Bydlení v České republice jako časovaná bomba

Berlín se předevčírem přiřadil k několika evropským velkoměstům, kde politici zastropovali výši nájmů. Opatření se týká bytů starších než pět let, maximální nájemné 9,8 eura za metr čtvereční znamená, že nejvyšší možný nájem v hlavním městě hospodářsky silného Německa bude o třetinu nižší, než jaké je dnes průměrné tržní nájemné v Praze. Není to jediný protitržní krok Berlína. Tamní radnice seriózně zvažuje i povinný odprodej několika desítek tisíc bytů od velkých majitelů nemovitostí za nižší než tržní ceny, což se rovná částečnému zestátnění. Ale částečné zestátnění je i přikázaný nájem.

Pražský magistrát, byť vedený Piráty, se zatím naštěstí Berlínem neinspiruje. Ale co není, může být. V době, která se vyznačuje takovou těkavostí veřejných nálad a politického přesvědčení, kdy šestnáctiletá autistka ze Švédska dokázala i u nás dojít v půlce společnosti a většině veřejného prostoru stavu nedotknutelnosti, se můžeme připravit na to, že inspirace bytovou politikou Berlína bude i u nás časem na stole. Praha totiž v Evropě představuje téměř extrémní příklad drahého bydlení, pokud vezmeme do úvahy kupní sílu obyvatelstva. Do města každý rok přibývají obyvatelé noví a je spočítáno, že jen aby se neprohluboval aktuální nedostatek na trhu s byty, muselo by se místo dnešních cca pěti tisíc nových bytů ročně dokončovat 10–13 tisíc. To se ale neděje a určitě ještě aspoň nějakou dobu dít nebude. Je to pozdní plod protideveloperských nálad a tzv. protikorupční revoluce, vrcholících zhruba před pěti lety. Za tu dobu zdražilo bydlení v celé České republice o 40 procent a v už tak drahé Praze ještě víc. Tento bolestný trend se dosud nedaří zvrátit. Podle čísel Deloitte Real Index ze včerejška jenom během druhého čtvrtletí 2019 podražilo průměrné nájemní bydlení v hlavním městě o neuvěřitelných 8,5 procenta. A téměř pražské tempo už nabraly i Ústecko nebo Karlovarsko, kde se doposud ceny držely při zemi.

Podle nedávného průzkumu agentury Median pro studentský spolek Svobodný listopad 55 procent mladých (celostátně!) považuje bydlení, respektive sníženou šanci sáhnout si na něj, za tu největší hrozbu pro své životy. Obava z nezaměstnanosti je pro ně neznámý pocit, jenže k čemu jim bude dobré místo a solidní příjem, když si za něj nepořídí byt a nedosáhnou na hypotéku?
Na trhu s bydlením máme zaděláno na společenskou bombu. V souvislosti s blížícím se 30. výročím Listopadu se správně zdůrazňuje, že dnešní teenageři a dvacátníci nevidí v pádu komunismu až takovou přelomovou věc, za kterou by snad oni sami měli být někomu, natož nějakému abstraktnímu systému vděčni. Plyne z toho, že česká mládež může být daleko náchylnější k levicovým teoriím, jakým právě regulace bydlení je. Dokonce i komentátorka Hospodářských novin, z jejichž názvu by čtenář mohl usuzovat, že v ruce drží list pro podnikatele, včera pražskému magistrátu doporučovala berlínské řešení. Historická paměť vydrží nanejvýš jednu generaci, mladí Češi nemusejí znát už ani tristní historky z dob regulovaného nájemného, které se táhlo až na začátek 21. století. Je tu jediná dobrá odpomoc: uvolnit schvalování developerských plánů a stavební zákon. Už před několika lety bylo pozdě.

Další texty Daniela Kaisera naleznete ZDE.