Čistota národní historie v Lidicích

Je to smutný příběh o zradě, bolesti a utrpení. Lidice válečné i poválečné byly desítky let ve vleku politiky. Když se po roce 2000 stal památník státní institucí a připomínky válečných dějin se postupně zbavují balastu komunistické ideologie, zdála se otevřená cesta ke shromáždění a pochopení všech souvislostí a událostí.

A nešlo jen o Lidice, ale také o Ležáky a druhou světovou válku obecně. Otevření archivů v České republice, Německu a Polsku na přelomu tisíciletí přineslo nevídané možnosti poznání válečného a poválečného dění. Když jsem v roce 2005 v Ludwigsburgu poprvé držel v ruce stovky protokolů lidí, kteří páchali za války neskutečné zlo, ale po pádu nacistického režimu žili poklidným životem, bylo to jako se dívat na minulost očima vrahů.

Tři sta z nich se účastnilo oné noci v Lidicích a stovky dalších vraždili jako členové gestapa nebo popravčích čet na popravištích po celém protektorátu. Najednou se dala popsat jejich ochota podílet se na zločinech proti lidskosti. Mnozí rádi věřili Hitlerovi o nadřazené rase a národu, jiní chtěli krást, další zabíjet, jiní stáli opodál, aby jako diváci přihlíželi bezpráví. Naproti tomu stály příběhy přeživších žen, které se po válce musely vyrovnávat v každodenním boji o smysl života.

Sebeláska, sebeúcta a touha po setkání s blízkými (tolik propíraný pozitivní narcismus) jim pomohly přežít lágr, ale jen obtížně jim umožňovaly bojovat dát, když se většině z nich nevrátily děti. A do toho začaly zasahovat politické zájmy nového totalitního režimu přesahující proklamované budování vesnice. Od objevení dokumentů v německém archivu uplynulo deset let, během kterých jsem napsal knížky o Ležákách a heydrichiádě z pohledu obětí i pachatelů. Ceny za vědecký přínos a tvorba expozice v Ležákách mi dodávaly další motivaci k práci.

Kniha o Lidicích byla trochu jiná, neboť na rozdíl od ostatních témat neměly Lidice zpracovanou žádnou odbornou publikaci. Bylo to s podivem, neboť budování muzea by měl vždy předcházet historický výzkum, který v potřebné šíři představí příběhy, dokumenty, cesty k poznání a zvláště v případě připomínek nelidského jednání odkryje i opomenutá místa dějin. V roce 2014 jsem nalezl první dokument ke Štěpánce Mikešové-Löwingerové v Kladně, který ještě navíc archivářka nechtěla vydat, pak druhý v Praze a na konec třetí soubor v Brně, ale současně dotyčná žena chyběla v jakékoliv publikaci bezprostředně poválečné a chyběla i v současné expozici. Bylo zřejmé, že se otevírá neznámý příběh, který je na tak symbolickém místě, jakým jsou Lidice, nesmírně důležitý pro český vztah k vlastní minulosti. Dlouho jsem odkládal další krok.

O svém poznatku jsem informoval jak vedení PL, tak i paní Šupíkovou-Doležalovou. Zeptal jsem se, jestli mohu příběh zveřejnit v připravované knížce a s těžkým povzdechem a slovy o „neúplnosti celého příběhu, pokud by to v knize nebylo“ (parafráze), souhlasila. Až po vypuknutí politické kauzy se ukázalo, že o události věděla už dlouho před tím. Je to i vysvětlení, proč nebyla tato jediná oběť postrádána, neboť k jejímu osudu byl znám jen popisovaný příběh o udání. Dokumenty jsem pak uveřejnil v knize na třech stranách z více než šesti set. Dalších pět let příběh spal, ale také nebyl zachycen ve svědectví přeživších, což měla na poslední chvíli zajistit reportáž točená v Lidicích a Ždánicích. Svědky se nakonec najít podařilo České televizi, ale na to už síly samotného historika nestačily. Z více než sto čtyřiceti potenciálních svědkyň zbyly už jen dvě, které mohly k zapomenuté oběti něco vypovědět.

Současný ředitel PL Eduard Stehlík měl co by spoluautor expozice s autorskými právy a doprovodnými publikacemi tuto ženu uvést mezi oběti již v roce 2005, zvláště když o ní věděl už několik let před tím. Distancovat se od profesního selhání s takovými následky prostě nelze, neboť tato pseudokauza by jinak vůbec nevznikla. Chápu lidskou motivaci vůči přeživším, ale nevím o fakultě, kde by se v rámci historických věd učilo o vynechávání obětí nehodících se do národních příběhů.

Po roce 2000 ještě stále žilo nejméně 20 lidických žen, včetně manželky jednoho ze zatýkajících četníků. Zeptat se a zjistit stav věci nebyl problém. Slova o úctě k obětem z Lidic, hrdinství a nutnosti nezapomenout na zlo znějí z úst těch, kteří věděli o zamlčené lidické ženě jako pokrytecké fráze. Politická korektnost a černobílé příběhy podpořené emocemi nahradily etiku a empatii vůči zavražděné oběti, která měla mít svého zastánce již před řadou let. Položit kytici a omluvit se za popření její existence by ukázalo schopnost reprezentantů národa vypořádat se s minulostí nás všech (nehledě na schválené zákony a zřizovací listinu). Je to sice jeden život oběti z mnoha, ale v Lidicích je všechno symbolické, vlastně i to zakrývání.

V průběhu natáčení reportáže se ukázalo, že o chybějící židovské ženě věděl i např. Zdeněk Mahler, autor lidického Nokturna, ale údajně z obav z následků jej nezveřejnil. Jak by asi vypadal film „Lidi-ce“ s tématem prokletí vesnice? Odvést pozornost od podstaty věci měly také mediální zprávy dr. Stehlíka o „novém svědku z Buštěhradu“, který pod přísahou bude vypovídat o „četníku Resslovi“, kterého se všichni báli a byl nespolehlivý, který ale zachoval tolik cenné svědectví a dokumenty. Podobně má mít mediální dosah zpráva o sestavení jakési mezinárodní komise pro vyhodnocení pramenů k případu židovky. Máme tomu rozumět tak, že historická komise spojená pod vedením ředitele Památníku Lidice, který oběť zatajil v expozici i svých publikacích, budou hodnotit dostupné archiválie, jestli k udání vůbec došlo? Nebo je rovnou budou vyhledávat?

Má smysl debatovat o předložených dokumentech, která dosavadní zjištění vyvrací. Žádné ale nejsou a jejich hledání není úkolem komise, nýbrž historického výzkumu, který má v prvé řadě zajišťovat Památník Lidice skrze svého historika. Jakoby hlavním problémem bylo tolikrát zdůrazňované udání, nikoliv popření a z něho plynoucí připomenutí života jedné z žen. Ani soudní spor by nebyl veden o autentičnosti dochovaných důkazů, ale o tom, že paní Šupíková neprotestovala pět let od zveřejnění proti knize a že s dokumenty byla seznámena ještě před jejím vydáním.

Podobně byl veden i nedávný rozhovor ředitele PL o rezoluci lidického MNV na podporu potrestání dr. Milady Horákové v roce 1950, který měl dle jeho slov někdo pověsit na nástěnku vedle ředitelny jako „hrozbu“. Vždyť nejen tento ale řada dalších dokumentů je vydána oceňovanou znalkyní problematiky Společnosti pro obnovu Lidic dr. Pavlou Bechnerovou ve formě obhájené vědecké disertace a je volně k dispozici na internetu od roku 2016. Je to jen další mediální „vlna“, ve které nás nový ředitel PL chce přesvědčit, jak intenzivně bojuje za mír v Lidicích, zatímco je to důkazem, že prostě o výsledky roky známého historického výzkumu vůbec nejde. Pokud povede znovuzveřejnění rezoluce k omluvě pozůstalým zavražděné oběti komunistického režimu, tak si stejnou omluvu zaslouží i Štěpánka Mikešová-Löwingerová, oběť nacistického režimu. Obě ženy zahynuly za přispění občanů vlastního státu a obě měly zůstat navždy zapomenuty. I na to je nutné pamatovat vedle péče o památku hrdinů, neboť nelze pod rouškou „nepodrývání“ českého národního sebevědomí křivdit jiným nevinným lidem, neřku-li zavražděným obětem. Začala nová éra politického využívání odkazu Lidic, tentokrát v boji za „čistotu národní historie“.