Lidé se zase bojí říkat, co si myslí, míní Michal Prokop
festival Krásný ztráty
Rozhovor
Foto: Dana Čecháková / festival Krásný ztráty
Česká rocková legenda Michal Prokop připravuje již třetí ročník festivalu Krásný ztráty. „Chceme jej uskutečnit modelem Woodstock – postavit jeviště na zelené louce a zahrát to tam,“ říká Prokop s odkazem na legendární hippie festival z roku 1969. Festival Krásný ztráty v létě mimo jiné připomene památku hudebníka Petra Skoumala. Prokop v rozhovoru pro Echo24 zavzpomínal rovněž na složité období normalizace, které nepřálo rockovým kapelám a které sám považuje za profesně nejhorší období svého života. Zároveň zmínil, že i dnes vidí s normalizací jisté paralely, především v myšlení lidí: „Ačkoliv je svoboda slova, lidé se zase bojí říkat, co si myslí.“
Jako každé Vánoce připravujete speciální koncert. Akce, která se uskuteční 21. prosince, je beznadějně vyprodaná. Čím to podle vás je? Na co se mohou fanoušci těšit?
Je to již 19 let, co ty vánoční koncerty pořádáme. Ve Foru Karlín je to popáté. Důvod je tedy zřejmě takový, že lidé, kteří koncerty pravidelně navštěvují, vědí, že se dočkají něčeho netradičního a především hudebně kvalitního. Výběr hostů bývá totiž u nás vždy speciální. Pokaždé se snažím, aby bylo zastoupeno více generací. Mladší hudebníky tentokrát reprezentuje Matěj Ruppert. Sice to není žádný teenager, ale stále je to generace mých dětí. Dále vystoupí Vlasta Redl, který je už o nějaký ten pátek starší, ale oproti mně je to stále mladík. Po letech se se přidá i Vladimír Mišík, který je naopak můj generační souputník. Samozřejmě zahrajeme s Framus Five, takže doufám, že se to bude lidem líbit.
Je zároveň vícegenerační i vaše publikum? Pozorujete za ta léta obměnu návštěvníků vašich koncertů?
Naši skalní fanoušci jsou většinou buď mého věku, nebo z generace, která dospívala v 80. letech. Ti často říkají, že je píseň Kolej Yesterday doprovázela při studiu. Tahle generace má již dnes také dospělé děti, o které se naše publikum částečně rozšiřuje, ale skutečných teenagerů na našich koncertech mnoho není.
V létě pořádáte další ročník festivalu Krásný ztráty. Co od nového ročníku čekat?
Vystoupí účinkující různých věkových i žánrových skupin. Snažíme se o to, aby to byly kapely, které buď v historii nějakým způsobem ovlivnily českou rockovou scénu, anebo mladší kapely, u kterých se domníváme, že by scénu mohly ovlivňovat do budoucna. U části vystupujících se snažíme vymyslet možnost nějakého mého hostování.
V srpnu vystoupí také dva z mých vánočních hostů, ale tentokrát se představí v rámci plnohodnotného vystoupení. Bude to Vladimír Mišík a Vlasta Redl. Přidají se ale i další zajímavá jména. Z mladších to bude třeba Never Sol nebo Lenka Dusilová. Unikátním projektem bude vzpomínka na Petra Skoumala. Půjde o kapelu kluků, kteří s ním hrávali v posledních letech jeho života. To, co s nimi zazpívám já, bude trochu jiná tvorba, než než jsou lidé zvyklí u Framus Five.
Festival je rovněž zajímavý tím, že pokaždé mění lokalitu. Osvědčilo se vám netradiční stěhování festivalu?
To teprve uvidíme. Zatím jsme to pořádali jenom dvakrát. Oba ročníky proběhly v zavedeném prostředí amfiteátru, zatímco ten připravovaný festival chceme uskutečnit modelem Woodstock – postavit jeviště na zelené louce a zahrát to tam. Bude to ve Všeticích na Benešovsku, což je takový velký statek. Ta usedlost má celou řadu kapacit – hostinských i ubytovacích. Může to být pro publikum zajímavé a netradiční prostředí.
Po šesti letech znovu vydáváte poslední studiové album Sto roků na cestě, co vás k tomu vedlo?
Ta deska je totiž strašně dlouho vyprodaná. Lidé se přesto o ní stále zajímají a vyptají se. Album se jmenuje Sto roků na cestě, proto nás napadlo že by se to mohlo symbolicky spojit s výročím 100 let republiky. Sto roků na cestě jsme my všichni. Jedná se o jeden z těch Šrutových textů, který v sobě skrývá mnoho významů, které člověk na první poslech neslyší. Ta limitovaná edice bude mít také speciální designový prvek, kterým se odlišuje od prvního vydání. Ten bude vyloženě odkazovat na výročí republiky.
Na hudební scéně se pohybujete od 60. let. Osobně však považuji za přelomovou desku Město ER z roku 1972, na které se podílel básník Josef Kainar. Jak spolupráce probíhala?
To bylo v době měnících se politických poměrů. Když se v roce 1970 deska natáčela, tak se již nemohlo ve studiu zpívat anglicky. V roce 1968 po okupaci jsme přitom v angličtině vydali naši první desku. O dva roky později už to ale nešlo. Chystané písně byly dlouhé kompozice, takže jsem si říkal, že kdyby měly být česky, tak by texty musely o něčem být.
Přemýšleli jsme tedy, koho bychom oslovili, a jedním z těch adeptů byl právě Josef Kainar, protože náš tehdejší producent Hynek Žalčík se s ním znal od dětství. Poměrně drze jsme se za ním vydali na Dobříš a tam jsme ho dlouho lámali. Nejdříve moc nechtěl, ale nakonec jsme ho přesvědčili pomoci lahvinky portského vína.
Kainar po nějaké době spojil dvě písně dohromady a vzniklo Město ER. Pro mě to byl v podstatě první kontakt s češtinou, což nebylo vůbec jednoduché a dalo mi to zabrat. Myslím si však, že to nakonec dopadlo celkem dobře a od té doby zpívám česky.
Deska měla problémy s prodejem, byla tedy nastupující normalizace důvodem k rozpuštění kapely?
Trvalo to dva roky, než mohla deska vyjít. Nebyla sice zakázána, ale vyšla v pouze osmitisícovém nákladu a vůbec nebylo možné uvažovat o nějakých reedicích. Když album vyšlo, tak už kapela ani neexistovala. Normalizace mi odtáhla muzikanty k popovým zpěvákům.
Vy sám jste se v té době pokoušel uspět v pop music, jak osobně jste tedy prožíval období normalizace?
Pro mě to bylo profesně to nejhorší, co jsem kdy zažil. Tohle období trvalo od roku 1971 až do roku 1979, kdy se mi podařilo kapelu obnovit. Ve společnosti v té době panovala dusivá politická atmosféra. Normalizace si vybírala svou daň a já se neúspěšně pokoušel o kariéru v pop music. Zpíval jsem s Hanou Zagorovou, nějakou dobu i s Evou Pilarovou. Pět neděl jsem byl dokonce sboristou u Karla Gotta v Západním Německu. V té době jsem už ale věděl, že dám znovu dohromady vlastní kapelu, tak mě to vlastně ani tolik nedeptalo. Těch prvních pět let ale pro mě bylo opravdu hrozných.
Co se tedy stalo na tom přelomu 70. a 80. let, když bylo možné znovu obnovit kapelu Framus Five?
Politická situace se začala v té době trochu uvolňovat. Objevil se například nový fenomén – Katapult. Také Olympic, který v 70. letech prožíval krušná léta a musel natáčet strašné věci, mohl díky uvolňování natočit nějaké zajímavější věci. Nelze však mluvit o úplném uvolňování. Nastaly ještě další zákazy. Své by mohl vyprávět Vladimír Mišík nebo třeba Pražský výběr.
Celkově se mi ale zdálo, že oproti těm sedmdesátým letům se ta situace trochu uvolnila. V roce 1980 jsem tedy po deseti letech po Městu ER natočil desku, která se jmenovala Holubí dante. Tento pokus o můj comeback, ale ještě tolik nevyšel. Celé jsem to napsal sám a nemělo to takový „ksicht“.
Ten skutečný comeback nastal až v letech 1983 a 1984, kdy vyšla Kolej Yesterday. Začal jsem se vracet zpět na tu pozici, ze které jsem počátkem 70. let odešel. Desek se prodalo kolem sta tisíc kusů. Zásluhu na tom měl především Ladislav Kantor, který mě přivedl k týmu lidí, se kterými pracuji až dodnes. Část z nich včetně Kantora už ale bohužel nežije – Petr Skoumal, Pavel Šrut atd. Mně se tehdy podařilo získat posluchačskou obec, která se logicky za ta léta proměnila. Ta produkce byla pestřejší. Kromě Skoumala a Šruta se na textech podílel třeba i Jiří Žáček. Do kapely přišel rovněž houslista Jan Hrubý, který dal kapele nový zvuk. Najednou jsem cítil, že máme opravdu vítr v plachtách.
Vidíte v dnešní společnosti nějaké podobné rysy s normalizací?
Ta doba je dnes jiná. Jistou paralelu ale pozoruji – lidé, ačkoliv je dnes svoboda slova, tak už se zase začínají bát něco říkat. Ta nálada v té společnosti je taková, že část lidí by vyměnila svobodu rozhodování za vládu pevné ruky. Ale rozhodně nejsem skeptik a nemyslím si, že bychom směřovali k nějaké autoritativní vládě. Ty tendence ve společnosti ale zjevně jsou, rozhodně větší, než byly třeba v 90. letech. S normalizací 70. až 80. let se to ale stále srovnávat nedá. Totalitu tady nemáme, svoboda slova stále funguje a vede se nám dobře.
Na poslední předrevoluční desce jsem nazpíval píseň „Snad nám naše děti prominou“, kterou jsme napsali s Vladimírem Mertou. Ta je vlastně takovou zpovědí naší poválečné generace, která musela proplouvat tím podivným režimem. Je to dost nemilosrdná sonda do našich osudů a našeho chování v tom režimu. Měl jsem obavu, zda to vůbec bolševici povolí. Ale ten režim už byl v takovém rozkladu, že to nakonec pustil. Po revoluci jsem měl bláhový dojem, že už nikdo nebude muset tajit, co si myslí. Ta píseň je ale bohužel stále aktuální.
