Bez železničního mostu Praha ztratí kus krásy

Železniční most z Vyšehradu na Smíchov je svou konstrukcí krásný a jedinečný a jeho solidní železárenské oblouky tvoří dokonalý kontrapunkt k novogotickému chrámu na Vyšehradě. Tady vlastně končila ještě před sto padesáti lety Praha, kousek dál na pravém břehu vybíhající vyšehradská skála už nebyla součástí města, za ní začínal skutečně venkov, který byl z této strany dostupný jen na lodi. Je to tedy svým způsobem brána do města, kterou vlaky vjížděly a vjíždí z věku páry do současnosti. Představa, že by o tento elegantní železný portál měla být Praha ochuzena, je, jako by přišla o jednu z nejcennějších ozdob, byť industriálních.

Jak známo, nebo by to mělo být známo, vlastník mostu, Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), dospěl před nějakou dobou k závěru, že železniční most se nevyplatí rekonstruovat, ale bude se muset zbourat a na jeho místě se má postavit most nový. Má to zajisté své důvody, které jsou nepochybně v expertních analýzách podrobně vypsány a vypočítány. Mluvili o nich také inženýři na setkání s veřejností minulý týden ve Winternitzově vile a nepochybně těžko může laik s technickými argumenty pro demontáž polemizovat.

Dle průzkumu potvrzeného Kloknerovým ústavem ČVUT „pro výzkum a zkoušení hmot a konstrukcí stavebních“ je převážná část ocelové konstrukce v nevyhovujícím stavu, ohrožena a napadena jsou mnohá místa korozí, takže jsou za hranicí životnosti, přičemž toto oslabení má akcelerační charakter. Kloknerův ústav sice přímo neříká, že se most má zbourat, ale doporučuje most neopravovat, neboť by se to nevyplatilo. Trvalo by to tři až čtyři roky, a stejně by se musela jeho podstatná část vyměnit, což vyjde dráž a na delší dobu než most strhnout a postavit úplně nový.

Jediná zásadní potíž je nyní v tom, že železniční most je pod památkovou ochranou a předpokladem demontáže je sejmutí této ochrany, o což se SŽDC aktuálně na ministerstvu kultury snaží a dle zpráv by se o tom mělo v tyto dny jednat.

Je jisté, že takové věci, jako jsou mosty, stejně jako jakékoli jiné užitkové stavby, mají svou životnost a nejsou tady na věčnost – byť některé se tak jeví. Železniční most, který bude za rok starý sto dvacet let, není výjimkou. Přestože to bylo poctivé dílo „belle epoque“, prý konstruované z oceli mimořádné kvality, spojené poctivými nýty, které by ostatně nemělo být problém, pokud by se opravdu chtělo, vyměnit za nové. Nýtované konstrukce drží Brooklynský most v N. Y. už sto čtyřicet let a rovněž o demontáži Eiffelovy věži v Paříži se zřejmě neuvažuje, přestože je rovněž o dvacet let starší než železniční most v Praze: pravda, nejezdí po ní vlaky, zato po ní lezou statisíce turistů. Podobně staré železniční mosty stojí v Kolíně nad Rýnem, v Křemži, Portu a Edinburghu, pochopitelně po rekonstrukci a s pravidelnou údržbou. Pokud ta je zaručena, mají prý železné mosty větší životnost než mosty betonové, jak ostatně dokázal svým zřícením most v Janově. Staré poctivé mosty jsou mnohem spolehlivější – a hezčí.

Když se jde člověk na most projít, zajisté pozná i laik, že některé věci prozrazují chátrání a jsou místa, která napadla rez, jež se podepsala na spojnicích či místech, kde se drží voda a vlhkost. Ocelová konstrukce se však jeví jako velmi solidní a zdravá materie, což přiznávají i odborníci-statici, kteří o mostě mluvili ve Winternitzově vile.

Co se na stavu mostu především podepsalo, je vedle znásobené frekvence železniční dopravy špatná a celá léta zanedbaná údržba. Za tu nese odpovědnost SŽDC, která nyní chce sklidit výsledky své nedbalosti – neboť zakázka na takový nový most není zajisté nezajímavou věcí. Prvním předpokladem, že to špatný údržbář nebude mít jen tak jednoduché, je nezbavit most památkové ochrany. Snad to na ministerstvu kultury vědí.