Hrabalova chata je výjimečná. Stát by to měl vědět

KOMENTÁŘ

Hrabalova chata je výjimečná. Stát by to měl vědět
Jeden z největších českých spisovatelů 20. století Bohumil Hrabal Foto: wikimedia commons, Hana Hamplova – Vlastní dílo
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Začátkem týdne se objevila zpráva, že se prodává Hrabalova chata v Kersku. Za dvanáct milionů, což není málo, ale kupec se jistě najde, jenže bůhví, co s ní udělá. Tím kupcem by měl ale být český stát a ministerstvo kultury by mělo okamžitě jednat. Ne z nějakých fetišistických důvodů, ale proto, že je to jedinečná příležitost konečně splatit dluh vůči Hrabalovi. A zachránit stále docela zachovalé stavení, které je příkladem zahradní architektury kerského typu, jež byla unikátní, účelná a hezká a která z kerského polesí kvapem mizí.

Hrabalova chata je ale především jedinečným památníkem literárním i sociálním. Hrabal ji koupil v roce 1965, když se řekněme stabilizovala jeho „ekonomická situace“ a stal se jedním z nejčtenějších a také nejprodávanějších spisovatelů. Pěkná, ale skromná chata se dala obývat jen v teplejším období roku, ale ve srovnání se stálou adresou Na Hrázi č. 24 v Libni to byl téměř luxus. Hrabalovi si tehdy pořídili i automobil a zde vedli skromný, ale příjemný život pražských chatařů, pro něž představovalo Kersko jednu z nejlepších lokací.

 

Usadili se zde zvláště v sedmdesátých letech, kdy se ze „svateb v domě“ staly poněkud usedlejší, někdo by řekl maloměšťáčtější „slavnosti sněženek“. Hlavně ale tady měl Hrabal klid na psaní, které vrcholilo právě v 70. letech, kdy vytvořil základní texty, Příliš hlučnou samotu a Něžného barbara. Přímo na rozpálené verandě chaty v horkém létě 1971 během osmnácti dnů nabušil text Obsluhoval jsem anglického krále.

Hrabalova chata v Kersku má tedy podobný status jako Havlův Hrádeček, i když mezi oběma domky a oběma styly jejich obývání a užívání by se našly značné rozdíly, například Havel byl puntičkář a pedant, zatímco Hrabal nikoli, Havla sledovala dnem a nocí policie, zatímco Hrabala jen občas otravovala a znepříjemňovala mu život, i když se to odehrávalo víc v jeho představách a fobiích. Ale ta podobnost je nápadná a potvrzuje přinejmenším fakt, že osudem poválečného českého intelektuála a stylem jeho života bylo chalupaření v chatách a chalupách, kterých v této zemi bylo po sudetských Němcích (Hrádeček) a po buržoazii (Kersko) vždycky dost, a důvodů, proč se tam skrývat a hledat tam útočiště, též.

Hrabal se tedy za normalizace na většinu času stáhl na chatu. Po přestěhování na sídliště Sokolniky a po smrti ženy Pipsi (Eliška) v roce 1987 se Kersko stalo místem jeho „tiché samoty“, kontrastující s tou „hlučnou samotou“ v pražských hospodách. Poslední roky života sem skoro každý den zajížděl autobusem z Florence za svými kočenkami.

Je to tedy pravý Hrabalův památník. A přitom jeden z posledních. Ulice Na Hrázi už dávno neexistuje, Automat Svět v Libni je už dvacet let ostudnou troskou. Skutečností je, že nejvýznamnější český poválečný spisovatel nemá ani pětadvacet let po smrti své důstojné muzeum, o což by on sám asi nestál, ale kulturní společnost by měla. Vila v Kersku by se přitom mohla „vymyslet“ tak, že by proti tomu neměl nic ani sám Bogan. Je pozoruhodně zachovalá, a když k ní člověk přijde, cosi hrabalovského z ní pořád vyzařuje. Společnost, která si sebe aspoň trochu váží, se o taková výjimečná místa stará, natož aby je nechala zaniknout.

Kdyby se pak hledal nějaký správce a průvodce, autor glosy si vyhrazuje přednostní právo při konkurzu. I o ty kočky by se případně staral.

 

×

Podobné články