Konec jedné éry: redakce v rukou mocných

Když ve středu 26. června 2013 miliardář a nastupující politik Andrej Babiš oznámil, že koupil vydavatelský dům Mafra a s ním i dva nejvýznamnější seriózní deníky, Mladou frontu DNES a Lidové noviny, znamenalo to přelom. K postupnému odchodu zahraničních vlastníků z českého mediálního rybníka však začalo docházet mnohem dřív, po roce 2008, kdy započala finanční krize. Povětšinou německé menší hráče, kteří na tuzemský trh s médii od začátku devadesátých let vstupovali, uvrhla krize do problémů, a proto neměli důvod zde svoje investice držet.

Odchod zahraničních vlastníků z českého mediálního prostředí byl pomyslně dokonán koupí nejsledovanější komerční televize Nova nejbohatším Čechem Petrem Kellnerem poté, co jeho skupina PPF získala většinový podíl v mediální společnosti Central European Media Enterprises (CME). Jen pro připomenutí: Kellner Novu ovládl poprvé už před osmnácti lety, než ji později prodal právě skupině CME.

Tehdy vysoce atraktivní Novu vlastnila CME od jejího vzniku v roce 1994. První české celoplošné soukromé stanici šéfoval její zakladatel Vladimír Železný, který jí už od počátku zajistil více než 50procentní sledovanost. Po nevídaných úspěších se ale mezi českým vedením a CME rozhořely spory. Železný postupně ovládl většinu společnosti CET 21 držící vysílací licenci a na konci tisíciletí rozpoutal s CME válku kvůli možnému prodeji televize. Z doby, kdy se Železný pokusil řídit Novu zcela sám a nadobro si tím znepřátelil CME, zůstala českým občanům hořká pachuť v podobě víc než desetimiliardové částky zaplacené za mezinárodní arbitráž. Železný pak o Novu definitivně přišel, když ji poprvé ovládl Kellner.

Ten do roku 2012 také vlastnil dnes upadající týdeník Euro. Časopis stále ještě vychází pod vydavatelstvím Mladá fronta, na které byl opětovně vyhlášen konkurz a které stále doufá aspoň v záchranu své značky.

Ihned po oznámení záměru skupiny PPF, která v Česku vlastní také operátora O2, převzít Novu se začaly objevovat kritické hlasy varující před tím, že Kellner začne skrz televizi řídit svůj byznys a využívat ji pro své skryté politické a vlivové zájmy. Kellner přitom tvrdí, že nechce vstupovat do politiky a transakce má sloužit hlavně k propojení telekomunikačního a mediálního segmentu společnosti.

Andrej Babiš naopak koupil vydavatelství Mafra už jako známý politický hráč v létě před sedmi lety, v podzimních volbách se pak jeho hnutí ANO stalo druhou nejsilnější stranou, která se sociálními demokraty a lidovci složila vládu. Do poslední chvíle se objevovaly spekulace o tom, jaký mediální dům kupuje. Ještě když den před oznámením chystané akvizice napsal Babiš na Twitteru slavnou větu „Zítra asi něco koupím“, věřilo se mezi českými novináři, že to „něco“ bude tehdejší vydavatelství Ringier s jeho tuzemskou vlajkovou lodí, deníkem Blesk.

Současný premiér ostatně začal brzy litovat, že místo Mladé fronty DNES nebo Lidových novin nemůže svůj vliv uplatnit raději právě v Blesku, který má se svým nesrovnatelně vyšším průměrným prodaným nákladem mnohem větší čtenářský dosah. „Nedomyslel jsem to. Zpětně to hodnotím jako chybu. Koupil jsem si média, do kterých nemůžu volat, která o mně často píšou negativně,“ naříkal před šesti lety Babiš. Kromě MF DNES a Lidových novin a jejich internetových verzí do Babišova vlivu každopádně spadá také například bezplatný deník Metro nebo nejposlouchanější rozhlasová stanice Rádio Impuls a hudební televize Óčko.

Čas oligarchů

Na mediální scéně ale mimo Babišovo impérium a Kellnerovu Novu dominují i další miliardáři. Trend vstupu tuzemských miliardářů do médií zahájil v roce 2008 uhlobaron Zdeněk Bakala, když odkoupil od německého Handelsblattu vydavatelství Economia v čele s Hospodářskými novinami, časopisem Respekt a zpravodajským webem Aktuálně. Energetický magnát Daniel Křetínský místo Babiše odkoupil koncem roku 2013 českou pobočku Ringieru. Z jeho společnosti Czech News Center se tak stal nejsilnější tuzemský mediální dům, do jehož stáje kromě Blesku, deníku Sport, ekonomického listu E15 nebo týdeníku Reflex patří také třeba rozhlasové stanice Frekvence 1 a Evropa 2.

Hegemona ve vydávání regionálního tisku, dnešní vydavatelství Vltava Labe Media, odkoupila v roce 2015 od německého vlastníka skupina Penta podnikatele Marka Dospivy. Ve svém portfoliu má i tradiční tituly, jako jsou časopisy Květy nebo Vlasta.

Další významná postava, Ivo Lukačovič, sice loni opustila pozici předsedy představenstva tuzemské internetové jedničky Seznam, nadále však zůstává jeho jediným majitelem. Před čtyřmi lety spustil Lukačovič vlastní projekt Seznam Zprávy, později přidal i televizi. Lukačovičovi navíc patří třetinový podíl ve společnosti Borgis, vydavateli deníku Právo. Spolu s Borgisem pak Seznam provozuje weby Novinky.cz, Super.cz a Sport.cz.

Druhou nejsilnější televizní skupinu FTV Prima loni zcela ovládl Ivan Zach poté, co jeho finanční skupina GES vyplatila slovenského podnikatele Vladimíra Komára. Prima také počátkem května spustila dlouho očekávaný zpravodajský kanál CNN Prima News. Nákladný projekt však nezažil příliš povedený start a potýká se s nízkou sledovaností.

Je tu také kdysi prezidentem Milošem Zemanem preferovaná TV Barrandov spadající pod Empresa Media, mediální podnik Jaromíra Soukupa. Ten od jara vlastní Soukup celý poté, co z něho stáhla čínská skupina CITIC. Ta naopak ovládla nejvýznamnější mediální agenturu Médea, která se dlouhodobě topí ve finančních problémech.

To se týká ale i Empresy; v loňském roce přestal Soukup vydávat časopis Instinkt, čemuž předcházelo ukončení několika dalších titulů. Pod hlavičkou Empresy však stále vycházejí časopisy Týden nebo Exkluziv. Navzdory ekonomickým potížím Soukup zvažoval odkup výše zmíněného úpadkového vydavatelství Mladá fronta. Nápad ale později vyšuměl a Soukup se k němu dál nevyjadřoval.

Významný čtenářský dosah mají také zpravodajsky nemainstreamové Parlamentní listy, které provozuje společnost Our Media Iva Valenty a Michala Voráčka. Zatímco „král českého hazardu“ z Monaka Valenta je kromě svého loterijního holdingu Synot spojován hlavně se svou politickou kariérou (letos v říjnu své senátorské křeslo neobhájil), Voráček zanechává na českém mediálním trhu výraznější stopu od samého začátku. Zasadil se o českou pobočku Ringieru, uvedl na trh Blesk a také první porevoluční ekonomický týdeník Profit.

Babiš strhl lavinu

Velcí hráči si mohou vlastnictvím médií ještě víc zajišťovat svůj byznysový vliv a upevňovat vlastní postavení. S výjimkou Andreje Babiše však nemají politické ambice. Babiš byl proto milníkem, když jeho vstup do médií rozpoutal lavinu postupných odchodů novinářů a šéfredaktorů z „jeho“ novin, a postupem času se tak začala utvářet jakási mediální opozice.

Prvním spuštěným projektem se v březnu 2014 stal internetový deník Echo24 někdejšího šéfredaktora Lidových novin Dalibora Balšínka, který si s sebou přivedl komentátory Daniela Kaisera, Ondřeje Štindla, Martina Weisse nebo Lenku Zlámalovou. Téhož roku vydavatelství Echo Media zahájilo i vydávání tištěného Týdeníku Echo. S podobným záměrem, jaký vedl k založení Echa, tedy fungovat jako protiváha oligarchizovaných médií a sloužit pouze čtenářům, vznikly i další projekty.

Měsíčník Reportér bývalého šéfredaktora MF DNES Roberta Čásenského, který si do svého týmu rovněž vzal bývalé kolegy z Mafry, mezi nimi například Jaroslava Kmentu nebo Tomáše Poláčka, se profiluje jako reportážně-investigativní list, který si zakládá na neměnné ceně ročního předplatného. Investigativa je hlavní náplní také pro web Neovlivní Sabiny Slonkové, která ve vedení MF Dnes setrvala ještě půl roku po příchodu Andreje Babiše. Web doplňuje také stejnojmenný magazín, z kterého plyne podstatná část příjmů.

Nejvíc názorově vyhraněným a proti premiérovi nejvíc zaujatým médiem zůstává dlouhodobě web Forum24 Pavla Šafra, který si také na své specifičnosti zakládá a láká na ni čtenáře. Kromě serveru rozjel Šafr také měsíčník Revue Forum a provoz e-shopu s knihami. Specifickým postbabišovským projektem je také Hlídací pes, neziskové médium žijící především z grantů, darů a příspěvků od čtenářů a napojené na Ústav nezávislé žurnalistiky. Heslem Hlídacího psa je „žurnalistika ve veřejném zájmu“, sám o sobě pak web tvrdí, že monitoruje témata mimo mediální mainstream.

Benjamínkem na české mediální scéně je Deník N, který podle svého stejnojmenného slovenského vzoru začal vycházet před dvěma lety, zprvu v elektronické podobě, později se k ní přidal tištěný deník. Zrození Deníku N, který jako jediný z projektů funguje na kompletně zpoplatněném obsahu, bylo ze všech jmenovaných médií nejnákladnější. Deník ale může spoléhat na štědré investory z okruhu mecenášského Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a z prostředí svého slovenského protějšku. Klíčová je pro něj ale hlavně přízeň předplatitelů.

Stav na poli velkých hráčů se potenciálně může kdykoli změnit, nic ale nenasvědčuje tomu, že by snad mělo dojít k opětovnému návratu českých médií do rukou zahraničních vlastníků, jejichž hlavním a jediným cílem byl zisk. Stávající i budoucí nezávislá média proto musejí doufat, že budou schopná svoji nezávislost udržet.