Winter is coming. S druhou půlkou listopadu mám fakt problém

Tradiční pondělní komentář, nikoli další epizoda kultovního Game of Thrones. Nicméně zima přichází.

Uplynulý týden byl ve znamení mimořádně hnusného počasí. Nedostal jsem se do Pece z pracovních důvodů. V Peci často bývá nádherně při inverzním počasí, ale někdy taky ne. Každopádně ve všech údolích a nížinách republiky se držela mlha, sychravo, lezavo, zima. K tomu se po obědě dvakrát otočíte a už se stmívá, normálně byste aspoň zaskočili s klukama na jedno nebo na svařák – ale to letos nejde (už mi z toho hrabe).

Jako malý kluk jsme měli v čítance nějaký článek či literární úryvek, kde se chlapečka ptali, jaké má nejradši roční období. No a pointa byla, že se mu vlastně líbil celý rok. Sníh v zimě a sáňkování, na jaře jak to kvete a potůčky plné vody, v létě koupání a vůbec všechno a na podzim pouštění draků, barevné listy …

No a když nad tím občas přemýšlím, je to pravda. Říjen letošní – nádhera. Čistý vzduch, nádherné barvy, ta nostalgie, že je to vše u konce. Zimu miluju a sníh. Léto v Čechách – o tom jsem nedávno s láskou psal. Praha je nejkrásnější na jaře v květnu. Mě nevadí ani začátek listopadu – Dušičky. Ale s druhou půlkou listopadu mám fakt problém.

Tma poskočí návratem od letního času dvojnásobně. (Jsem pro letní čas mimochodem). Silniční kolo musíte odložit, ale sníh na lyžování ještě není. Je vám neustále příšerná zima, protože je vlhko, větrno a přidáváte oblečení teprve postupně. V únoru za stejného počasí budete dvakrát víc nabalení. Protože jste odložil kolo, zato sežral tři kachny a dvě husy v rámci svatomartinských akcí – panděro se již roztáhlo na „vánoční vrchol roku“. Tak ani ve vyhřáté koupelně se u zrcadla moc nepoveselíte.

Už aby začalo chumelit a hlavně, aby už byl Advent. Zklidnění, příprava na nový začátek, na svátky. Ujasnit si vše podstatné od nepodstatného. Přestat se honit za nesmysly. Zapálit doma svíčku a františka. Přijde naděje. Vyjde hvězda nad Betlémem.
Letos tato podzimní nálada koreluje s náladou společenskou. Takhle to už dál nejde. Potřebujeme novou naději a změnu.

Na rozdíl od nových socialistů si nemyslím, že potřebujeme něco revolučně (digitálně-ekologicko-evropsky-liberálnědemokraticky-veřejnoprávně) jiného.

Potřebujeme starou a dobrou tradiční naději. Potřebujeme návrat k hodnotám, na kterých tato země zbohatla – mezigenerační solidarita, nespoléhat se ve všem na stát, nechat činorodé a pracovité lidi žít a nešikanovat je. Zeštíhlit stát. Nebát se. Nebát se budoucnosti ani nemocí. Radovat se ze života. Snažit se něco udělat sám, ne se snažit, aby sousedovi chcípla koza a neudělal taky nic. Bránit tradice a náš způsob života. Bránit majetek lidí.

Tato naděje ve společnosti nikdy nezmizí. Zase jednou přijde a bude vládnout.