Generalissimus Stalin, otec zakladatel Ruské federace

Generalissimus Stalin, otec zakladatel Ruské federaceKOMENTÁŘ
Komentáře

Jaroslav Šimov

Každoroční květnové oslavy vítězství v 2. světové válce probíhaly letos v Rusku kvůli pandemii covid-19 takřka ve ztlumeném režimu. Byla zrušena jak vojenská přehlídka na moskevském Rudém náměstí, tak Kremlem podporovaná společenská akce „Nesmrtelný pluk“, v jejímž rámci se na Den vítězství 9. května tisíce Rusů procházejí ulicemi svých měst s portréty příbuzných, kteří se kdysi zúčastnili bojů proti nacistickému Německu.

Koronavirus omezil program oficiálních slavností na miniaturní přehlídku kremelské gardy, která pochodovala v dešti před poněkud osaměle a unaveně vypadajícím prezidentem Vladimírem Putinem, a televizní projev hlavy státu obsahující obligátní slova o hrdinství předků, paměti potomků, ruském vlastenectví a národní hrdosti.

Podle vlastního kalendáře

Přehlídka na Rudém náměstí se možná přece jen bude konat, ale později. Jako vyhovující datum se podle ruských médií nabízí 3. září, den ukončení války proti Japonsku a zároveň celé druhé světové. Přesněji řečeno, je to ruská verze konce války, poněvadž pro zbytek světa skončila již 2. září 1945, kdy byla na palubě americké válečné lodě USS Missouri podepsána kapitulace císařského Japonska. Avšak Rusko má od Stalinových dob vlastní historický kalendář. Den vítězství, kdy skončila válka v Evropě, je v něm označen 9., nikoli 8. května jako na Západě. Josif Stalin, vrchní velitel Rudé armády, nechtěl oslavovat společné vítězství ve stejný den se západními spojenci, s nimiž se hned po válce rozkmotřil. A právě Stalin je v historickém panteonu dnešního Ruska dominující osobností, i když oficiálně není nijak zvlášť opěvován a z úst Vladimíra Putina občas zazní na adresu někdejšího sovětského diktátora i opatrná kritika. Nicméně, pokud bychom hledali státníka, který by se dal nazvat otcem zakladatelem dnešního Ruska, nebylo by lepšího kandidáta než právě Stalin. V průzkumech obsazuje v žebříčku nejpopulárnějších ruských historických osobností 20. století pravidelně první místo. A vyvolává u většiny dnešních Rusů vesměs pozitivní pocity: loni řeklo 51 procent dotázaných, že cítí k člověku, během jehož vlády přišly o život v důsledku válek, represí, hladomoru a jiných uměle vyvolaných pohrom desítky milionů sovětských občanů, „sympatie nebo úctu“. Pouhých 14 procent uvedlo, že u nich vyvolává Stalin jiné emoce – strach nebo opovržení. Zbytek neví, co si má o někdejším „vůdci sovětského národu a celého progresivního lidstva“ myslet.

Lev Gudkov, ředitel sociologického střediska Levada-centrum, které průzkum uskutečnilo, však vysvětluje, že tyto výsledky bychom měli brát s jistou rezervou. Rusové nejsou fanatici ani masochisté a žádný z nich by si opakování krvavého teroru ve vlastní zemi nepřál. Stalin, vůči němuž vyjadřují „sympatie nebo úctu“, je spíš než skutečným diktátorem z minulosti symbolem sice tvrdého, ale údajně spravedlivého, nezkorumpovaného a mocného státu. Takového, jakým by mělo podle většiny jeho občanu být dnešní Rusko. Gudkov vrdí, že v dnešní „stalinomanii“ se odrážejí narůstající protestní nálady v ruské společnosti, která je čím dál unavenější z korupce, ekonomické krize a prohlubující se sociální nerovnosti za Putinova režimu.

Jelikož dnešní Rusko, a to jak vládnoucí garnitura, tak slabá a roztříštěná opozice, postrádá smysluplný projekt budoucnosti, hledá většina populace inspiraci v údajně slavné minulosti. Středem této minulosti je právě vítězství ve druhé světové, anebo, jak jí říkají v Rusku, Velké vlastenecké válce. Je to téměř jediná kapitola sovětského období ruských dějin, ohledně které panuje ve společnosti naprostá shoda: pro Rusy je porážka nacistického Německa obrovským hrdinským činem jejich národa. A dalo by se říct, že i středobodem současné ruské národní identity.

Problém jménem stát

Tady se dostáváme k jádru problému, který se jmenuje stát (rusky gosudarstvo). Ruská národní identita je tradičně spojena se státem, jeho institucemi a jeho (převážně autoritářskými) vládci mnohem víc než u jakéhokoli jiného evropského národa. Je to většinou vztah, v němž jsou propleteny láska a nenávist; a většina Rusů si nedostatky svého státu uvědomuje velice dobře. Nicméně převládá přístup, který před téměř 200 lety popsal v dopise příteli největší ruský básník Alexandr Puškin: „I kdybych byl od hlavy až k patě pln opovržení vůči své otčině, je mi nepříjemně, když tento pocit se mnou sdílí cizinec.“ Odsud pramení ruská národní hrdost a poněkud nabubřelé vlastenectví, které je velice často dáváno najevo právě cizincům. Je však do jisté míry Potěmkinovou vesnicí, protože v sobě skrývá nedostatek sebevědomí, který se často projevuje v krizových obdobích a proměňuje hrdé a zpupné Rusy ve ztracené existence plné sebelítosti a „opovržení vůči otčině“.

Tento stav zažilo Rusko po revoluci z roku 1917, kdy, řečeno s filozofem Vasilijem Rozanovem, „zmizelo za dva dny“ a ponořilo se do chaosu pětileté občanské války. Podobné to bylo po zhroucení SSSR v roce 1991, kdy nové Rusko propadlo nejen do bídy a ekonomického kolapsu, ale zároveň do zničující vnitřní nejistoty. Právě na odmítání bolestivých zkušeností z 90. let postavil svou státnickou kariéru Vladimír Putin, kterému se v prvních letech jeho vlády podařilo Rusko stabilizovat. Většina Rusů to vnímala jako návrat paternalistického, zároveň tvrdého a pečujícího gosudarstva, na něž si zvykla v sovětské době. Postupně však zjistila, že Putinova vláda se mnohem víc podobá nějaké iberoamerické diktatuře, jejíž vůdce se řídí heslem generála Franca „Pro své přátele mám všechno, pro ty ostatní mám zákon“, než zidealizované představě o sovětském životě v poctivé rovnostářské chudobě. Kořeny nečekané ruské „stalinomanie“ jsou právě tady.

Putinova historická politika však k tomu rovněž velkou mírou přispěla. Jejím základem se stalo podporování kultu ruského gosudarstva, ať už v jeho dnešní, sovětské nebo carské podobě. Samotný Putin ani většina lidí z jeho okolí, ačkoli patří do kádrů bývalého KGB, nejsou velkými příznivci sovětského modelu jako takového. Na to příliš dobře poznali, jak chutnají velké peníze, mají majetek na Západě, jejich děti studují na evropských a amerických univerzitách a celá ruská elita si velice váží příjemných stránek moderní konzumní společnosti. Jsou zároveň docela upřímnými ruskými vlastenci – bodejť ne, když jim Rusko umožnilo tak báječný vzestup na vrchol moci a bohatství. Asi proto jsou plni zášti vůči Západu, který je nevzal úplně za své a nedovolil jim, potažmo Rusku, jemuž vládnou, hrát ve světě tu roli, kterou by si přáli. Proto se nostalgicky dívají do minulosti, kdy Západ Rusko potřeboval, jako během obou světových válek, anebo se ho bál, jako v dobách války studené.

Stalin ano, Lenin ne

Za těchto podmínek nabývá ruský kult gosudarstva groteskní podoby. „Ti dobří“ jsou v jeho rámci všichni, kdo někdy přispěli k velikosti ruského státu, ať už při tom třeba zmařili spoustu životů, včetně těch ruských. Odsud pramení rozporuplný vztah ruské vlády a jejích ideologů k bolševické revoluci. Když se v roce 2017 připomínalo její 100. výročí, nejenže nebyly v Rusku žádné oslavy – to by se dalo pochopit a upřímně řečeno i pochválit –, ale nebyla v souvislosti s tímto výročím zaznamenána téměř žádná konkrétní reakce oficiálních míst. Kreml jako by si nevěděl rady s jednou z největších událostí ruské historie. Sám Vladimír Putin však několikrát dost kriticky mluvil o Leninovi a bolševicích – právě proto, že zničili ruské gosudarstvo, které vybudovali Romanovci.

I když na jeho troskách postavili bolševici další impérium, Sovětský svaz, který vznikl ještě za Leninova života, zásluha skutečného vybudování rudé říše a její obrany v souboji s Hitlerovým Německem je připisována Stalinovi. Zní to téměř komicky, pokud si vzpomeneme na epizodu z června 1941, kdy vzápětí po německém útoku na Sovětský svaz řekl zoufalý Stalin svým spolupracovníkům: „Lenin nám zanechal první socialistický stát na světě, a my jsme to všechno posrali!“ Nicméně konečné vítězství patřilo Stalinovi, a za jakou cenu bylo dosaženo, na to se historický výklad založený na kultu gosudarstva neptá. (Podle různých odhadů ztratil SSSR za druhé světové války 26 až 41 milionů lidí, víc než kterýkoli jiný stát.) Právě proto představa o dějinách, jejichž středobodem je vítězství z roku 1945, nemůže opomenout „rudého cara“ Stalina, který se tím pádem dostává do nečekané pozice otce zakladatele dnešního Ruska.

Má to větší logiku, než se zdá. Koneckonců byl to Stalin, kdo jako první sblížil, aspoň v symbolické rovině, carské a sovětské Rusko. Ještě za války zavedl v Rudé armádě nárameníky, které byly od dob občanské války symbolem „reakčních“ carských a bělogvardějských důstojníků. Obnovil Ruskou pravoslavnou církev a začal uctívat vlastenecké hrdiny typu polního maršála Kutuzova, vítěze nad Napoleonem z roku 1812, anebo krutého cara Ivana Hrozného, k němuž evidentně vzhlížel. Putin provedl něco podobného: vrátil Rusku sovětskou státní hymnu (i když s mírně pozměněnými slovy), ale ponechal erb a vlajku z carských dob; odmítl pohřbít Lenina stále ležícího v mauzoleu na Rudém náměstí, ale nechal převézt z USA a pohřbít v Moskvě ostatky generála Děnikina, velitele protibolševických bělogvardějců za občanské války; začal pravidelně navštěvovat bohoslužby a kláštery, ale nenechal pravoslavnou církev vystoupit ze stínu všemohoucího státu. Pokusil se stát „Stalinem-light“. Odebral Ukrajině Krym a kousek Donbasu – docela ubohá odměna ve srovnání s půlkou Evropy, kterou si nechal naservírovat Stalin jako útěchu za sovětské válečné útrapy.

Středoevropské hřiště

Není divu, že se zrovna střední a východní Evropa stala terčem útoků Kremlu týkajících se historických témat. Nejvíc má ruský prezident spadeno na Polsko, vůči němuž se v době bezprostředně před koronavirovou krizí vyjadřoval naprosto nediplomaticky. Fakticky obhajoval smlouvu mezi Stalinem a Hitlerem ze srpna 1939, která vedla k rozdělení Polska; Polsko bylo podle něho agresivním antisemitským státem, který se pouhý rok předtím podílel na zničení Československa a zdůrazňoval význam mnichovské dohody, jež byla podle Putina cynickým trikem západních mocností, které se snažily nasměrovat nacistickou agresi proti SSSR. Na konci loňského roku slíbil Putin, že napíše rozsáhlý článek o předválečné mezinárodní politice, v němž ukáže světu celou pravdu o tehdejších událostech. Ale pak zasáhl koronavirus, který přinesl ruskému prezidentovi jiné starosti. Článek zatím nebyl zveřejněn.

Je však jasné, čím je poháněna ruská historická politika vůči státům a národům střední Evropy. Nejde tolik o samotný náš region, na nějž se Rusko (ale i Německo, Francie, Velká Británie) od dob Romanovců dívá jako na hřiště, kde se odehrává souboj o geopolitický moc a vliv. Soupeřem Ruska je tzv. „kolektivní Západ“, který je dnes nejméně jednotný od dob před druhou světovou válkou, což Moskvě samozřejmě vyhovuje. Jenomže samotná Moskva není zdaleka to, co bývala. Třetí (po letech 1945 a 1968) příjezd ruských tanků do Prahy je nepochybně paranoidní představa, na to nemá dnešní Rusko sílu, i když asi nelze říct, že by nemělo chuť. Jde však o prosazování ruské soft power včetně představ o dějinách, které by co nejvíc vyhovovaly politickým zájmům Kremlu.

Tyto představy formuluje například ruský historik Alexej Miller v rozhovoru pro německé noviny Süddeutsche Zeitung: „Východoevropské země, především pobaltské země a Ukrajina, se po osvobození od Sovětského svazu ocitly ve zvláštní situaci, protože spousta jedinců, kteří bojovali proti Sovětům, se rovněž podílela na holocaustu. Pokud je holocaust hlavním zlem [druhé světové války], jedinou správnou cestou je potrestání [viníků]. Jejich strategie teď je vysvětlit západní Evropě: trpěli jsem pod dvěma totalitními režimy, a proto máme vůči vám jistý větší morální kapitál“. Je to velice rafinovaný přístup – použít holocaust jako zástěrku pro prosazování ruských zájmů v Evropě. Vždyť prezentace komunistických zločinů jako něčeho zvláštního a méně důležitého než zločiny nacistické a komunismu samého jako jevu, který jaksi nebyl bezprostředním důsledkem obsazení východní poloviny Evropy Rudou armádou, znamená jediné: středo- a východoevropské národy mají znovu přijít o vlastní hlas a právo posuzovat vlastní dějiny. O tom, co je „správné“ a „špatné“, se má znovu rozhodovat na východ a na západ od našich hranic. Střed Evropy má držet hubu.

Dětinské „kauzy“ typu přemístění sochy maršála Koněva nebo vztyčení památníku vojáků Ruské osvobozenecké armády v Řeporyjích jsou poháněny především ctižádostí jednotlivých českých politiků a nepomáhají v tom, co se historické politiky týče, vůbec ničemu. Pro Rusko jsou dalším, i když nepříliš důležitým dráždicím faktorem, Česku však nepřinášejí žádnou výhodu. Mnohem prospěšnější by bylo, kdyby se české vedení konečně naučilo mluvit v zahraničněpolitických otázkách jedním hlasem, ať už se to týká Ruska, Číny nebo Bruselu, minulosti, přítomnosti či budoucnosti. Jinak z této země nebude nikdy nic víc než hřiště, na němž se střetávají cizí zájmy.

Související články