Ano, v roce 2013 padla vláda kvůli červené knihovně

Podmínku pro Janu Nečasovou (dříve Nagyovou) za zneužití rozvědky můžeme vykládat jako vyvrácení názoru, že by před šesti lety dvojice Ištvan/Šlachta neměla nic kromě kabelek, anebo jako potvrzení toho, že byla svržena vláda kvůli „zločinu“, za který je podmínka.

Absolutní soudy předem se málokdy vyplácejí. Kdo z nás kritiku razie na Úřadu vlády z června 2013 v následujících letech kritizoval tím, že vyšetřovatelé se nakonec musejí ukájet na údajně nezdaněných darovaných kabelkách, protože jinak mají naprosto prázdné ruce, to Robertu Šlachtovi s Ivo Ištvanem usnadnil.

Městský soud v Praze v pátek zpřísnil podmínky pro Janu Nečasovou (dříve Nagyovou) a tři vojenské zpravodajce za nezákonné sledování Radky Nečasové. Je to první pravomocný rozsudek, který z razie na Úřadu vlády vznikl. Reakce jsou zčásti úlevné, jako kdyby tehdejší postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a ÚOOZ byl tak nějak přiměřený. Myslí si to Robert Šlachta a také část médií.

Po slovech soudce Richarda Petráska, že za popudem premiérovy spolupracovnice Jany Nagyové (nyní Nečasové) nechat vojenskou rozvědkou sledovat premiérovu ženu Radku bylo vidění kartářky, podle níž měla Nečasova manželka milence, je zřejmě definitivně jasno, na jakou úroveň Nagyová svého nadřízeného a našeho premiéra stahovala. Rozsudek je jako zatoulaná pohlednice z dekadentní éry, která ve chvíli odesílání dospěla na konec, než ji vzápětí smetl nastupující establishment.

Současně však jako kdybychom získali soudní potvrzení slov,  která vzápětí po razii vyřkl Karel Schwarzenberg: „Je to svým způsobem tragédie, ale přesto tuhle věc řadím spíše do růžové knihovny.“ A kvůli historkám z růžové/červené knihovny se vlády nesvrhávají.

Pokud vycházíme z předpokladu, že Ištvan a Šlachta se žádnými dalšími úspěchy v této kauze nebudou moci vykázat – a i kdyby náhodou ve větvi vyzrazování utajených informací z dílny BIS dal soud obžalobě za pravdu, přísně vzato se to nemůže počítat, tuto větev detektivové otevřeli až za dlouhé měsíce od razie, kdy museli čelit otázkám po aspoň nějakých výsledcích –, je to pořád mnohem víc kauza Ištvana a Šlachty než Nagyové a Nečase. 

Šéfová Vrchního státního zastupitelství, ale tentokrát nikoliv v Olomouci, v Praze, Lenka Bradáčová se zhruba dva roky poté nechala slyšet, že se místo zakuklenců a dalších stovek policistů měla podezřelým poslat obsílka k výslechu. To platí tím spíš, že pokud je nějaká skutečná podstata pouze ve větvi Vojenské zpravodajství, je to případ zpravodajský, politický teprve v druhé řadě. Pak ale razii a legendární tiskovou konferenci se zajištěným zlatem a chobotnicí organizovaného zločinu zasahujícího do vlády můžeme považovat za útok na bezpečnost republiky. 

Na největší větvi – „organizovaný zločin na Úřadu vlády!“ –, která jediná by rozmáchlost zásahu ospravedlňovala, nemají nic a sami počítají s tím, že už nikdy mít nebudou. To je z reakcí, které nadsazují závažnost rozvědčického rozsudku, zřejmé. Ale nikdo nevyvozuje, dokonce ani nepožaduje žádné následky: Ištvan dál hájí pozici v čele VSZ Olomouc, Šlachta byl sice mírnými donucovacími prostředky vystrnaděn z vedení ÚOOZ, nicméně pracuje jako náměstek generálního ředitele Celní správy, na místě, pro které neměl profesionální předpoklady (znalost angličtiny), a které tedy musel dostat za nějaké starší zásluhy nebo z populismu. Místo dostal rozhodnutím Andreje Babiše, který je tak fakticky Šlachtovým chráněncem a beneficientem Šlachtovy razie v jedné osobě. Stát, v němž se nevymáhá odpovědnost za katastrofální chyby v době, kdy by souvislost mezi chybou a odvoláním ještě byla zřejmá, stojí za slovo na pět písmen.