiše.

Tím, co ho před bezmála deseti lety motivovalo k založení spolku ANO 2011, byl kromě snahy o pojištění svých ekonomických zájmů pocit nedocenění a zneuznání. On, bohatý člověk, který tady toho podle vlastního přesvědčení tolik vybudoval, byl pořád v nejvyšších společenských kruzích považovaný za parvenu. Andrej Babiš žije drby, věří na spiknutí a různá paranoidní spolčení. Zároveň se umí rozpovídat tak, že z něj dost často vypadnou skutečné emoce. „Všechny jsem je znal. Chodil jsem jim na narozeniny. Nebrali mě vážně,“ popisoval Babiš často při osobních schůzkách svůj vztah k tehdejší politické elitě.

Byly výjimky. Jako zesnulý expremiér Stanislav Gross, kterého měl Babiš na povel. U většiny politiků ale musel o přízeň a obhajobu svých zájmů prosit. Obcházel je jako vtíravý podomní prodejce. Současný senátor Jiří Čunek před časem vzpomínal, jak byl Babiš ochotný na schůzku s ním v dobách, kdy byl vicepremiérem Topolánkovy vlády, čekat v stand by módu hodiny.

Babiš měl peníze. Neměl ale pocit, že má moc a uznání. Ty chtěl získat. I proto šel do politiky. Kdo složité psychologické ustrojení Andreje Babiše nahlédne, umí s ním pracovat a získat ho pro své zájmy. Základem je dát mu pocit důležitosti a prestiže.

To velmi dobře pochopila americká diplomacie. Ve chvíli, kdy se začal rozehrávat velký souboj kolem čínského vlivu v Evropě, symbolizovaný firmou Huawei, a Miloš Zeman prožíval vrchol svého pročínského rauše, se Washington rozhodl udělat si z Babiše svého muže v Praze. Loňská cesta českého ministerského předsedy s chotí za Donaldem Trumpem byla velkolepá. Doplněk v podobě návštěvy centrály CIA Babiše, posedlého tajnými službami, nadchnul. Premiér se podle svých nejbližších spolupracovníků na cestu za Trumpem nesmírně pečlivě připravoval s urputností sobě vlastní. Dodnes ji považuje za vrchol své politické kariéry. A kam přijde, tam mluví o tom, jak dobrý dojem ve Washingtonu udělal.

Od té doby je z Babiše, kterého geopolitika nikdy nezajímala, nadšený atlantista. Ve chvíli, kdy Donald Trump vyvíjí na Evropu silný tlak, aby za žádnou cenu nepouštěla Číňany do sítí 5G, přispěchá Andrej Babiš velmi vstřícně s pozvánkou pro amerického ministra zahraničí Marka Pompea na pražskou konferenci o 5G. Ví, že ve chvíli, kdy Amerika v Evropě pečlivě dělí země na ty, které jsou s ní tvrdě ochotny držet ostrou pozici vůči Huawei, a ty, které se Číňanům otevřou, je to jasný signál, že Praha patří mezi zastánce tvrdé linie. Ještě druhý den to Babiš vypodloží slibem, že do roku 2020 bychom konečně mohli dávat do obrany ta dvě procenta, ke kterým jsme se v NATO zavázali. I evropské naplňování zbrojních slibů je pro Trumpa důležitá linie.

Babiš tak jako vedlejší efekt svého uspokojeného ega provozuje zahraniční politiku, která nejlépe naplňuje české zájmy. Mezi ně patří na předním místě udržet silnou atlantickou vazbu. Ta bude zásadní pojistkou ve chvíli rozjíždějících se velkých geopolitických turbulencí s expandující, ale – jak je vidět na chaosu kolem epidemie koronaviru – velmi zranitelnou Čínou, a nevyzpytatelného štěpení zájmů uvnitř Evropské unie.

I Andrej Babiš může být Česku v něčem užitečný.