KOMENTÁŘ
1
PLATY JAKO V NĚMECKU
Jde hlavně o ambiciózní cíle, už teď mají někteří zaměstnanci platy jako jejich kolegové v Německu. Řekl to ministr financí Zbyněk Stanjura v reakci na výrok ...
14:57
14:15
13:52
13:31
12:40
12:26
12:03
11:42
11:01
10:31
O dopadech restrikcí, především uzavření škol, se poslední dobou mluví čím dál častěji. Jistě je to závažné téma, nemůžu se ale zbavit dojmu, že jedna jeho závažná součást se v těch diskusích nepromítá. Starostliví rodiče a odborníci horují pro otevření škol, protože děti přicházejí o plnohodnotné vzdělání, pro mnoho a mnoho rodičů je navíc průběžná péče o školní děti vyčerpávající a těžko organizačně zvládnutelná (zvlášť je-li těch dětí doma víc a rodič jenom jeden).
Děti přicházejí o sociální kontakt s vrstevníky, až příliš mnoho času tráví online. Vlastně by se dalo říct, že patologické rysy soudobého dětství a dospívání pandemie ještě zesílila – nedostatek sociálního kontaktu tváří v tvář, zbytečně mnoho času na internetu, obojí se považovalo za ohrožující pro děti už před nástupem pandemie. Život v izolaci ale také posílil nezdravé tendence současného západního rodičovství.
Problém (nejenom) českých dětí v časech izolace netkví jenom v tom, koho všechno kvůli omezením neuvidí – kamarády, spolužáky a podobně. Ani v tom, co všechno se nenaučí – považovat zrovna tohle za ten nejzávažnější problém mi přijde přepjaté. Možná v tom na mojí straně hraje roli zkušenost příslušníka generace, jejíž vzdělávání skutečně za moc nestálo, a taky to nějak přežila, těžko se z toho důvodu bude považovat za ztracenou.
Chápu, rodiče, pro něž je vzdělávání jejich potomků či potomka velký životní projekt, nepochybně berou školní výpadek vážněji. Jenomže právě ti rodiče, kteří cítí potřebu svým dětem život důkladně zorganizovat, se v čase pandemie mohou stát podstatnou součástí problému. Najednou totiž před nimi není úniku.
Společenská izolace může dál zesílit různé rodinné patologie – často se píše o osudech žen, které kvůli pandemii uvízly doma s násilnickými partnery, taková situace má nepochybně i vážný a negativní vliv na děti, stejně jako spory mezi rozvedenými rodiči o to, v čí domácnosti potomek kdy bude – ty pandemie zesiluje rovněž. Mnoho lidí se nepochybně v dobré víře snaží dětem ty ztráty nějak vykompenzovat, učit se s nimi ještě po on-line škole, trávit s nimi čas, vymýšlet pro ně zábavu.
Jenomže dětství, výchova je proces osamostatňování se od rodičovské autority. A to, oč pandemie a izolace děti připravily, je čas strávený bez rodičů, v němž by děti mohly existovat – aspoň zčásti – na vlastní pěst. Snažit se být v době izolace pro dítě vším – učitelem, kamarádem, spoluhráčem, důvěrníkem a tak dále – znamená zatížit potomka svou neustálou přítomností, neustálým dohledem, připravit ho o potřebnou autonomii.
Organizovat dítěti zábavu, aby trávilo každou chvilku „produktivně“, může vést jenom k tomu, že o cosi velice podstatného přijde. K těm nezdravým jevům, které pandemie a izolace zesílily, patří i určitý typ výchovy, která před dítě staví život jako rodičem do detailů vytyčenou cestu, chápe dětství jako přípravku na životní úspěch, během níž nesmí být nic zanedbáno, jinak hrozí fatální následky. Může to vést k výchovnému „mikromanagementu“, který zesiluje, protože rodič může mít dojem, že je ho potřeba a taky se třeba potřebuje sám zaměstnat, když nemá co dělat v práci.
Nevědomky tak dítě o něco ochuzuje a taky před něj staví značně zkreslený a reduktivní obraz života, připravuje pro něj nechtě značné zklamání – utilitárně chápaný úspěch nezaručuje ani naplnění, ani štěstí.
Lidé střední a starší generace často žasnou nad dnešními mladými, nad tím, jak jsou prý rozmazlení a nesamostatní, co všechno si nárokují, jakým ideologiím propadají. Jistě, ke koníčkům starších lidí tohle patří odjakživa. A taky je možné říct, že to, co je na mladých lidech znepokojuje, vůbec nemusí být důsledkem nějakých neblahých vlivů, indoktrinace, manipulace a bůhvíčeho, ale logickým následkem toho, jak byli vychováni.
NÁHRADA UŠLÉHO ZISKU Z DOBY PANDEMIE
POKLES PORODNOSTI
