Studenti nám zůstali viset v New Yorku

Studium v zahraničí je luxus, na který si zvykla již celá řada českých studentů. Nejde jen o programy Evropské unie, jako je například známý Erasmus, ale i o plnohodnotné studium na těch nejprestižnějších školách v USA a Británii. To se tento rok mění. Pandemie koronaviru zasáhla vysoké školy na celém světě. Řada z nich přešla na distanční studium, výši školného však zachovaly. Británie zase ohlásila, že s koncem brexitového přechodného období studenti z EU přijdou o své výhody, což mimo jiné znamená i násobný růst školného. Studentům v těchto situacích se snaží pomoci nadace Bakala Foundation a její šéfka Michaela Bakala.

Jaká je vlastně geneze vaší nadace?

Původně nadace Bakala Foundation vznikla v okamžiku, kdy jsem se potkala se Zdeňkem Bakalou, který již v té době podporoval mnoho projektů. Ne jenom ve vzdělávání, ale i lidi v nouzi, opravy historických památek, vydávání zajímavých a důležitých knih. Ta jeho pomoc a charita ale nebyly směřovány jedním strategickým směrem. Když jsme se poznali, v té době vznikala také jeho spolupráce s Knihovnou Václava Havla, to je už asi dvanáct let zpátky, tak mě poprosil, jestli bychom nepřipravili nějaký cílený program. Sám říkal, že jeho životní příběh a úspěch a v podstatě i důvod k emigraci je založen na vzdělání. Zdeněk, a jeho maminka mi to potvrdila, se rozhodl emigrovat do Spojených států, protože přestože byl na základní škole premiant, tak nebyl přijat na gymnázium, ale jenom na nějaké střední odborné učiliště. Jeho maminka mi potvrdila, že to v něm zanechalo pocit křivdy a toho, že v této zemi jsou dveře pro jeho sen uzavřené. Logicky víme, že to bylo koncem sedmdesátých let, to znamená doba normalizace, kdy opravdu děti z rodin, které nebyly přímo spolupracovníci režimu, tak se s tímto potkávaly. Věděly, že na nějaké školy vůbec nemají podávat přihlášku. Postihlo to moji maminku, jako dcera evangelického faráře věděla, že vysokou školu v Česku prostě nevystuduje. To Zdeňka podnítilo k tomu, že pokud se chce v životě něco dozvědět a uspět, tak bude muset tuhle zemi opustit. To se mu podařilo a vystudoval jedny z nejlepších škol ve Spojených státech. Dostal se na Berkeley v Kalifornii a pak vystudoval Dartmouth, jednu z nejlepších business schools na světě. Mě to a lidi, kteří tehdy se mnou spolupracovali, inspirovalo k tomu, že vzdělání je nejlepší investice.

Stály za tím i nějaké jiné úvahy než životní příběh vašeho manžela?

Když se bavíme o dnešním světě, tak se bavíme o krizi v politice, leadershipu, ve společnosti, krize ohledně fake news, vnímání reality, vnímání pravdy, tak se vracíme pořád k tomu základnímu, že to nemá rychlá řešení, ale že je potřeba zajistit kvalitní informace a vzdělání lidem, aby se podle toho mohli rozhodovat. Toto jsme probírali již před těmi dvanácti třinácti lety. Proto jsme si dali to heslo „vzdělání je nejlepší investice“. Zároveň k tomu pak přibyly další naše aktivity. Již to není jen stipendijní program scholarship, který jsme cizelovali a přizpůsobovali poptávce na trhu, zjistili jsme, kdo tady co nabízí, rozhodli jsme, že nebudeme podporovat studenty jen na magisterské programy, ale i bakalářské, že to bude i pro osmnáctileté, devatenáctileté, aby vlastně nečekali až na dobu, kdy budou moci požádat o magistra, že se budou moci podívat do světa dříve. Takže nadace si od začátku zjistila, že ten potenciál tady je, že se doplňujeme s jinými nadacemi nebo programy. Třeba s Erasmem, nebo že je tady Kellner Family Foundation, která vlastně připravuje děti již na střední škole, na gymnáziu. My jsme se rozhodli, že to rozšíříme, že nemáme oborové omezení, že nemáme teritoriální zásadní rozdělení, že mluvíme o prestižních univerzitách, ať jsou to univerzity ve Spojených státech, Anglii, nebo v jiných evropských zemích. Chceme nejen podporovat lidi, kteří mají akademické výsledky a svůj životní sen, ale chceme jim dát možnost, pokud uspějí při našem pohovoru, že je provedeme celým obdobím studia a že s nimi budeme udržovat kontakt i poté a bude nás zajímat jejich uplatnění.

Takže se svými absolventy dále spolupracujete?

Samozřejmě jsme si nedávali podmínku, že se musí vrátit do České republiky nebo že musí pracovat v našich strukturách zadarmo, nebo že nám musí nějaké peníze vrátit. Nejsou tam žádná omezení, jen tým naší nadace s nimi udržuje kontakt jako alumni club, který má dneska 160 až 170 členů. Ti lidé se také začali spontánně stýkat mezi sebou a vyměňovat si informace, sami přichází s tím, že by něco vrátili, ne jenom nám, ale celé České republice, nebo ostatním studentům. To znamená, že naše nadace si během těch let vytvořila zázemí kontaktů a informací, takže může školám, studentům, rodičům podávat informace o zkouškách, kde zjistí více, jak psát doporučení, jak se mění legislativa, o co si můžou požádat, jaké jsou ještě další zdroje financování, i vybrání správné školy. Mnohdy student přichází, že by chtěl studovat, například Cambridge, ale oni jim vysvětlí, že Stanford je lepší z hlediska jejich oboru. Jedou motivační road tour, aby i střední školy a vysoké školy věděly o naší nadaci a nabízely ji studentům. Je tam podmínka, že nepodporujeme ty, kteří na to mají, jen ty, kteří to potřebují. Myslím si, že se o existenci této možnosti v České republice ví, že se nám zvyšuje počet kvalitních uchazečů.

Nejde ale hlavně o uchazeče z elitních škol a z Prahy?

Myslím si, že jsem nechyběla na jediném interview a můžu říct, že úroveň se zvyšuje. Ze začátku ty studenti hodně uspěli z Prahy, byla to vybraná gymnázia, ať už se bavíme o Keplerovi, Kellnerově Open Gate, PORGu. Pak to bylo někdy Brno, pak nám chyběl trochu zbytek České republiky, byl znát hodně rozdíl v úrovni angličtiny, takže během těch jedenácti dvanácti let já vidím opravdu ten rozdíl, jak se ta úroveň těchto vybraných studentů zvedá.

Co je u uchazečů rozhodující pro přijetí ke stipendiu?

Oni jsou již většinou na ty prestižní školy přijati. To znamená, že ten proces začíná dlouho předtím, než my je osobně potkáme. My je nezkoušíme ze znalostí, protože to prověřili jiní, když je někdo přijat na Oxford, na Cambridge, tak já ho asi nebudu zkoušet. Jde přece o lékaře, filozofy, teology, učitele, někdo, kdo studuje anglickou literaturu. Já si vždy říkám, děvče měla ses více učit, protože oni vás vedou k obrovské pokoře, ať už je tomu člověku dvacet dva, dvacet tři, nebo dvacet pět. Máme tu maturanty, kteří míří do světa, mají samé jedničky, výborné výsledky a jsou už v něčem úspěšní, umí se prezentovat, mluví plynně anglicky. Tolikrát se bojím položit otázku, abych neukázala vlastní neznalost nebo nedokonalost.

Z vaší strany jsou nějaké restrikce či omezení? Něco, po čem si řeknete, toho nepřijmeme?

Ano, ano. V prvé řadě musí prokázat, že mají potřebu, že potřebují finanční pomoc. Za druhé, že splní ty podmínky, že se dostanou do toho pohovoru, že mají porovnatelné s těmi ostatními výsledky testů, že jsou na ty školy přijati. Odevzdávají esej a dvě doporučení. Z asi 224 přihlášek vám odpadne pár, protože vidíte, že nemají náležitosti nebo výsledky a že ti studenti nemají šanci být teď interviewováni a přijati na ty školy, které si napsali. Ti se třeba pozvou na pohovor a řekne se jim: „Ještě potřebuješ tady výsledky, přijď příští rok nebo se přihlas někam jinam, nedostaneš se na Oxford, ale můžeš se hlásit na tuhle školu.“ Kvůli tomu vzniklo i naše poradenství, aby ti lidé neztráceli zbytečně čas a nebyli pak zklamáni, že se nenaplnilo to, co chtěli, nebo to, co si představovali. Třetí je to hodnotové hledisko. My z těch lidí chceme získat dojem, že jsou si vědomi širší odpovědnosti, nejenom té profesní. Takže když mluvíme s lékařem, máme tady hodně technologických oborů, IT, inženýrů, chemiků, fyziků, tak i tito lidé dostanou otázky na jejich názor na svět, a jak by ho mohli udělat lepším, když to takto zjednoduším. Samozřejmě vždycky je ta otázka položená jinak, aby si byli vědomi toho „giving back“, toho, že když jim někdo pomůže, že to není jenom o nich, že by to pak měli předávat dál.

Návraty do České republiky jsou pak pro vaše stipendisty bezproblémové?

Ne vždy, když se vrátili, tak byli přijati vřele. Ta jejich zkušenost ze zahraničí, kde všichni prošli určitým dospěním, životní zkušeností, osobní změnou, odpoutání se od rodiny, přátel, způsobila, že návrat do České republiky byl těžší, než si mysleli. Narazili na určitou závist. Ty jsi měl tu možnost, ty nám teď chceš něco vyprávět, ty jsi tady nebyl, proč zrovna, jenom proto, že jsi přišel z Harvardu, bys měl mít nějakou výhodu. Tak to vás zamrzí, ale tak to ve světě prostě chodí. I to je zkušenost, která je cenná. Máme studenty, kteří se chtěli vrátit do diplomatických služeb, do státní správy, oni se tam dříve nebo později dostanou a už tam jsou i díky Evropské unii a jsou cenění. Ale je pravda, že pořád v České republice přežívá to „my a oni“ a žijeme si tady trochu sami pro sebe. Ale není to sto k nule, já jenom říkám, že jsme to i zaznamenali, že ti studenti se vraceli do prostředí, které ne vždy bylo přívětivé.

Jak moc studium v zahraničí zkomplikovala světová pandemie? Například to, že univerzity zavádějí distanční vzdělávání. Studentům se představa, že budou platit stejně a přitom sedět někde doma a dostávat úkoly on-line, asi nemusí příliš zamlouvat.

Máte naprostou pravdu. Myslím, že to není řešení vzdělání a vzdělávání obecně. Ani základního, ani středního, ani vysokoškolského. Myslím si, že není ani řešení, aby se všechno dělalo z „home office“. Zažila jsem to jako maminka čtyř dětí, která zůstala několik měsíců uzavřená a musela s nimi absolvovat dodělání školy. Takže moc dobře vím, co to znamenalo pro rodiče, co to znamenalo pro ty děti. Máme samozřejmě zkušenost z toho, co to znamenalo pro studenty v zahraničí. Zavládla tam obrovská nejistota, obrovská nespokojenost, a to z toho důvodu, že půlka té zkušenosti a půlka hodnoty toho studia v zahraničí je osobní setkání s konkurencí z celého světa, výměna informací, nejen profesních, ale i sociálních kontaktů. Na těch vysokých školách oni mají své pracovní skupiny, mají profesory, se kterými se stýkají, se kterými v podstatě i několik let žijí. Ti profesoři tam s nimi v podstatě tráví i volný čas. Večer se klidně potkají ještě na sportu nebo v hospodě nebo někdy si ti profesoři zvou studenty domů na diskuse. To je úplně jiný způsob života a je tak cenný, protože to ji nikde jinde člověk nezažije. A toto se opravdu on-line vzděláváním nedá nahradit. Občas máme pohovory s lidmi, kteří už jsou v Americe, Anglii nebo Asii, přes obrazovku. To je polovina zážitku, to je polovina vjemu. Musí to být výjimečný nástroj, ne řešení. Samozřejmě když nastane lockdown na měsíc, tak si všichni řeknou, měsíc vydržím doma. Ale nelze to zavést jako princip, jako řešení toho, že přestaneme chodit do školy, přestaneme se stýkat a budeme se učit jenom z internetu.

Takže vaši studenti jsou nespokojení?

Velká nespokojenost myslím nastala na straně všech, že ani ti učitelé na to nebyli úplně nachystaní, taky je to nemůže úplně uspokojovat. K tomu omezení cestování, to je samozřejmě velký problém. To, jak každá země přijímá různá opatření, tak někdo může cestovat, někdo je v karanténě, někdo nemůže, úplný zmatek. To vedlo k srdceryvným příběhům třeba z New Yorku, který se zavřel velmi razantně a drasticky. Ti lidé ztratili okamžitě nárok na ubytování a zůstali tam viset v podstatě ze dne na den, nevěděli, jestli si mají hledat jiné, jestli se mají vrátit, nebo se nemohli vrátit.

Vy jste to nějak pomáhali řešit?

My jsme zareagovali velmi rychle. Zřídili jsme covid helpline a brexit helpline, aby se ti studenti dozvěděli, co se opravdu děje. Vyčlenili jsme prostředky a kapacity na to, aby se jim pomohlo okamžitě. Potřebuješ letenku domů? Zůstal jsi viset tady? Potřebuješ zrušit nájem? Máš zaplatit ještě měsíc? To jsou teď ty největší problémy, co nyní řešíme, a my jsme jim pomohli překlenout to období šoku, co dál, a aby se nemuseli obávat třeba o to, že zůstanou někde viset bez zaplaceného nájmu nebo nebudou vědět nejnovější informace. Takže si myslím, že tady jsme zareagovali velmi cenně.

Druhý velký problém pro studenty v zahraničí je brexit. Češi tam přijdou o výhody studentů z EU...

Naši studenti byli zvyklí se hodně hlásit do Anglie, díky podmínkám pro EU to bylo daleko příjemnější a ne tak drahé školné, mohli se pohybovat úplně svobodně bez jakýkoliv víz, byli pojištění, mohli si v Anglii požádat o půjčky a v podstatě se tam cítili jako doma. Tak to ze dne na den končí. A nejde jenom o razantní zvýšení těch nákladů. Nejistotu, zdali tam můžou vůbec zůstat, zdali jsou tam vůbec vítáni, nemají pojištění, náklady se jim zvedají, hlavně už nemají tu vizi ohledně toho uplatnění, až dostudují, co pak s tím. Většinou alespoň několik let, jak v té Americe, tak v té Anglii zůstávali. Řekli nám, že dostali okamžitě nabídku tam ještě dva tři roky pracovat. Není to tak, že jakmile jeden den skončí, tak se druhý den objeví v Praze. Mají samozřejmě nějaký osobní profesní plán, no a najednou, i vzhledem k tomu, co se děje ve Spojených státech, se to zužuje a samozřejmě je to demotivuje, protože ta nejistota je dneska obrovská. A my na to hledáme řešení.

Projevilo se to nějak v počtu přihlášek?

I přes tuto situaci máme největší počet studentů přihlášených do zahraničí letos. Taky je pravda, že se to překrývalo. Ono když to nastupovalo, naše přihlášky se podávají někdy v květnu, to znamená, že se to tak nějak překrývá. Vznikla však pracovní skupina, která hledá alternativy. To znamená pokud ne Londýn, pokud ne Anglie, co třeba Irsko? Vzniká obrovská příležitost pro ostatní univerzity v rámci Evropské unie. Ať už v Německu, ve Švýcarsku, Švýcarsko sice není Evropská unie, ale má pravidla jako Schengen, to znamená, že Švýcaři jsou v tomto velmi vstřícní, otevření, Belgie, severské státy.

Máte ještě nějaké jiné plány, jak pomoci?

Teď právě máme provokativní myšlenku, jak na to zareagují české školy, které jsou srovnatelné s úrovní ve světě, aby třeba umožnily přijet tomu světu k nám. Otevřít v angličtině více akreditovaných oborů, tak když my nemůžeme ven, ať oni přijedou sem. Ať vytvoří ten student hub tady v Praze nebo v Brně. Myslím si, že ten potenciál tady je. Teď je sice krize, ale také příležitost pro spolupráci v rámci Evropy a možná i výzva pro Českou republiku, protože my jsme nikdy neříkali, že české školy nestačí nebo že jsou špatné. Pokud máme možnost získat zkušenost zvenku, tak proč ne? Ale nikdy nezaznělo, že naši studenti by si stěžovali na to, že české školy jsou špatné. Něco jim chybí, proto šli raději do zahraničí a samozřejmě se obohatili. Ale máme tady spoustu respektovaných oborů a vysokých škol, které mohou nabídnout srovnatelnou kvalitu, jako ostatní evropské školy. Ale je to výzva. Dneska kdybyste se mě zeptal, co budeme dělat, když už nebudeme jezdit ven, tak budu trochu přehánět, ale řeknu, tak se bude jezdit sem a vybudujeme to tady. To, kvůli čemu se jezdilo ven, se dá začít budovat i v rámci České republiky.

Tak ale to asi bude ještě chvíli trvat. V nějakém krátkodobém horizontu navrhujete co?

Tak v rámci Evropské unie a Švýcarska existuje spousta dobrých škol, které nabídnou a už dnes nabízí alternativy, ať už je to v němčině, nebo v anglickém jazyce. Uvidíme, co se stane ve Spojených státech, protože pokud se opravdu dokoná brexit se všemi těmi dopady, které avizují, tak zase návrat do Spojených států bude reálný a nakonec životní náklady jsou ve Spojených státech nižší než v Londýně, to si zase přiznejme. Takže teď to všechno sledujeme, pomáháme studentům tam, kde jsou, jednáme se zástupci univerzit, které by mohly být alternativní, a porovnáváme s tím, co těm studentům můžeme nabídnout, kam je můžeme přesměrovat, se kterými školami navázat spolupráci.

Britské navýšení školného je finální, nebo tam školy mají nějaký prostor, jak manévrovat nebo zlepšit ty podmínky?

To je teď na těch univerzitách. Myslím si, že teď je to i otázka lobbingu. Univerzity v Británii s touto alternativou počítaly a připravovaly se na to. Univerzity, jako je Oxford a Cambridge, již nyní připravují speciální fondy a stipendia pro studenty, kteří se budou hlásit z východní Evropy, vzhledem k tomu obrovskému navýšení školného. Takže předpokládají, že klesne počet zájemců o jejich studijní programy, a chtějí to nějak vyvažovat. Zatím nevíme kolik, není to zveřejněno, takže zatím budou muset počítat s tím, že když se to navýší, tak se budou muset pojistit, že na to budou mít, a budou samozřejmě žádat o stipendia a o zařazení do nějaké podpory. Také pevně věřím, že ten akademický svět v Británii si je vědom toho, že to není problém jenom pro ty studenty, pro ty je to samozřejmě smutné a komplikované, ale že tím ztrácí i ta Anglie. Že je to oboustranný proces, že to není od sta k nule, že my něco získáváme a oni nám všechno dávají. Hodnota těch univerzit, a ony jsou si toho velmi dobře vědomy, je ten přístup k nejlepším mozkům z celého světa včetně Evropy. Naši studenti jsou žádaní, cenění, dobře hodnocení a úspěšní. Ty univerzity se tím vlastně prezentují, protože to také dělá jejich úroveň a tu přidanou hodnotu. To samozřejmě pro Anglii a jejich univerzity znamená problém, který si budou muset z jejich strany také vyřešit. Něco podobného se již děje ve Spojených státech. Tam poklesly žádosti na ty nejprestižnější soukromé univerzity o deset procent, a to je hodně. Mají obrovský propad v zájemcích, protože Amerika znejistila všechny cizince, kteří tam chtějí jít studovat nebo pracovat nebo požádat o nějaké pracovní povolení, teď nejsou úplně vítáni a všechno se to bude zpřísňovat. Tato reakce nastala již před pár lety, poslední dva tři roky ty slavné velké univerzity již nenaplňují svá očekávání. Lidé hledají alternativy a zvažují, jestli se jim to vůbec vyplatí, jestli to riziko není už zbytečně velké, že půjdou a zaplatí 75 tisíc dolarů plus životní náklady na Harvardu, nebo jestli to budou směřovat někam jinam, když nemají záruku, že tam budou moci zůstat nebo to splatit.

Covid měl nějaký vliv na školné? Jsou nějaké školy, které kompenzují to, že přechází na on-line výuku, zlevněním?

Udržuje se výše školného úplně stejná, jako byla předtím. Přesně z toho vyplývá negativní reakce studentů, protože jsou povinni hradit plné školné, i když vzhledem ke covidu, což je případ Harvardu nebo jiných univerzit v USA, přecházejí tento semestr kompletně na on-line výuku. Takže to tam zůstává.

Umožňuje vaše nadace něco jako gap year, kdy se přiznají finance a ten člověk nastoupí až později?

Ano, je to možné. Stává se to. My tento program máme v trochu jiné podobě i ve Švýcarsku a tam i tady se stávají případy, že ti lidé vědí, že získali ten příslib, ale že nastoupí až za rok. Z rodinných důvodů, z jiných důvodů, z praktických důvodů. Nebo se to mezitím přeruší na nějakou dobu. Je to vždycky otázka jednání, ale je to možné.

Předpokládám, že nejpopulárnější státy jsou USA a Británie. Ty nynější dvě krize, covid a brexit, nějak míchají popularitou škol a destinací?

Pořád tam kvalita škol zůstává stejná. Myslím, že to nezmění ani šest měsíců nebo rok covidu, ale je to výzva pro všechny, i pro ně, zamyslet se, co když ten problém bude pokračovat, jaká bude forma toho vzdělání. Teď taky bude záležet na tom, jak ty univerzity, o kterých jsme hovořili, v Německu, v Evropské unii, zareagují na tuto příležitost, jestli stáhnou ty studenty k sobě. My například nabízíme, že mohou jít studovat do Irska, protože tam jsou v Evropské unii a mají tam dobré podmínky. Otázkou je, jak zareagují Německo, Belgie, Holandsko, tam jsou výborné univerzity. Myslím si, že v mnoha těch zemích tato alternativa již existuje, včetně anglického programu, myslím si, že to bude ještě přibývat. Ještě je ale brzo hodnotit. Spíše nyní budou všichni sledovat, co to opravdu přinese, jak dlouho to bude trvat. Máme za chvíli volby ve Spojených státech, uvidíme, kam se posune jejich vnímání vzdělání a otevřenosti Spojených států. To bude určitě mít nějaké dopady. Uvidíme, jaká bude finální podoba brexitu a jak na to zareagují samy ty školy. Vlastně dneska je to pořád přechodné období, o kterém nikdo moc nic neví. Každý má na to nějaký názor, ale prakticky se s tím dá dělat jen pár věcí, jako jsme to udělali my. Vytvořit skupinu, která to opravdu sleduje a je ve styku s těmi studenty i školami, být připraven jim pomoci, když zůstanou někde viset ve světě, že se můžou alespoň dostat domů nebo se zbavit nějakých závazků. Když si náhodou v jejich oboru spočítají, že dnes už nemohou do Ameriky a do Anglie, tak jim pomoci najít alternativní univerzitu v zemích, kde si to můžeme všichni dovolit a můžeme tam jet. To je program pro to nejbližší období.

Vy kvůli školnému v Británii a pandemii plánujete navýšit rozpočet?

My jsme na období covidu vyčlenili externí fond. Díky tomu, že je to rodinná nadace, tak já nemusím čekat na rozhodnutí tisíce správních rad a sponzorů. Takže jsme okamžitě vyčlenili fond, který byl speciálně určen na tuto praktickou pomoc. Zároveň se nebrání tomu navýšení, ale uvidíme, jestli to bude potřeba. Jestli je to opravdu jenom otázka financí, nebo to bude i otázka nalezení jiné formy podpory. To znamená, že peníze, a teď to nechci zlehčovat, řekla bych, že ty nejsou úplně ten nejzásadnější problém. Jsou důležité, ale vždy je tu možnost nějakého vícezdrojového hledání tak, jak se to dělalo doposud, že ti talentovaní studenti dostávají někde půjčky, je tu víc zdrojů, o které si mohou požádat. Pak tu máme ty alternativní školy, že nemusí na školu, která bude stát 80 nebo 90 tisíc dolarů ročně nebo 50 tisíc liber, ale najdeme školu, která v rámci Evropské unie bude splňovat podobná kritéria a náklad bude třetinový. Takže se to bude vyvíjet a podle toho přizpůsobíme prostředky. Není to ten zásadní problém, protože o tom si rozhodujeme my, jako rodina, kolik bude potřeba, abychom mohli pokračovat dál v tom programu.