Když rozmrzávají konflikty

KOMENTÁŘ

Když rozmrzávají konflikty
Kavkaz je místo, které je minimálně stejně výbušné, jako býval Balkán: poslední útočiště nepočetných národů, jež sem ustoupily pod tlakem nepřátel a nemají už kam dále ustupovat, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Milý čtenáři, otevřel jsi někdy ledničku, která byla pár týdnů bez proudu a ve které rozmrzlo a shnilo úplně všechno? Pokud ano, budeš asi souhlasit, že je to mimořádný zážitek. Když za velkých povodní v létě 2002 vypadlo zásobování proudem na obří studentské koleji 17. listopadu v Praze-Troji, shnilo tam těch ledniček více než pět set. Ležely pak chvíli na žalostné hromadě vedle koleje a byly cítit snad až na opačnou stranu Vltavy.

Bohužel se nyní něčeho takového můžeme dočkat v našem širším okolí. Jednou z mocenských taktik Moskvy bylo vyvolávání „zamrzlých konfliktů“ v postsovětském prostoru nebo minimálně jejich udržování v onom zamrzlém stavu. Pobaltské republiky tomu i přes vysoké procento ruského obyvatelstva unikly, ale Moldavsko se svým podněsterským problémem je vzorný příklad, Ukrajina měla až do února 2022 zamrzlý konflikt v Donbasu, Gruzie jej má v Abcházii a Jižní Osetii, Arménie a Ázerbájdžán v Náhorním Karabachu.

 

Kavkaz je vůbec místo, které je minimálně stejně výbušné, jako býval Balkán: poslední útočiště nepočetných národů, jež sem ustoupily pod tlakem nepřátel a nemají už kam dále ustupovat, směsice náboženství a jazyků, kde může vždycky přeskočit osudová jiskra. Pro
lingvistu studujícího obskurní jazyky je Kavkaz rájem. Politicky je to ale peklo, kde nelze vytyčit žádné stálé hranice a jakýkoliv pokus o demokracii bude narážet na staré etnické spory. Na ruské straně hranice to přitom není o nic lepší. Současná kadyrovská Čečna je stabilní jen zdánlivě. Sousední Dagestán, kde žije jen 3,6 % Rusů a kde už došlo k nepokojům zaměřeným proti mobilizaci, na tom patrně nebude o moc lépe.

Rusové hráli ve všech těchto zamrzlých konfliktech roli termostatu, který je udržoval na „přesné hraně“ a nedovolil jim explodovat naplno. Ačkoliv do všech těchto sporů se tiše či hlasitě zapojovaly jiné mocnosti – USA, EU, Turecko, Írán –, nikdo nechtěl riskovat jejich vyhrocení, aby na něj a jeho místní chráněnce nedopadlo naplno kladivo ruské armády. Jenže síla i pověst ruské armády letos
shořely na ukrajinských bojištích, což znamená, že strach z následků pomíjí a všechny konflikty rozmrznou. Některé z nich snad jen krátce – takové Podněstří nemá víceméně žádné vyhlídky na přežití, vezmou-li jej Ukrajinci a Rumuni do kleští –, jiné ale dlouze a komplikovaně, jako třeba právě Náhorní Karabach.

Když po Titově smrti začala rozmrzat lednička plná konfliktů jménem Jugoslávie, trvala horká válka osm let (1991–1999) a trvalo dalších dvacet let, než se spolu dříve bratrské národy zase trochu smířily. (Při pohledu na aktuální stav Kosova lze říci, že úplně úspěšné to smiřování nebylo.) Doufejme, že tentokrát bude ten proces méně tragický než tehdy.

 

×

Podobné články