Havel jako nesmělý masochista. Film, který se s fakty nemaže

Václav Havel již zažil a ještě určitě zažije nejednu horkou chvíli, takže přežije i film Havel, který k jeho poctě a zajisté s nejlepšími úmysly napsal a natočil režisér Slávek Horák, autor velmi úspěšného melodramatu Domácí péče. Na jeho filmu o Havlovi je nejpozoruhodnější jeho sama existence. Tedy fakt, že se takový scénář začal natáčet, ba se dokončil, že režisérovi někdo nedoporučil, ať zmírní ambice a věnuje se tématům, jež jsou mu blízká. Že mu zkrátka někdo vlídně, ale přece jen důrazně neporadil, ať toho raději nechá, že to je nad jeho síly. Takhle je to nad síly (některých) diváků.

Václav Havel je ve filmu postavou vytvořenou s dobrotivou naivitou, že čím víc se bude chovat jako karikatura sama sebe, tím se bude zvyšovat účinek jeho tajuplné osobnosti. Takže ráčkuje o sto šest, pronáší zvláštní souvětí, chová se jaksi nestandardně a sebedestruktivně, takže se vnucuje základní otázka, jakým záhadným způsobem se tomuto neuspořádaně, podivně žijícímu a až jaksi politováníhodnému človíčkovi, tak ho totiž film ztvárňuje, podařilo dostat v listopadu 1989 až před plné Václavské náměstí, kde zvedne vítězně dva prsty do V. Touto scénou film vrcholí a končí. Mezitím tedy dramatický oblouk.

Ten začíná v roce 1968, v divadle, kde má premiéru nějaká Havlova hra, i když si těžko představit jaká. V první řadě sedí Alexander Dubček, kterého skromný a stydlivý dramatik pozve na jeviště. Neboť Havel obdivuje Dubčeka a Dubček chodil, jak známo, na absurdní drama… Divákovi trochu obeznámenému tady poprvé klesne čelist a pohlédne překvapeně na ostatní diváky, zda vidí to samé: brzy se ale ničemu nediví. S historickými fakty se ten film vůbec nemaže, splácá páté přes deváté, zkombinuje, co se tak dá a nabízí, zkonstruuje a zkombinuje věci, které k sobě vůbec nepasují a nikdy se takhle odehrát nemohly.

Celý text Jiřího Peňáse si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo BEST OF 2020, který najdete na stáncích. Můžete si jej objednat také zde.