Textilní Brno-Brünn, město známé jako „rakouský Manchester“, to je až na výjimky židovská záležitost, to v Židech se spojil podnikavý talent s technickou a organizační vynalézavostí, která je potřebná na to, aby se něco takového podařilo rozjet.
Foto: Jiří Peňás
5
Kdy se budeme mít jako v Německu? Je populismus, který teď předvádí premiér Petra Fiala, ten správný a demokratický? Na Echo Poradě diskutují Markéta Malá, Jiří ...
Můj děda pocházel z Brna a byl antisemita. Po studiích se odstěhoval do Prostějova, kde učil na gymnáziu jazyky, a byl dál antisemitou: v Prostějově byla velká a slavná židovská obec. Ale myslím si, že antisemitou se stal právě už v Brně, což možná souviselo i s tím, že v roce 1915, to mu bylo dvanáct, byly do Brna rekvírovány z fronty tisíce, někde se píše až o patnácti tisících, východních Židů, kteří by se v Haliči snadno mohli stát obětí ruských pogromistů.
Jenže právě v té době padl jeho otec na frontě, což se mu možná nějak spojilo, že jako oni, ti podivní chasidi v kaftanech, do války nemuseli a byli před ní zachránění, a jeho tata, tedy můj praděda, se z ní nevrátil. Ale možná by byl antisemitou i bez toho, to tehdy bylo u moravských intelektuálů běžné. Pamatuju si, jak mi říkal, víš, Němci vždycky všechno přeženó, ale divit se jim nemožeš… Ještě před smrtí v polovině 90. let se rozčiloval, že v Prostějově přejmenovali náměstí po Edmundu Husserlovi, po nějakým židákovi, kterýho tady přitom nikdo neznal…
Tohle jsem vyprávěl Arnoštu Goldflamovi, když jsme jeli tramvají č. 8 ze stanice Židovský hřbitov na nádraží čili rolu. Vlastně jsem už dlouho měl chuť to říct právě jemu, protože znám, jednak z jeho vyprávění (a také z vyprávění Břetislava Rychlíka), a hlavně z Goldflamových vzpomínkových knih, příběh jeho pozoruhodného taty, inženýra Otty Goldflama, a jeho, tedy Arnoštovy, maminky, u jejichž hrobu jsme se právě potkali. To nebyla úplně náhoda, protože se v Brně konal festival židovské kultury ŠTETL, to první ročník, na který samozřejmě museli Goldflama, který už přitom v Brně nebydlí, pozvat. Pozvali taky mě, abych o tom pak něco napsal, což tady tedy podnikám, ale musím začít těmi osobními důvody.
Proč se takový festival konal v Brně, je jasné, přičemž je zvláštní, že to někoho napadlo až teď, což je hlavně zásluha Evy Yildizové, jinak intendantky Husy na provázku. A tak se jí povedla skutečně báječná věc, nejen zorganizovala všechno, co k takovému festivalu patří, to znamená koncerty, divadla, čtení, vlastivědné procházky (jedna vedla právě na ten hřbitov), ale hlavně se jí, a lidem z brněnské pobočky Židovského muzea, podařilo dát dohromady několik židovských rodin, jejichž kořeny jsou v Brně a jež se do Brna sjely z různých míst světa, kam je kdysi zavál osud anebo ty hrozné dějiny. To byl případ Herdanových, příkladné brněnské židovské rodiny moderního typu, která se v sobotu sešla v bytě, ze kterého kdysi, v srpnu 1938, odjížděl jejich dědeček či pradědeček Richard Herdan, inženýr brněnské pobočky Škodových závodů, do Johannesburgu jako šéf jihoafrické pobočky Škodovky. Vzal s sebou manželku a dvě malé děti, díky čemuž rodina pak pokračovala v životě v úplně jiných koncích světa: většinou pak odešli ještě dál, do Austrálie nebo Kanady, odkud teď přijeli do Brna.
Tady zůstali rodiče paní Herdanové, tedy manželky toho inženýra Herdana, jimž před jejich domem v Hlinkách 46 v pátek „odhalovali“, lze-li to tak říct, „kameny zmizelých“, ty mosazné dlažební kostky, které teď čerstvě svítí před domem. Je na nich napsáno „Zde žil Eugen Teltscher“ a „Zde žila Esther Elsa Teltscher“, oba deportováni 29. 3. 1942 do Terezína, oba zavražděni někdy toho roku v Piaskách, vyhlazovacím táboře v Polsku: tam skončila i většina rodiny otce Arnošta Goldflama. Ten byt v Hlinkách, kde se teď asi deset potomků Teltscherů a Herdanů sešlo, je vlastně skromnější variantou příběhu vily Tugendhat, neboť ta také byla svatebním darem od Löw-Beerů pro mladý pár, Gretu a Fritze Tugendhatovy, jimž se, na rozdíl od rodičů, podařilo včas odejít. Byt, ve kterém Herdanovi bydleli, jim ve třicátých letech zařídil v moderním stylu architekt Emerich Horvát, ale de facto ho obývali, podobně jako Tugendhatovi svou vilu, sotva pár let. Byl pak arizován a po válce zestátněn. Zařízení, funkcionalistické skříně a krb ve stylu art deco, na němž zůstal monogram RF, kupodivu přečkalo padesát let, protože nájemníci se k němu chovali decentně, což nebylo úplně pravidlem. Rozprodávat a demontovat ho začali až v posledních letech, kdy se kusy zařízení objevovaly na trhu, čehož si všimli historici, čímž byt spolu s historií rodiny Teltscherů-Herdanových vyplul na povrch a vznikla idea jej vykoupit a rekonstruovat, možná podobně, jako jsou rekonstruovány tzv. Loosovy interiéry v Plzni, což je podobný případ. Je to de facto bytová archeologie 20. století na pozadí zmizení celé jedné vrstvy obyvatelstva. A řekněme mimořádně cenného obyvatelstva, vzdělaného, podnikavého, a tedy i bohatého měšťanstva, bez kterého se pak barbarským ideologiím, nejdřív nacismu, pak komunismu, dařilo barbarizovat společnost mnohem snáz. Pořád tu elitní vrstvu tragicky postrádáme a není vůbec jisté, lze-li ji nějak někdy obnovit. To si člověk uvědomuje právě v Brně, městě velkých vil a honosných domů, které nemají v českých zemích obdoby a v neznalém člověku mohou vzbuzovat otázky, jak se na to moravští strécové a tetky vzmohli.
V knize Historie Židů v Čechách a na Moravě od mého drahého přítele a mentora Tomáše Pěkného (1942–2011) se lze o historii židovského Brna dočíst, že židovské rodiny žily v Brně ještě předtím, než se stalo v první polovině 13. století královským městem, a že obývaly zhruba místo, kudy do města vchází ten, kdo se rozhodne do Brna přijet vlakem, tedy to dost strašné brněnské přednádraží, přecházející do ulice Masarykova, která se ještě v 19. století jmenovala Judengasse. Roku 1454 vydal mladý král Ladislav Pohrobek kruté nařízení, kterým vypověděl všechny Židy z královských měst, takže moravští Židé se pak uchytili v poddanských městech, kde vznikla ta typická maloměstská ghetta, třeba v Boskovicích, Mikulově, Třebíči a podobně. Brno bylo tři sta let „judenrein“ a ještě v 18. století směli Židé přenocovat jen na předměstích a v městě samém pouze v trhových boudách a za vstup do města museli platit tzv. Leibzoll, tělesné clo. Vždycky se našly výjimky, v Brně to byla významná rodina Dobruschků, kteří se tam objevili roku 1730, kdy do města přišel Jakub Moše Dobruschka, který založil rodinnou dynastii a podařilo se mu, navzdory různým příkořím, položit základy pro židovskou obec: mohl zřídit soukromou modlitebnu a v Křenové ulici otevřít košer jídelnu, a protože byl obchodně zdatný, získal monopol na prodej tabáku po celé Moravě. Pomohlo mu, že měl mocné přímluvce z řad šlechty, ba měl na své straně samého zemského hejtmana Maximiliána Oldřicha z Kounic, což samozřejmě nebylo zadarmo.
Ale skutečný rozvoj židovské obce v Brně začíná až rokem 1848. Textilní Brno-Brünn, město známé jako „rakouský Manchester“, je až na výjimky židovská záležitost, to v Židech se spojil podnikavý talent s technickou a organizační vynalézavostí, která je potřebná na to, aby se něco takového podařilo rozjet. V roce 1848 jich v Brně žilo jen 445, ale koncem 19. století už přes osm tisíc a v roce 1921 přes deset tisíc, což tvořilo pět procent obyvatelstva, vesměs toho zámožnějšího: většina oněch válečných východních Židů odešla pak do Německa, především do Berlína. Jazykem brněnských Židů byla němčina a německé nápisy převládají i na honosných náhrobcích na židovském hřbitově, zvlášť na těch kolem přelomu století, pak se začíná stále častěji objevovat čeština: česká byla například rodina Haasových, ve které vyrůstali talentovaní bratři Pavel a Hugo. Česky se prý mluvilo i u Herdanových v Hlinkách…
Holocaust jich přežilo pár stovek. Velká synagoga byla vypálena v noci ze 17. na 18. března 1939, Nová synagoga z roku 1906 byla zbořena v roce 1986, tzv. Polský templ z roku 1884 byl po válce adaptován na ateliér. Zůstala jen funkcionalistická modlitebna ve Skořepce, místo, kde se brněnští Židé nyní scházejí.
A samozřejmě hřbitov v Židenicích. Ostrov mrtvých, výspa samoty, klidu a ticha… Ještě se sem příště vrátím.
00:02
