Vězeňský lékař Josefa Somra, „zcela odlišná, autentická tvář“

KOMENTÁŘ

Vězeňský lékař Josefa Somra, „zcela odlišná, autentická tvář“
Josef Somr ve filmu Obžalovaný. Foto: FSB
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Nejvýstižnější portrét Josefa Somra napsal skoro před dvaceti lety kritik a esejista Jiří Cieslar, když pro výroční knihu o Činoherním klubu (ČK 1965–2005) napsal esej Deset hereckých střepin. Jaká to byla jména! Jan Kačer, Josef Abrhám, Pavel Landovský, Vladimír Pucholt, Petr Čepek, Jiří Hálek, František Husák, Jiří Hrzán, Miroslav Macháček… a Josef Somr. Proč tam není ani jedna herečka, na to se už Jiřího Cieslara také nezeptáme: zemřel v roce 2006.

„Střepinu“ o Somrovi nazval O umlčeném zbytku společnosti a klíčem je mu první hercova filmová role, nijak velká, ale výrazná a zapamatovatelná, role vězeňského lékaře v Obžalovaném (1964), scenáristy Vladimíra Valenty a režisérů Jána Kadára a Elmara Klose. Somrovi bylo tehdy třicet, byl téměř neznámý, hrál v Pardubicích, kde si jeho „zcela odlišné, autentické tváře“ všiml mladý režisér Juraj Herz, který dělal slavné režisérské dvojici asistenta. Somr prý byl při natáčení tak nervózní, že chtěl utéct, ale na plátně to vůbec není znát, tam už je mistrem ostré a přesné zkratky, jak ho pak známe z desítek, možná stovek dalších rolí, byť ne všech vždy v počinech jen zapamatováníhodných.

 

V tom filmu je tím „obžalovaným“ dělnický ředitel (hraje ho Vlado Müller), poctivec, zrazený systémem, kterému tento idealista, samozřejmě komunista, obětoval své nejlepší síly: aby mohl plnit termíny, fixloval jakési ukazatele. Tragika, ale i právo být nevinnou obětí, je tu stále přisuzována jen jim, lidem režimu, byť právě v nemilosti. Ale pak se tu v krátké scéně objeví lékař, který vede s obviněným úsporný dialog. Ředitel Kudrna je nemocný, říká, že není za katrem poprvé, že seděl už za okupace, to Somrova lékaře trochu zaujme, ale stále drží distanc, pak se ale na chvíli ocitnou sami a lékař rychle, s nepatrným úsměvem, pronese: „Já jsem tady za velezradu.“ Na Kudrnovu tiše pronesenou otázku: „Už máte po soudu?“ Somr skloní hlavu a suše odpoví: „Ano.“ Pak zdvihne ke Kudrnovi tvář, hořkou i potměšilou: „Dvacet let.“ Mezi oběma vězni přeskočí krátká nejistá sympatie, ale zároveň se mezi nimi rozevře nekonečná propast. Privilegovaný „obžalovaný“ se právě setkal s někým, kdo je jiný, mimo partaj, mimo jeviště dějin, s člověkem odjinud, z jiné planety, s osudem, kterému nemůže rozumět. Somrův vězeňský lékař reprezentuje celý jeden umlčený svět, který dostal alespoň na okamžik slovo, byť je to jen slovo ponížených outsiderů: vzápětí vejdou policisté a lékař se musí chovat jako každý jiný vězeň – postaví se do pozoru.

Cieslar v této scéně viděl esenci „tajících“ šedesátých let, skromný, okrajový signál svobodného ducha, z něhož vzápětí čerpal i Činoherní klub, kam Somr brzy nastoupil. V té postavě lékaře je pak jistě i zárodek Somrovy asi nejvýznamnější filmové role, Ludvíka Jahna v Kunderově a Jirešově Žertu (1968). Somr tu představuje muže, který má pétépáckou vojnu a roky v dolech už za sebou a zosobňuje svým vzhledem i chováním jakousi poničenou, zestárlou a rezignovanou verzi vězeňského lékaře. Nepřekonal strašlivou křivdu svého zničeného mládí a teď se chce pomstít, ale ani to mu nevyjde. Zde už má Somr zcyničtělou, zahořklou, otrávenou tvář, nic z jiskry a důstojnosti vězeňského lékaře. Ten má ještě svou budoucnost před sebou a s ní všechna rizika, kterými už prošel nešťastný, zdemolovaný Ludvík. Maličká role vězeňského lékaře je jakousi prvotní jiskrou zdáli, po pěti letech zhaslou nástupem normalizace.

Do Činoherního klubu nastupoval herec s nedůvěřivou, neproniknutelnou tváří, který měl předpoklad za mlčící většinu a vůbec za společenské outsidery promluvit. Rejstřík jeho pozdějších rolí byl nedozírně široký, dovedl si přivlastnit i naprosto odlišné typy, bezbranně zoufalé vyděděnce i protřelé kmány. Ale tady byl jaksi àl’état pur – ve své čisté stavu, v hypotetické původnosti svých možností. Po odchodu z Činoherního klubu byl pokládán za herce všech možností, ale to znamenalo i lesk a bídu pro jeho pomalu rozpouštěnou osobitost.

Tak tedy načrtl Josefa Somra nedostižný Jiří Cieslar, mistr esenciálních pohledů do tváří filmového i divadelního herectví.

×

Podobné články